Červenec 2015

Klavír, budoucnost

31. července 2015 v 22:43 | Smar :3 |  Hudba, výtvory, zájmy
Jak to mám s hudbou a klavírem?
Tento rok začínám třetí ročník, tudíž podle výpočtů nestihnu do konce základky vychodit základní stupeň, ale to nevadí. Nějak to doženu. Hlavní je, že mě to baví. Až na párhnusných cvičení, u kterých jsem se sakra navztekala jsem při hraní jako v nebi. Celkově, jsem milovníkem hudby. Jsem spíš ale na jemné melodie, což je třeba klasika, a nebo pop, ale zásadně nemám ráda dechovku nebo country (cimbálka je fajn).
Na tomto mi ale převážně vadí jedna věc - klavír nemám doma. Je u babičky, což je sice jen přes ulici, ale nemůžu tam oxidovat pořád, dědu pořád "bolí záda" a tak si do obýváku sedne vždycky, když hraju, aby do toho mohl kecat se psem, mít puštěnou televizi a nebo klepat zásadně mimo rytmus o křeslo. To umí pěkně otrávit. Aspoň si o to sice trénuju soustředění, ale stejně jsem zbabrala koncert, no. Bylo mi z toho špatně.
Koncerty = zlo. Dvakrát ročně se usmyslelo, že houslisti a klavíristi plus cimbálka budou mívat koncerty. Tento rok se Vánoční vynechal, ale to je jedno. Ale ten závěrečný jsem podělala. Sakra. Dřív jsem ani nebyla tak nervózní, ale teď si sednu a klepou se mi ruce. Zdá se mi to, nebo je to každým rokem horší? A nebo je to tím, jak jsou ta cvičení těžká? Nebudu si nic vsugerovávat, a stačí hrát z plných plic. (Doufám, že nemelu blbosti.)
Podle mě má v sobě každý kousek umění - literatura, hudba, kreslení, nebo ruční práce, doufám, že jsem nic nevynechala. U nás ve třídě jsem třeba nepotkala nějakého extra nadšence do hudebních nástrojů nebo aspoň do stejných hudebních žánrů, který by byl aktivní posluchač.
Do budoucna se ale nedokážu rozhodnout na dvou věcech. Buď můžu jít na ekonomku a potom na výšku a dělat delegátku, protože mě baví jazyky a mít klavír jenom jako občasný koníček, a nebo můžu jít na konzervatoř, v tom mě sestra hodně podporuje, dokonce jsem ji učila trochu na ten klavír. Dvě sloky Someone like you "jakštakš" zvládla.
Vím, že jste mě neslyšeli, ale sestra bude vydávat video na to Someone Like You (což mi přijde hrozně jednoduchý, zkouším Stay a příště zkusím All of me nebo pokořit Star Trek), tak vám na něj MOŽNÁ hodím odkaz. Možná, možná, možná, možná...
Předem ale upozorňuji, že mi to třikrát ujelo, ale nezastavila jsem se... :D
No, moc mě sice neznáte, ale co myslíte? Ekonomka X Konzervatoř
Můžete napsat, co máte na srdci, ostatně jako u všech článků.
Pro stejné nadšence do klavíru tu máte noty:
(https://www.noteflight.com/scores/view/7e2181772516499e792ca210e
2827e3acf4138ee), pokud hrajete na něco jiného, nebo chcete víc skladeb, prostě si najděte noteflight.com :)



Úklid, vydírání, dovolená a tábor

31. července 2015 v 22:27 | Smar :3 |  Témata
Tohle píšu místo deníčku, abych mohla shrnout více věcí najednou.
Dnes byl dost perný den. Zdá se mi, že byl založený na hádkách s mámou. Ona si prostě myslí, že když je na ni už naučená sestra být podle ní nechutná, musím ji napodobovat a hned za to ještě může ona a dost nechutně mě s ní srovnává.
Tátu úplně vynechám. Ten celý den nebyl doma. Hádka v obchodě ještě šla, ale co přišlo odpoledne zase díky UKLÍZENÍ, což je má psychicky nejhorší noční můra, se s tím nemá co srovnávat.
Pořád, každý, každičký den bez vyjímky do mě hučí, abych si uklidla. Úplně každý! I když je perfektně čisto a já mám na zemi nabíječku, hned je tam bordel!
Dnes mě dokonce obvinila z toho, že se uklízení vyhýbám! No je toto možné? Napiju se, najím se, jdu na záchod a mezitím něco uklidím.
"No, a ještě ze mě budeš dělat debila!"
Uuuurgh!
Potom si ještě usmyslí:
"Jako mně nevadí, když si na zemi necháš pár koní (jo, roztahovala jsem je), ale zbytek ukliď!"
Ty koně tam teda nechám, a zachvíli:
"Chceš přes hubu?! Já jsem ti řekla, že to bude uklizené, jinak s náma nikam nejdeš!"
FUCK LOGIC!
Zítra máme jet do zahrad v Kroměříži, to důkladně odeníčkuju...
Potom ještě nasazuje výhružky a vydírání:
"Jsi kretén? Si zase myslíš, že jsi nejchytřejší, co? Okamžitě to odnes, jinak vyhodím ptáka!"
"Udělej to, jinak nepojedeš na tábor!"
S tím táborem je schopná, pokud mi něco chce zakázat, ať si poslouží. Ale jestli si myslí, že jí žeru, že by vyhodila Robbinka, tak se šeredně plete. Přísahám, jestli se ještě jednou opáčí a jenom by zkusila na něj šáhnout, tak má co dělat se mnou. Samozřejmě ale, jak ji znám, by se pak vymluvila na ten tábor, že jo.
Ale když jí dojdou slova, stejně udělá debilní krávu z jiných.
"Proto."
"Protože."
"Ty jsi zase chytrá, co?"
"Víš, co, radši to ukliď, jinak uvidíš."
Motivace strachem. Dennodenní řvaní ze mě neudělá nic jiného, než ještě víc narušeného dementa, který bude otravovat všechny kolem pro trochu pozitivního myšlení. Aspoň, že mě nemlátí. Sem tam mi dá trochu přes hubu nebo prdel, ale to její řvaní prostě řve uši.
Ani si nemůžu zavřít dveře! Zamknout, to možná pochopím, ale:
"Můžeš si zavřít, ale až si uklidíš!"
Uklizeno.
"Otevři sakra ty dveře!"
FUCK LOGIC AGAIN!
Ach, tak to bylo všechno o mé mamce, co jsem k ní měla za připomínky ^^ PS: Něco jí spadne a hned je to jedno dlouhé píp, takže u nás v rodině je naprosto normální, a dokonce ještě lichotivé, když ti řekne kreténe.


Pak jsou tu tábory a dovolené. My na tom nejsme finančně nejlíp, ale umíme si na něco naspořit a tak. Ale když vidím moje spolužáky...
"A kam tento rok pojedete na dovolenou?"
Vždyť jsem ještě nebyla v zahraničí a to na hranicích bydlím!
Možná jsem byla párkár v Praze a Brně, jinak jenom na jižní Moravě. My si prostě dovolenou domluvit nemůžeme, natož se rozhodnout, kam by se jelo. Ještě k tomu mám Barbínovský pokojíček, který by se opravdu potřeboval celý přepracovat a na zahrádce máme metrovou plevel, která ani nejde vyhubit.
Jinak na tábor jedu poprvé v životě a těším se na něj. Proč by také ne? Tvrdě jsem si ho vydřela, ale musím za něj taky částečně poděkovat taťkovi a naší matikářce, možná trochu spolužákovi. Jinak bych byla na mizině. Ale úplně nesnáším reakce mých kamarádů. A to jsem si myslela, že jsou rozumní. Takový šok, když mi jeden po druhém ve skupinkách začali říkat následující věci:
"A ty se tam fakt těšíš?"
"Hele, šprtka jede na matematický tábor!"
"Matematický tábor? Proboha!"
To, že máme učitelku, která se nás snaží učit dopředu, má nás ráda, věnuje se nám, matika je povinná, bude se z ní maturovat a řeknu, že mě to tak nebaví, neznamená, že se nemůžu těšit na matematický tábor! Občas mi přijde, že jsou jak IQ tykve. Mají představy, že celých deset dní budem sedět na zadku a počítat. Si děláte srandu? Vážně?
Tábory jsou taky hlavně o pohybu a přírodě - a když už jedete na matematický tábor, tak vám tam většinu času přece nemůžou tlouct do hlavy vzorce, ne? Podle fotek a různých videí jsem náhodou vypozorovala, že tam dělají i věci jako stoly z těstovin, a pár kilo to udrží. Ale přišla bych tam já a ty těstoviny sežrala i syrové (a Robbie by se přidal).
Nekažte mi mé iluze, na tábor se těším a to mi nikdo nezkazí! (Ale dovolené závidím, to jo.)


WEED #20

31. července 2015 v 0:14 | Smar :3 |  WideoEveryEveryDay
Opět popůlnoční WEED! :P Prohrabávala jsem svoji YouTube složku "Oblíbené všelicos" a narazila na opravdovou srdcovku, ale bohužel jen pro ty, co umí anglicky. Mám za to, že existují nějaké titulky, ale tu máte originál.
Achmed je mrtvý terorista. Nevím, jestli se budete smát, když se to teď tak řeší, ale pořád je to k popukání. Hlavně jeho koledy, které najdete na stejném kanále (Jeff Dunham).
PS: Vždycky jsem se divila, jestli tu loutku někdo dabuje, jestli břichomluvci opravdu mluví břichem, a nebo to dělá pusou. Mám za to, že jsem ho možná přistihla, jak pohnul koutkem. To je docela profík.
PPS: Jako obrázek tu máte dost dobrý FanArt. Doufám, že mě neobviníte z používání.Podpis smazaný není, ale nepřečtu ho.

https://www.youtube.com/watch?v=GBvfiCdk-jc&index=12&list=PLfZjUFZ6iucwW9AveuoJFeJhQQ3HIzsLZ

"Meet Achmed the Dead Terrorist" | Jeff Dunham: Spark of Insanity





YouTube

30. července 2015 v 23:00 | Smar :3 |  Když se člověk nudí...
Dnes bych chtěla napsat o YouTubu. Je to spolehlivý zdroj do Weedu, hledím tam když se nudím, nebo když něco hledám. Je to taková moje sociální síť už od mala (nebojte, účet mám tak dva roky starý). A když už se někam odhodlám napsat, tak moje heslo zní: "Inteligentně, gramaticky správně, stručně, a všichni tě budou obdivovat." (← To poslední není myšleno vážně.)
Rozhodla jsem se vypsat mých 10 oblíbených youtuberů, a proč je mám ráda. Pokud taky koukáte, dopřeju vám pár tipů, a možná se stanete šťastným odběratelem :D

1) Martin Rota - kanály "Naprostoretardovany", "Vědecké kladivo", "Martin Rota", "Lepší než pracovat"´, "ZtrataCasuTV"
Odebírám jen tři první kanály, ale rozhodně toho nelituju. Naprostoretardovany funguje hlavně na asku a potom několik desítek názorových videí, u kterých se pořádně vyřve, vyjádří svůj názor a možná napraví i několik lidí. Vědecké kladivo je nabité zajímavými informacemi a Martin Rota je taková oddechovka, pokud chcete vidět třeba videa z akcí. Musím říct, že mě trochu inspiruje.


2) GoGo - "GoGomanTV" a "GoGosVlog"
Příjemný youtuber, který natáčí oddechová a vtipná videa. Jeho přítelkyně Lucka a jeho mladší bráška Max jsou boží. Celkově, jeho tvorba zahrnuje snad úplně všechno a mě vždy zabaví i na dlouhé hodiny, kdy nemám co dělat. (Teď mám ale plné ruce práce s Doctorem WHOOOO!)


3) Jmenuju se Martin - stejnojmenný kanál
Ten nejretardovanější z nejretardovanějších. Nic neberte vážně. Ani Draw my life. Opravdu od srdce se zasmějete nejen u jednoho videa.


4) Kovy - "GameballCZ" a "Kovy"
Nejlepší tvořiš parodií, kterého jsem kdy viděla. Jedna z nich přistála na vyzváněcím tónu mého mobilu. A pokud nedělá parodie, tak točí inteligentní vlogy. Konečně někdo!


5) TheMadKyo - stejnojmenný kanál
Příjemná ženská, která rozjasní den. Není ani beauty vlogerka, ani let's playerka (kromě pár výjimek) a celkově ukazuje život normální, bláznivé holčiny. Zbožňuju ji ^^


6) Tiffy - "ihasCupquake" a "TiffyQuake"
Tentokrát se přesuneme do zahraničí. Americká fialovovlasá youtuberka, která natačí všechno - od vaření přes challenge a vlogy až po let's playe, kterých má hojný počet. U těch receptů ale šíleně slintám - vypadají ták dobře!


7) Mark - "Markiplier"
Let's player, který již natočil přes tisíc videí. Nevím, jestli je zrovna Američan, ale natáčí taky anglicky, což mi výrazně zvětšuje slovní zásobu taky u "Reaction Compilation" kde jsou i titulky. Nejvtipnější je vždycky:
"Fuck!"
Tit: "Duck!"
"Fuck you, fucking fucky fuck fucky fucky fuck!"
Tit: "Duck you, ducking ducky duck ducky ducky duck!" s chodícíma kachnama :'D
Jinak sleduji u něj Five nights at freddys, the impossible quiz, agar.io, hororovky, animace, highlits a podobně.


8) Hayley - TheHayley73
Když jsem viděla prvně jedno z jejích videí, a to bylo konkrétně o vegetariánství, tak nějak jsem neměla její názor. Na několik měsíců jsem ji odvrhla. Když jsem na ni pak narazila znovu, a to přes Kyo, shlédla toho víc, vyklubala se z ní velice sympatická holka, viz. dnešní WEED...
PS: Neobjevila jsem nějakou super kvalitní fotku, ospravedlňujem sa!


9) Petr - "skupinaslzavevo" a "Hoggy"
Petr Lexa je zpěvákem skupiny Slza, která má jenom dva členy, a to ještě Lukáše. Vydali oficiálně dvě písničky s videoklipy "Lhůta záruční" a "Celibát". Jako Hoggy dělá videa, jako jsou vlogy a challenge. Poslední dobou se ale věnuje skupině, takže moc videí není, no.


10) Explo - "Expl0ited"
Když jsem byla ještě tak o tři, čtyři roky mladší, snad jako každý jsem hrávala Minecraft - kdo ho dnes nezná? Má své plus i mínus, to musím uznat, nostalgicky na něj někdy vzpomínám. Explo má natočeno několik desítek módů, ale potom přestal a přešel opět na vlogy, tagy a challenge. Slovák ako sa patrí a ja ho obdivujem. (Snad mám aspoň jedinou větu slovensky bez chyby!)


Dál odebírám několik dalších youtuberů, jako jsou Selassie, Ment, Jirka, Gejmr, Poods, Ati, Agrael, Marzia, Fayne, MadBros, Peťan, Sima, Pedro...
Ale ještě sem dám zvláštní místečko jednomu, kterého bych nedokázala dát do pořadí 10ti nej, i když by tam určitě patřil...

Spešl) Marley - stejnojmenný kanál
Marley je spolu se mnou Moravák, vyjadřuje se tak jako já a má andulku jako já (outro "How I met your Pepik" je prostě best). Myslím, že kdyby natáčel častěji, tak by se z něj časem stal jeden z mých úplně nejoblíbenějších youtuberů.
PS: Ten taky nemá normální fotku, zde je úvodka z videa a Pepik na vás prdí :D


Tak, to by bylo k tomuhle článku všechno. A chcete znát tajemství?
Když mi bylo devět, chtěla jsem natáčet minecraft... eh...
Tak, dobrou noc, a nelekněte se posledních tří vět. No, raději si vemte sluneční brýle na celý článek. (Co to sakra plácám?)




WEED #19

30. července 2015 v 20:43 | Smar :3 |  WideoEveryEveryDay
Dnes jsem se rozhodla zasvětit se do klubu Whoviánů. Oslavujte mé znovuzrození! (I když, zrovna si zvykám na jedenáctého doktora... Ale vypadá fajn :D )
No, a teď k dnešnímu videu. Když už tu mluvíme o tomto seriálu, tak před tím, než si ho vyhledáte na ČSFD a někde buď online, nebo začnete stahovat, shlédněte si ho a ujistěte se, že to má cenu. Tu máte dvacet nejčastějších '(často trvalých) příznaků sledování Doctora Who od TheHayley73.

https://www.youtube.com/watch?v=oS5I9L7788I&index=26&list=PLfZjUFZ6iucwW9AveuoJFeJhQQ3HIzsLZ

20 vedľajších príznakov sledovania seriálu DOCTOR WHO



WEED #18

30. července 2015 v 17:39 | Smar :3 |  WideoEveryEveryDay
Předem se omlouvám za zpoždění, ale za středu přidávám jedinou písničku, kterou od Robbieho Williamse znám a líbí se mi... Doufám, že vás přiložený obrázek nebude příliš šokovat, protože moje andulka se čirou náhodou (opravdu!) taky jmenuje Robbie, ale tohle není on. Bohužel jsem nenašla nic více podobného. Užijte si to!

https://www.youtube.com/watch?v=iy4mXZN1Zzk&index=6&list=FL0EE2GQPZoS6EIBfNdRCw0A

Robbie Williams - Feel




29. - 30.7.2015

30. července 2015 v 17:34 | Smar :3 |  Deníčkování
Tyto dva dny byly docela zajímavé. Už dlouhou dobu jsem přemýšlela, jestli nejsem moc líná. Došlo mi to v tom okamžiku, když mě máma v úterý vyhnala ven na brusle. Sehnala jsem si kamarádku, která se mnou druhý den půjde teda ven.
Obešly jsme celou dědinu, nenašel se nikdo kromě ní. Ale aspoň jsme si zasportovaly. Objely jsme to ještě s dalšími částmi vesnice, i přes les. Dokonce jsme jely ke koním... Já chci taky jezdit! A tam se jim moc venčení a pohybu nedostane, ale nemůžu majitelům křivdit. Kdo by stíhal venčit nějakých patnáct koní? Mají možná holku o rok mladší než já, se kterou sem tam prohodím slovo, ale ta nejezdí dennodenně.
Po několika minutách hlazení jedné přítulné klisny jsme zahlédly dvě šedé husy od nás. Já jsem největší fanynka ptáků, tak mi přišly hrozně krásné. Přiblížila jsem se tak o metr a ony vůbec necouvly. Když se ale po nás rozběhly, tak jsme jen stěží stihly nasednout na kolo a utéct. Nevím, jestli nás chtěly poklovat, ale v tu chvíli jsem se bála i já. No potěš!
Dojela jsem domů zdrcená, ale pořád nabitá energií. Podle map jsem ujela něco kolem 20 - 22 kilometrů. V tom mě ještě vytáhla sestra, opět na kolo. Projely jsme taky těch nějakých 20 kilometrů, přes oblast, kde chodila učit na tábor jako na brigádu. Jéžiš, já jí to tak závidím!
Taky mi ukázala jezero, do kterého se běžně chodili koupat. Někdy tam spolu skočíme. Bože, jak já ji mám ráda. Aspoň mě někam vytáhne, když už se fakt nudím a je se mnou ochotná a trpělivá.
To už se přehoupnu na dnešek (myslím, že na venčení psa, závislačení na howrse a sledování Doctora Who nikomu nepřijde zajímavé, alespoň to včerejší). Totálně se mi ráno nikam nechtělo, ale stejně jsme museli jít na oběd k babičce. Myslím, že těstoviny se sýrem a vařenými rajčaty mi dodaly tolik cukru, že se mi snad zlepšila nálada. Opět jsem experimentovala na klavír, a dokonce jsem (bez pedálu) naučila ségru, která nikdy pořádně nehrála, jednu nebo dvě sloky Someone Like You a stupnici C dur pravou rukou (a nějaké základy akordů, ale jen opět pravou rukou a klasicky). Sladily jsme to trochu do společného tempa. Ona je jedna z mála, které jsem potkala, kteří do toho klavíru hned ze začátku nezačnou křečovitě mlátit.
Jo a taky "tak nějak" objevila teď už napůl tajný blog, takže jestli tohle čteš, tak pardon za některý bludy ^^
Možná se ale dnes ještě vydáme na kolo, uvidíme.
Hezký zbytek dne všem!

PS: Představte si jet po tomhle, to msí být nářez!


WEED #17

28. července 2015 v 0:01 | Smar :3 |  WideoEveryEveryDay
Dnes sem dám druhou písničku, kterou jsem se naučila hrát na klavír a opět zpíváme se ségrou. Původně jsem měla zpívat Mikkyho, ale ten je na mě těžkej, takže většinu písničky zpívám já. Why not, ještě do toho hrát. Ještě jsem to nezkoušela obojí dohromady, takže jsem zvědavá. Podle mě to není zas tak těžké... Ale ve finále to zní epicky.

https://www.youtube.com/watch?v=JF8BRvqGCNs

Rihanna - Stay ft. Mikky Ekko



WEED #16

27. července 2015 v 22:59 | Smar :3 |  WideoEveryEveryDay
Tentokrát s trochou spoždění přidávám písničku dokonce živě. Stejně jsem ale většinu videa hleděla na toho chlapa u klavíru, jak hraje, a jak se můžu inspirovat. Řekla bych, že to umím i s citem a dynamikou, ale utíkám v rytmu. Jinak Adele zpívá dobře jako vždy, se sestrou jsme to chtěly natočit i s klavírem, no nevím, možná z toho něco bude.

https://www.youtube.com/watch?v=jCya1yiFFP4

Adele - Someone like you (OFFICIAL VIDEO LYRICS) HD Live from Brit Awards 2011



WEED #15

26. července 2015 v 0:53 | Smar :3 |  WideoEveryEveryDay
Snad jste tacoví fanoušci Five nights at freddys jako já. Scott říkal, že poslední díl vyjde na Halloween, ale datum nějak nedodržel, tak je to na trhu už ke konci července. Tu máte let's play od Markipliera. Ale varování předem - pro neznalé, je to hororová hra o oživlých plyšácích. Je to strašidelnější, než se zdá.

https://www.youtube.com/watch?v=dlSw0OicMII

ARE YOU BRAVE ENOUGH? | FNAF 4 - Part 1



25.7.2015

25. července 2015 v 20:55 | Smar :3 |  Deníčkování
Dnes byl poněkud zvláštní den, a dokonce mám i spisovací náladu, tak nevím, jak jinak to mám využít. Začalo to křikem.
"Jdi spát!" ozvalo se z ložnice rodičů. Stejně se mi už chtělo, načasovala jsem svou televizku a usnula do pěti minut, ani ne.
Půl deváté ráno. Táta si všimnul, že už nespím, ale válím se na zemi s polštářem a peřinama.
"Nechceš jít s náma do obchodu?"
"Ne." odvětím ještě chraplavým hlasem. Zase spím. Je půl jedenácté. Z přízemí se najednou ozve dost nepříjemný křik. Jsou doma. Hádka ale neutichá ani po čtvrthodině. Slyším jednotlivé, zatraceně hlasité rozhovory, do kterých se vmísil i táta, a ten se přidává výjimečně. Přehodím si polštář přes hrozně zpocenou hlavu jak kvůli rozpuštěným hlasům tak kvůli peřině, bez které nemůžu usnout. Nedá se to poslouchat. Myslím, že to popisuju moc lehkovážně, ale nepamatuju si to do detailů. Vidím to tak, že to ráno bylo zralé na rozvrácení rodiny.
Až do šesti večer sleduju Doctora Who a venčím Robbinka. To není nic zajímavého. Jedeme dál. Se sestrou jsem šla na procházku, vzali jsme i psa Maxe od babičky.
Jdeme domů, skoro zmoklé, tentokrát jsme od obvyklého pokecu moc slov neprohodily. Spíš si připadám jako hrozný chudáček. Někdy si myslím, že se podobám prasátku z medvídka Pooh. Všeho se věčně bojí.
Prý si vsugerovávám moc věcí a to ze mě dělá dementa. Teď by se mělo ozvat:
"Překonej svůj strach!"
Ale překonat pětadvacet strachů najednou se nepovede nikomu.
Poslední dobou mi moc chybí škola. To v ní uvízlo moje sebevědomí (ale i jeho opak), v tom uvízlo to umění vážení si prázdnin.
Nicméně, sestra spisuje budoucí bestseller pro děcka "nad patnáct let", ale taky počítá s tím, že je to tak pro jedenáctky, když počítám i občasné sprosťárny a brutalitu. Ale řekněte mi, kdo v šesti letech v této době neumí nadávat. Dobrých osmdesát procent dětí, které znám už se baví i o fapování. A to nekecám.
U nás ve třídě se začalo nadávat už ve třetí třídě, ale zdá se mi, že ještě teď nás učitelé berou jako malé děti:
"Víte, jak se zapíná počítač?"
"Víte, co je to sex?"
"Neumíte být potichu?"
Typické tři věty. Proboha, moc vás prosím, nastudujte si dnešní generaci. Děkuji.
Zpátky k deníčku - no taky mě napadla jedna věc. Prý říká:
"Já ti řeknu, co si můžeš přečíst."
Já jsem zvědavá až moc. Vždycky jsem o Vánocích našla dárky. Nesnáším překvapení. A řekněme, že docela detailně vím, o čem ta knížka je. Nenápadně jsem se zeptala, co má zítra za plány.
"Nic."
Sakra. Budu si prostě muset počkat do doby, kdy na sto procent nebude doma. Pak stačí jít na ntb, zkopírovat si to na e-mail, smazat historii... Moje hnusné já. Mně by stačila jen první část, nečetla bych to celý. Nebo jo? Pokušení se ve mně hrozně pře, to je hrozné! Měla bych přestat s takovýmato pocitama přestat.
Dál mě taky hrozně trápí pocity méněcennosti, nudy, i když mám plný program a sebeobviňování se, jaký jsem hrozný člověk. Celkově začínám mít i strach z kluků, hlavně z většiny z našich třídních idiotů a taky ségřiných zkušeností. Přes prázdniny si to čím dál víc uvědomuju a cítím se s tímhle jaksi jak trapně, tak blbě, jako čúza, a někdy nálada klesá pod bod mrazu. Toť vše.
Ještě jedna malá poznámka. Hrozně miluju lidi, kteří stále zvyšují hranice. Dám příklad:
Holka si odře koleno (cca v mém věku), týden nechce vylézt z postele a říká, jak je zlomená.
Tohle je dost špatný. Buď je psychicky narušená (jako já) a nebo ze sebe dělá chudinku.
Někdo ji urazí a ona se složí a den pláče v koutku.
Třeba je citlivá, ale je čas vzchopit se a vy*rat se na toho, kdo ti to udělal, tedy pokud opravdu není chyba v tobě. Jestli je, a je to podle něj chyba názoru, tak se na něj stačí opravdu jen vy*rat.
Ale pak jsou tu lidi, kteří každému musí všechno ničit.
Holka bloguje o tom, jak se cítí blbě, furt píše o negativních pocitech.
Reakce kreténů: "Děláš ze sebe nějakou chudinku! Jsi blbá? Jsi snad v dětském domově?"
Každý má právo vyjádřit své pocity! A jak můžete vědět, co ona zažila třeba v minulosti?
A pokud se to ostatním lidem nelíbí, tak se na to buď vyprdnou a jdou číst něco jiného, nebo-li jsou bez komentáře, a když už se potřebují vyjádřit, tak aspoň inteligentně, že ano.
Nemluvím z vlastní zkušenosti, ale našla jsem na internetu tolik fracků, kteří sprostě nadávají a nezmůžou se ani ke kritice nebo důvodu, to je na mě silný kafe.
Koukejte, jak moc jsem odbočila od dnešního dne! Jinak hezký večer :)


WEED #14

25. července 2015 v 14:27 | Smar :3 |  WideoEveryEveryDay
Viděli jste film Na hraně zítřka (Edge of tomorrow)? Jestli ano, tak tuhle super písničku znáte. Jestli ne, tak se na ten film podívejte. Pokud nechováte odpor k sci-fi nebo cestování v čase, doporučuju. A tohle, to je písnička ze závěrečných titulků:

https://www.youtube.com/watch?v=j4-Gt6dUVj0&index=2&list=PLfZjUFZ6iuczqsLdOd2OtQqWZ4heEk0Pd

John Newman - Love Me Again



Sny #1

25. července 2015 v 14:21 | Smar :3 |  Deníčkování
Přišla jsem na to, že asi moc sleduju Doctora Who. Rozhodla jsem se tedy popsat můj sen (spala jsem do jedenácti), než ho zapomenu. Zajímavé ale je, že ještě další, který se mi zdál před rokem si pamatuju pořád jasně.

Nepamatuju si celý začátek, ani průběh, ale vypadalo to zhruba takhle:
Byli jsme s nějakýma lidma a se spolužákama na jakémsi soustředění, asi škola v přírodě, i když prostředí vypadalo jako naše škola, dům mojí babičky, obchod a daleké zasněžené lesy. Ležela jsem v posteli v docela velkém, tmavém pokoji, kde byly ještě další dvě postele, v každém rohu jedna. Nalevo od té mé bylo mohutné, neprůhledné zábradlí. Vedle mojí postele na zemi ležela mísa plná suchých těstovin (moje oblíbené jídlo, ale to, že mi to cpali i ve snu mi připadá hrozně divné). Když jsem uslyšela dupání na schodech, vzala jsem si trochu těch těstovin do ruky, snědla je a instinktivně se schovala za to zábradlí a snažila se nevydat ani hlásku.
K mému překvapení ze schod vyšel náš učitel přírodopisu a zeměpisu, od tohoto snu mu asi budu říkat šmejd (nic proti, ale málem mě kleplo). Zeptala jsem se ho, kde jsou ostatní. Neodpověděl mi, ale řekl, ať jdu za ním. Vynořili jsme se v kuchyni mojí babičky. Všude kolem tu byli lidé, které podvědomě znám, ale už si nevzpomenu přesně, kdo to byl. Pamatuju si ale, že dvě holky se jmenovaly Celestia a Luna, ale poníci to nebyli. To už mi přišlo dost zvláštní. Šla jsem se podívat do obýváku. Zajímavé ale bylo, že babička s dědou v domě nebyli. Najednou jsem ale uslyšela zděšený křik a z dveří se vyhrnula nějaká holka, kterou jsem určitě znala, ale nevzpomenu si ani na vzhled, ani na povahu, a spolužačka to MYSLÍM nebyla. Zeptala jsem se jí, co se stalo a odpověděla něco na styl tohoto:
"Ti dva chlapi se mnou něco udělali! Vzali mě a na místě mi vyoperovali srdce, místo něj do toho dali dráty, které propojili s mozkem a od krku až po konec zad mi sahají barevné dráty. A tam, kde je to kovové srdce mám zelené světlo, ze kterého trčí něco jako kapačka. Nemůžu skoro vůbec dýchat!" položila si ruku na hruď, "A chtějí to udělat všem."
"A proč?" chtěla jsem naléhavě vědět, protože tohle by dělali jen tak pro nic za nic jen psychopati.
"Netuším, asi nás potřebují, třeba pod kontrolou, ale nezdálo se mi, že bych v sobě měla nějaký vysílač." Pak jsem se na ni podívala, naštěstí až na ty dráty vypadala docela normálně a v mysli se jí nehrabali, ale v tu chvíli ještě dodala:
"Ta bolest byla nesnesitelná. Sice to trvalo nějakých deset minut, ale zaživa ti vytrhávat srdce..." strachy jsem polkla. Museli jsme rychle odtud. Vtahovali si tam další a další puberťáky jako nás a ten řev byl k zešílení. V tu chvíli se ve mně vyvinul obrovský strach. Nikdy mě nesmí dostat.
Utíkaly jsme spolu s ní. Za zády jsem ale slyšela kroky. Stál za mnou můj strýc. Chtěl mě chytit. Došlo mi, že to je jeden z nich. Z druhé strany se na mě ale vrhl náš pes (který bydlí u babičky, ale je strýce) Max. Chvíli jsem přemýšlela, jestli to není vlk, ale potom mi došlo, že je zmutovaný. Bylo mi ho hrozně líto. Z druhé strany se na nás (nebo spíš na mě) vrhnul šmejd (u kterého mi až později došlo,že ho nenávidím tak, až mě to děsí) se svýma průpovídkama, proč, které jsem ale neposlouchala a jen jsem utíkala. Bylo zajímavé, že jsem měla takový strach, že jsem utekla i psovi.
Předběhla mě ale ta kamarádka, která dělala, že u mě truchlí, protože jsem někde zázračně sehnala to světlo a pár drátů tak, abych to zfalšovala. To je zarazilo, na chvíli si mysleli, že mě někdo z nich už "upgradoval" a odešli. V tu chvíli jsem měla ale nějaké mdloby, a v mém snu jsem měla sen, že se mi zdálo o tom, jak běžíme všichni, několik už zmršených, ale několik i zdravých lidí jako dál hluboko do zasněženého lesa. Mysleli jsme si, že jsme dost daleko a posadili jsme se před zamrzlé jezero. Znenadání ale z keřů vyskočil šmejd i s několika dalšíma lidma, už dospělýma, a v tu chvíli mi došlo, že nás za chvíli budou ovládat. Ale pořád nevím, protč by to zrovna ON dělal. Potom jsem se ale vzbudila. Jim došlo, že to jen hrajeme a tak jsme daly nohy na ramena.
Narazila jsem na opravdu dlouhé, zakroucené schody, které vedly bůhví kam. Už jsme myslely, že jsme mu utekly, ale když jsme si ze sebíhání daly dole pauzu, zjistily jsme, že nás jen obešli. Sundali mi ten uměle vytvořený postroj a chystali se mě odnést. Vytrhla jsem se jim a spolu s ní jsme běžely ven z budovy. Když jsem se otočila, vyděla jsem za sebou školu. Sněžilo. Kousek za rohem jsem slyšela kvílivé zvuky a viděla několik zděšených experimentů, ale i normálních lidí, kteří se báli, co jim udělají. Já jsem byla strachy pořád na dně. Takovou bolest nemůžu snést. Já se té bolesti bojím. Bojím se té nevědomosti a té nelogičnosti situace. Proč by to někdo dělal?
Když jsme se snažili utéct co nejdál, zrazu jsem si vzpomněla, že to není škola v přírodě, ale nějaká pokojová přespávačka ve škole na pár dní. Potkala jsem své dva spolužáky:
"Proboha nechoďte do té školy!"
"Simulovali jsme, ale doma jsem neměl koho s*át," odpověděl spolužák, který mě hrozně rád se*e, jak již napověděl. Ten druhý mlčel.
"Tak tam nechoďte!" Už chtěl odpovědět, proč, když za mnou uviděl tu moji kamarádku.
"Co to sakra..." Usoudil, že bude lepší zdrhnout a pak jsme všichni čtyři s ještě jednou holkou běželi do těch zasněžených lesů. Byl to takový divný pocit. Najednou jsme stáli před zamrzlým jezerem a vrbou.
"Dáme si přestávku. Nemůžou nás pronásledovat tak dlouho," prohlásí jeden.
"Ne! Musíme jít dál! Rychle!" ostatní mi ale nechtěli dát za pravdu a já sama jsem běžela dál. Z keřů ale vyskočili vojáci i se šmejdem, jako v tom snu a tentokrát nás i rovnou zajali. Přišli s námi až zpět k pozemku školy, kde překvapivě pustili všechny kromě mě. Úplně se vy*rali na všechny ostatní lidi, chtěli dostat mě. Asi je bavilo, že já k nim chovám největší odpor. Vytrhla jsem se jim znovu a běžela směrem k obchodu. Když jsem ale za sebou uslyšela:
"Nemá to smysl, vydej se jim!" křičela. Nedokázala jsem to. Šla jsem dál. Nakonec mě ale stejně srazili k zemi. Kolem krku a ramen mi dali těžký, železný límec, to jsem byla zralá na udušení a potom mi zády provlékali dráty. Tak jsem umírala strachy, že jsem nic necítila. Nevím, co bylo potom, ale vzbudila jsem se. Bylo to beznadějné bludiště.

Takhle dlouhé sny mívám opravdu jen zřídka. Nicméně, teď fáze 2 - snář!

BEZNADĚJ - Propadat ve snu beznaději po nějaké smutné události přinese brzy důvod k radosti a veselí. Děti ti udělají radost dobrými studijními výsledky nebo se ukáže, že přátelé jsou ti oddání mnohem víc, než jsi očekával. Obecně tento sen znamená velký obrat k lepšímu.
Řekla bych, že tohle docela sedí. Poslední dobou v rodině panuje hrozná nálada, natož rozvratná hádka dnes mezi rodiči a mou sestrou. Mám z toho hrozný pocit. Dál jsem se už trošku začala těšit na školu, myslím, že tento rok už nebude tak šokující jako ten minulý, kdy bylo několik předmětů nových. Taky hodně ale na kamarády. Začínám propadat pocitu méněcennosti. Stále si připadám ošklivější, otravnější, blbější a bojím se, že jsem jim něco udělala. Velký obrat k lepšímu? Jedině dobré zprávy.

BĚŽET - Pokoušet se ve snu marně běžet je znamením nesnází v osobních záležitostecj. Jen stěží dosáhneš svého cíle. Běhat ve snu je dobrým znamením pro toho, kdo není bohatý. Pokud někdo prchá ve strachu, znamená to jistotu a bezpečí. Vidět bežet děti je symbolem štěstí a je také předzvěstí dobrého počasí. Unikat ve snu neúnavnému pronásledovateli znamená, že budeš muset vzít rozum do hrsti, abys odolal pokušení, která se ti staví do cesty. Prchat před někým nebo před něčím upozorňuje, že se příliš spoléháš na vlastní úsudek. Poslechni rady druhých přátel, jinak za svou tvrdohlavost doplatíš.
Myslím, že k tomuhle a mému životu nemusím nic dodávat, protože to sedí na události. Ti, kteří se nad tím chtějí zamyslet objeví spojitosti mezi snářem a mým snem.

BOLEST - Sen o jakékoliv bolesti věští především spory v rodině.

JÍST - Není to dobré znamení - věští roztržky v rodině a v lásce a zcela jistě hádky. V podnikání přijdeš o peníze - chybějící částka bude taková, kolik jídla bylo před tebou.
Miska těstovin snad není tolik, ne?

KRK - Je symbolem moci, dobrého jména, bohatství a dědictví. Mít větší krk než obvykle, ale ne zdeformovaný, znamená, že vejdeš ve známost pro své ušlechtilé činy a zbohatneš. Pokud dívka vidí ve snu vlastní velký krk, znamená to, že porodí hodně dětí a bude se s ní nějaký muž milovat.
S tím předposledním nesouhlasím. Já nechci mít moc dětí!

KŘIK - Znamená něčí vážnou nehodu, pokud trvá dlouho, nikdy se dotyčný plně neuzdraví. Dostaneš ale také návrh, u kterého by bylo hloupé jej odmítnout.

KUCHYNĚ - Sen o kuchyni je předzvěstí, že tě navštíví nějaký příbuzný.

SNÍH A LED - Vidět je ve snu nemá velký význam, protože máš ve vědomí myšlenky na předešlý chladný den.

LES - Jít lesem předpovídá šťastné manželství a několik dětí.

LIDÉ - Vidět množství lidí symbolizuje trápení s rodinou. Podle věku vůdčí osobnosti v davu lze určit, kdo z rodiny bude bude trpět.
Všichni byli ve věku mezi mnou a sestrou. Já jsem si připadala trochu starší, takže soudím, že spíš ona.

NAPADENÍ - Být napaden je všeobecným zanemním soužení a zoufalství.

NEBEZPEČÍ - Je to dobré znamení, předpovídá úspěch v životě.

SEN - Líčit ve snu někomu své sny předpovídá nějakou nečekanou událost.

STRACH - Bát se nebo prožívat hrůzu ti přinese opak.

ŠKOLA - Vrátit se ve snu do školy znamená, že se stydíš za svoji nevzdělanost, ale brzy se naskytne situace obohatit se o spoustu vědomostí.

Shrnutí: Řekla bych, že noční můry jsou dobré předzvěsti. Několik výkladů jsem vynechala, protože to nebyla kategorie pro mě, nebo jsem to nevěděla jistě. Jinak tento sen věští problémy v rodině, ale zase velmi úspěšný život, tak to jsem docela ráda.


Candy Crush Saga

24. července 2015 v 5:41 | Smar :3 |  Recenze (možná)
Vždycky jsem chovala odpor ke spoj 3 hrám, teda kromě Montezumy, protože to je nostalgická srdcovka ještě z dob, kdy jsem začínalá hrát na počítači (cca 2 roky mi byly). Ta je úžasná, na ni udělám recenzi později.
Candy Crush je taky spoj 3 hra s bonbóny (které nemám ráda chuťově) na android s příběhem. Ale úplně nejlepší je překlad do češtiny. To se nedá číst.
Jednu dobu mě to bavilo, táta ale paří nepřekonatelně pořád. Ten má u her výdrž. DarkOrbit třeba hraje už 4 roky. Tohle ho zapálilo před měsícem, když si koupil první dotykáč, tak jsem ho musela trošku proškolit.
Candy má hrozně primitivní příběh (chodíte po světě a pro to, aby jste něco vyřešili potřebujete bonbóny, které získáte právě tou hrou) a grafika je celkem fajn, ale pokud nejste fanoušek tohoto typu her, tak budete nadšení jen z půli.A to tím, že je to jedna z nejlepších těchto her na Android.
Jinak jako u hry tam máte několik kategorií levlů - odstraňte všechno želé, stáhněte suroviny dolů, na čas a podobně. Pro pařiče se omlouvám za nízké hodnocení, ale nějak mě ta hra nevzala.
Hodnocení: 4/10



WEED #13

24. července 2015 v 0:01 | Smar :3 |  WideoEveryEveryDay
Dnes je tu pro mě dosti chytlavá píseň, kterou jsem se několikrát, ale vždy neúspěšně snažila zazpívat. Má docela složitý rytmus, a od poslouchání i noty, ale stále je to dokonalé dílo. Když sportuju a nevím co by, v hlavě se mi přehrávají písničky. A tohle je jedna z nich.

https://www.youtube.com/watch?v=450p7goxZqg

John Legend - All of Me



Moje appky na mobilu (23.7.15)

23. července 2015 v 23:43 | Smar :3 |  Když se člověk nudí...
Když už dělám ty recenze (pokud to tak můžu nazvat), podívala bych se i na ostatní věci, které příjdou vhod.
Baterka a AntiVirus - K tomuhle nic dodávat nemusím. Posvítit si pořádně někdy fakt pomůže a bez antiviru by mi mobil asi krachl, protože já jsem schopná zavirovat všecko.
Star Chart - Pokud si vyjdete ven pozorovat hvězdy a jste absolutně neschopní něco poznat nebo najít, radši si to stáhněte, nebo to skončí slovy: "Hele, hvězda."
Instagram - Když se nudíte a chcete se o své fotky podělit s ostatními či sledovat např. youtubery, tak je to aplikace pro vás.
Google chrome - Protože je lepší než obyč. internet.
Facebook (+ messenger) - No prostě facebook. Pokud patříte mezi ty závisláky jako jsem já (Nejsem závislá tak moc, ale někdy to projíždím ještě po druhé, protože se mi nechce nic dělat. Jo, ta lenost je svině.) tak se to hodí.
EPP - viz. článek přímo na toto téma
YouTube a Obchod Play - To snad nemusím popisovat.
Skype a Viber - Přes Skype doma volám, ale to jen výjimečně, přes viber to jde taky, ale ten je spíš kvůli tomu, že spolužačka nemá facebook a jinak se jí prostě nedopíšu a ani nedovolám.
Foťák, galerie, hudba - Jako každý mobil. Foťák mám celkem přijatelný (5 mpx), písní je tam natísněno něco okolo 50.
Potom jsou tu ještě hry, které poznáte lépe v recenzích. Jinak mobil mám Samsung Galaxy SIII mini a jsem s ním naprosto spokojená. Spolu se skoro všemi mobily má ale šíleně malou baterku. S maximálním jasem a hraním té nejvíc vybíjivější hry vám vydrží maximálně hodinu. A nabíjení trvá tak tři a půl... Proto se snažím šetřit jak to jde. Zde je picture mého modelu:
PS: Spolu s ním vlastním dvoje sluchátka (original k mobilu a pak ještě jedny světle modré) a tři obaly. Dva od ťamanů za super cenu - sice nechrání úplně celý, ale na domácí použití postačí a potom jeden dost drahý z internetu, který už je sice trochu oťukaný a zežloutlý, ale poskytuje maximální ochranu spolu s fólií. Snažím se prostě miláčka chránit. Poslední dobou mám pocit, že ho nějak nemám ráda. Musím se s ním jít pomazlit do postele :D
Můj hlas svědomí je prostě někdy neodbytný. Dokud ne, tak ne.


Dobro/zlo, život

23. července 2015 v 23:35 | Smar :3 |  Témata
Když jsme byly se sestřenicí na dlouhé procházce, každopádně jako vždycky jsme se zamyslely nad celým světem.Omílám tady pořád to samé dokola a tak jedno z našich poučení je soustředit se na detaily. Detaily totiž pomáhají spestřovat život. Tentokrát jsme si ale jako dvě hlavní otázky řekly, jak je to s časem, co bude po smrti a taky co je dobro, co zlo a jaká je lidská komunita.
Smrt. Co by mohlo být po smrti? Každý má jiné představy. Někdy věří na nebe/peklo, někdo věří že se nestane nic, někdy věří v reinkarnaci. My jsme spíš proto poslední. Podle naší fantazie by byl svět něco jako přesýpací hodiny - duše které se zrodí, zase zemřou a pak se narodí znovu. Znáte Bleach? To je japonské anime. Přišlo mi to docela inteligentní. Můžete si o tom kdyby něco počíst a nebo se podívat na prvních 5 epizod, tam se povídá něco podobného. Ach, ty nostalgické časy. Ale zpět k tématu. Podle mě prostě nemůže duše jen tak zmizet. Mohly by existovat třeba i nějaké evoluční vrstvy. Zrodili by se živočichové, vyvíjeli by se a duše by s každým zemřelým vstupovaly do někoho nového. Ale duší nikdy nepřibylo, protože nyní přibývají lidé a ubývají zvířata. Že zvířata nemají duši? To je další otázka. Nemůžou to být jen nějaké časované stroje, které se rozmnoží a zemřou. Mezi logicky uvažujícím člověkem a zvířetem je možné dosáhnout nějakého spojení. Tohle mi hlava prostě nebere.
Každý musel aspoň jednou v životě přemýšlet o tom, proč je někdo dobrý a někdo zlý. Myslím, že tohle si lidi vymysleli. Z pohádek, které měly za účel postrašit nebo poučit děti se přece nemůže vylíhnout skutečnost. Já se řídím heslem: "Žiješ si svůj život, ty uznáváš, co je dobré, a co ne a ty máš právo se rozhodnout." Což je taky mottem blogu. Řekněme to tak - bez dobra by nebylo zlo a bez zla by nebylo dobro. Život je černobílá šachovnice - někdy stoupneš na světlé a někdy na temné políčko.


Ask Robbie #2

23. července 2015 v 23:32 | Smar :3 |  Andulka jménem Robbie
Kolik vážíš?
Vážil jsem něco kolem 60 gramů, ale po přepeření jsem o šestinu zhubl. Pokud jsi aspoň z poloviny chytrý jako já, tak víš, kolik vážím teď, hihi! #smartRobbie

Jaké pamlsky máš rád?

Tyčinky, vitamínové perličky, brokolice, vlastoAdélovsky strouhanou a předkousanou mrkev jedenou přímo z určitého místa (NoDvojsmysl) a taky brokolici (Jak to můžeš žrát? Něco proti? Brokolici jsem se naučil jíst od Adély. ^^ )
A taky jsou fajn pampeliškové listy a "kuřača" , jak jsem už říkal. A mám pak tak zelený zobák, že hrozně rád sviním bordel po všem možném!

Nějaká příhoda?
No, zrovna včera jsem dlouho nebyl venku a tak mě teda na večer vytáhla Adéla s tím, abych se proletěl. Její táta ji ale pak zavolal na večeři, a tak mě vzala s sebou. Prvně jsem byl teda fakt vystrašený z toho kam mě nese i s tím, že jsem tam několikrát byl. Do pokoje bych se ale zpátky netrefil a tak jsem se držel jako klíště na rameni. Pak jsem pochopil, že mě řezat nebudou a trochu jsem se uvolnil. Lozil jsem po jeho hlavě a rameni, kde jsem zanechal bobek s polu s kuchyňskou deskou. To kdyby viděla její máma, tak zešílí. Jí by na Bohnice stačila i jediná zmíňka o tom, že bych byl v kuchyni. Zatím co oni jedli, já jsem cupital po pultě a ozobával talíře a misky. Pak jsem ale seskočil na stůl (který je hned vedle) a zvědavě chtěl prozkoumat to jejich jídlo. Bylo to takové oranžové, dlouhé a na tom byla taková hnědá omáčka jako kdyby z masových prožků.
A: Robbie, tys myslel špagety... Tak pardon, byly to špagety. Chtěl jsem ochutnat, ale odehnala mě od toho, že prý nesmím. Pf! Myslí si, že nejsem pořádný chlapák!
A: Ale to víš, že jsi. Ale já nechci, abys umřel na nějakou otravu. Stejně by ti to maso nechutnalo.

Havaroval jsi někdy?
A kolikrát! Sice to bylo tak na infarkt, ale úspěšně jsem to přežil. Adča byla taky strachy úplně vedle. Naštěstí jsem to ale schytal párkrát za topení, když jsem se chtěl osušit tak několikrát do vany, potom jsem jednou spadl na stůl, ale tohle je ultimátní. Jednou jsem přistál tak blbě, že jsem byl ve tmě a sám nevěděl, kde jsem. Schoulil jsem se tak do klubka a čekal pro pomoc. Když jsem ji slyšel, jak volá, kde jsem, chtělo se mi brečet. Pak mě ale vytáhla z koše, a já si uvědomil, jaké jsem měl štěstí, že jsem seděl na papíře. Pak jsem jí skočil na prst a zvrtlo se to ve vášnivou...
A: Robbie, sakra, co to tu vykládáš! Líbáme se furt!
A-ale to byla tak romantická situace!
A: Buď rád, žes tu pusu vůbec dostal, když jsem tě vytáhla z koše. Pak jsi letěl do umyvadla!




Pár patvarů černou fixou

23. července 2015 v 23:19 | Smar :3 |  Hudba, výtvory, zájmy
Tohle navazuje na článek o tetování, piercingu, symbolech a KRESLENÍ. Doporučuji si ho předem přečíst, potom mi můžete říct, co si o tom myslíte. Nepovažuji to za žádný masterpiece, nýbrž za podprůměrnou až hanebnou práci holky mého věku. NEchtěla jsem to zveřejňovat, ale navazuje to na článek a někdy v budoucnu své kresby možná porovnám. Co vyvěsíte na internet nikdy nezmizí, i kdybyste to smazali. To je omyl.
Tohle jsou ty nejlepší výtvory. (3 z 8) Předem se také omlouvám za stín. Fotograf taky zrovna nejsem, snažila jsem se spíš aby to nebylo rozmazané.





Tetování, piercing, symboly, čmárání po ruce a kreslení

23. července 2015 v 23:05 | Smar :3 |  Témata
Tetování vs Piercing - myslím, že většina uvažovala aspoň o jednom z toho. Já osobně se moc nemůžu rozhodnout, ale jsem asi pro tetování, protože piercing na ksicht nechci a do pupku taky ne, protože mám takový ten vyvrácený dopředu. Jinak pro tetování jsem hlavně i kvůli tomu, že se mi hrozně líbí šílené obrázky, symboly a vzory, které si dobrovolně čmárám skoro po celém těle. Heh, to zní docela vtipně.
Hrozně jsem si zamilovala kreslení různých znaků, většinou fixou, abych naštvala mámu, že se to smyje až po nějaké době (ne, záměrně to opravdu není) nebo propiskou. Zkrátka co mám po ruce a jde to vidět. Díky tomu jsem se naučila několik čínských značek a několik japonských z jednoho anime (Bleach - tam měli na pláštích čísla divizí).
Nedávno jsme ještě s kamarádkou objevili jejich zaprašené tetovací studio. Mně na stehně skončil orel a ona si ode mě nechala udělat srdce s šípem. Nakonec jsem jí ještě ze srandy narychlo napsala na nárt u nohy "I love Adéla", aby byla větší sranda, až to někdo uvidí. Ale protože jsou hrozné vedra, a ještě u nás, na moravské sahaře, tak se bude masově skákat do bazénu a je to fuč.
Nevím, jestli tohle nějak ovlivní moji budoucnost, ale hrozně se mi líbí různé symboly, tetování a tak, a možná to bude i tím, že jsem tajemný typ, který taky věří na nadpřirozeno, různé síly a věštění budoucnosti.

Kreslení. Když jsem byla malá, kreslit jsem docela uměla, ale pak mě to přestalo bavit, přešla jsem na počítač (proto jsem v informatice takový mozek), ale teď mám dojem, že toho tak trošku lituju. Sestra kreslí i za peníze, jde na grafickou školu, prostě kreativní člověk. Někdy mi tak (neúmyslně) sráží sebevědomí až to není možné. Celá základka samé jedničky kromě jedné dvojky z matiky v devítce na konci roku, odmaturovala na samé... Připadám si jako nula. Půjdu teprve do sedmičky a už se mi zchylovalo k dvojce z fyziky, ale to bude naší drsnou učitelkou. Polovina lidí ve třídě si zhoršila známku kvůli domácím úkolům.
Hrozně jí to celé závidím. Nekreslila jsem asi dva roky, to, co mě donutilo byla možná výtvarka ve škole a sem tam prostě něco. Ale ne, nic nového a tak. U nás nikdo záliby v kreslení nemá kromě jedné kamarádky, ta má nádherné a jednoduché obrázky a pak ještě jedné, která kreslí symboly. Až teď mi dochází, jak moc mě škola ovlivnila. Úplně celou. Mohla jsem být jiný člověk, kdybych šla do jiné školy. Ale já jsem spokojená. Jenom se prostě nedokážu zbavit viny, že jsem tak nekreslila. Chtěla bych znovu začít, ale nedokážu se do toho dokopat, mám výčitky, a když jsem se o něco pokoušela, vyšlo z toho bludiště nefantazie a pocitů, dál se mi povedl jeden ze čtyř koní. Asi sem dám obrázek. Rovnou připomínám, že to není nic světaborného. Prostě neumím kreslit. Musím se s tím smířit. Nebo to můžu dohnat? Beru to hrozně traumaticky. Vždycky jsem si myslela, jak jsem psychicky silný a veselý člověk, ale teď podle toho, co bezhlavě píšu docházím na to, jak ovlivnitelná a citově křehká osoba jsem. A to není sebelitování. To je změna. Něco mi sráží sebevědomí. Ale pořád netuším co.
Ty obrázky najdete v článku o kreslení v rubrice o zájmech později :)

Žití ve snu, odlišnost a smysl názvu blogu

23. července 2015 v 19:46 | Smar :3 |  Témata
No, konečně vyšly nové témata a to z důvodu, že nemám co dělat a nebudu přece čumět do prázdna, že? :P Dokonce do toho zakomponuju hned dvě témata týdne, a to už bývalé "Žití ve snu" a nové "Jít s davem".

Společnost. Kolektiv. Holky. Jak je zvykem u něžného pohlaví, tak si nás kluci někdy dobírají. A taky je oblíbené téma "Jak pochopit ženy." Jak už napověděla TheMadKyo (viz. youtube), tak na to platí jediné: "To je úplně jedno, ale vždycky budete debil." Řekněme, že někdy jsme takhle vychytralé v argumentaci. Ale pokud proti nám máte něco přímo na osobu, jak jsou holky divné a tak, myslím, že je to spíš tím, že my jsme lidi. Pokud kluci přímo narážejí na naši blbost, měli by se přiučit etiketě a přísnému matriarchátu v pravěku. Znám pár případů kluků, kteří jsou hrozně primitivní a celkově myslí na samé blbosti. Kolik normálních lidí už vymřelo.
Například máme jednoho spolužáka, který se hrozně snaží být jak se říká cool. No, tak nějak se mu to nedaří, akorát mi připadá ještě víc nesnesitelnější. Taky je nucený od rodičů se pořád učit a ještě k tomu si z toho někdo utahuje. Taky nemyslím, že je dobrý způsob výchovy dusit ho doma u učebnic, když si pořádně neprožije dětství. Něco mu prostě nepůjde, tak se s tím musí smířit. Na tohle trošku navazují i další témata.
Jít s davem. Nejpřirozenější reakce člověka. To je jako ten fakt:
"Když se učitel zeptá, jestli to všichni žáci chápou, stejně nikdo neřekne ne, protože chtějí jít s davem. To je přirozená lidská reakce." Sice dobře, máme v sobě určitě něco takového, ale potom jsou tu i případy takové mini šikany.
"Pokud nebudeš .... tak se s tebou nebudeme bavit,"
"To je ale kráva, protože ona ne...."
A podobně. Proč prostě nebýt sami sebou a originální? Proč musíme být kopií někoho jiného? Máme svoje volby, viz. motto. Smiřte se s tím. Držím se přísloví: Když ti někdo život ničí, usměj se, a měj ho v p...
Musíme ale brát i ohledy na výjimky. Někdy je prostě lepší s tím davem jít, ale to neznamená to, že nesmíme projevit svůj názor!

Taky bych chtěla probrat smysl názvu mého blogu. Classic life or not...? Klasický život, nebo ne? Mělo vyjadřovat, opět, jestli jsem sama, nebo máme s někým stejné názory. V mém prostředí se kromě několika blízkých kamarádek, sestřenky a sestry cítím trochu nepochopená. Proč si na internetu napůl anonymně povykládat s někým, koho vůbec neznáte, o věcech, o kterých se s nikým jiným bavit nemůžete? No briliantní nápad! Řekněme, že je to docela všestranné, takže to pořád vystihuje to, o čem celou dobu řečním. (Nebo píšu, heh.) Ale jako nadpis jsem dala "My point of view" a orla, který hledí neznámo kam. Však víte - můj úhel pohledu, orel, výška... Další geniální nápad! Taky se tu naučím lépe vyjadřovat. Moje schopnosti v realitě se rovnají neustálému "Hm..."
A co se týče barev, moje oblíbené jsou hlavně světle fialová, travičkově až světle zelená, zářivě žlutá a poslední dobou i světle modrá. Tak co, líbí se vám vzhled? Můžete kdyžtak napsat do komentářů, jestli se tu cítíte nějak málo uvolněně... (Teď mluvím jako nějaky psycholog.)

A poslední věc - žití ve snu. Jako malá, nebo spíš menší jsem měla tendenci si za bílého dne lehnout do postele a snít opravdu o blbostech. Sem tam to dělám i teď, ale jen, když usínám. Při nejhorším si to dosním potom, až budu předstírat, že ještě ráno spím.
Nebo třeba zlatá rybka, která splní tři přání. Když jsem tak spekulovala (pořád jsme v minulosti!) vždycky jsem chtěla chytit dvě. Tudíž šest přání.
- Mít nekonečnou peněženku.
- Aby se Robbie dožil mé smrti, a lyricky bychom umřeli spolu.
- Umět perfektně hrát na klavír.
Tak ta první rybka byla ještě celkem rozumná, ale pozor, teď přichází debility!
- Být vlkodlakem. (Každý chce být nadpřirozená bytost, kterou jste někdy viděli, nebo o ní slyšeli, či z hry, filmu a podobně, ale teď mám hodně dalších favoritů, ale buďme realističtí - jestli se tohle někdy stane, tak jsem královna gumových kaktusů.)
- Každou noc prožít příběh nějaké postavy z filmu/seriálu/hry. (Hmm, ok. )
- Mít zlatou kobru... (Kterou bych ubytovala na záchodě. Probohaa, jak mě to napadlo?!)
A nespočet další přání, které někdy ani nedávaly smysl. Mohla bych přestat jen snít (i když, vzdát se toho nemůžu, vždycky budu mít v mozku místo pro fiktivní postavy) a trochu si dělat iluze spíš v realitě. Optimisté to v životě dotáhnou dál. I když... Já nejsem optimista. Já jsem realisto-pesimista, občas žena v depresi, jak už radí následující test z facebookové stránky Fakty Cz/Sk. Pokud chcete pokračovat na odhalování mé osobnosti, jsem jedna z holek, které sledují tuto stránku...
Do anket můžete hlasovat, co vám vyšlo. Ale jaký je závěr posledního tématu? Žití ve snu = To prostě nemůžete. Sice jsem jedna z lidí, která věří na všechny pověry, kouzla a tak podobně, ale přestaňme snít a začněme na sobě pracovat. Jinak to vystihnout neumím, sny jsou super věc. Držme se jich. Optimistické iluze jsou dobrá věc, to musíme přiznat. Vždycky je naděje!

Zde je ten test: http://www.fakty.cz/test-objevte-svoje-skryte-stranky


WEED #12

23. července 2015 v 17:30 | Smar :3 |  WideoEveryEveryDay
Tentokrát jsem bloumala dlouho, vydávám to až teď odpoledne... Nicméně, vybrala jsem tuhle písničku - je to docela sranda a mělo to i svoji éru na Óčku. Následovně skončila v mých oblíbených.

https://www.youtube.com/watch?v=YqeW9_5kURI&list=FL0EE2GQPZoS6EIBfNdRCw0A&index=1

Major Lazer & DJ Snake - Lean On (feat. MØ) (Official Music Video)



WEED #11

21. července 2015 v 23:53 | Smar :3 |  WideoEveryEveryDay
Dnes je tu písnička s nabušeným videoklipem (ve kterém je smícháno 90% akčních filmů) od Taylor Swift s rudým účesem (náhodou tak vypadá dobře). Celkově v tom nevidím světový převrat, ale dobrá oddechovka na dýzu, ale začátek je tak hlučný, že mi málem praskly ušní bubínky. Aspoň, že ten týpek tomu dává "šťávu".

https://www.youtube.com/watch?v=QcIy9NiNbmo&index=1&list=PLfZjUFZ6iuczqsLdOd2OtQqWZ4heEk0Pd

Taylor Swift - Bad Blood ft. Kendrick Lamar



WEED #10

21. července 2015 v 10:06 | Smar :3 |  WideoEveryEveryDay
Dnes vám ukážu jedno povedené video od youtubera Hoggyho (zároveň vystupuje i se skupinou Slza jako Petr Lexa - zpěvák) a když mu to zpívání tak jde, tak se rozhodl zazpívat kousky písniček hlasem někoho jiného.
Umírala jsem hlavně u Gluma, Alvina a Sida.

https://www.youtube.com/watch?v=-biNQSmLc-0

KARAOKE IMITACE | Hoggy



Ask Robbie #1

20. července 2015 v 1:12 | Smar :3 |  Andulka jménem Robbie
Ahoj, zjistila jsem, že články v této rubrice nebudou tak chytlavé, jak by měly být. Zkusím to víc rozčlenit, aby jste se i trochu zabavili, a zjistili, jak to má Robbie. (Já vím, fakt divná skladba vět, ale mám psací náladu o jedné ráno díky nepřekonatelnému vedru.)
Jinak Robbie rád odpoví - pokud chcete, napište otázky i do komentářů.

Spíš hlavou dolů?
Ne, proč bych měl? Přijde mi to hrozně nepohodlné, ale prý ta, co se o mě stará četla v nějaké divné knížce, kterou jsem už párkrát viděl, ve předu je někdo mně podobný. Chtěl bych vyluštit tu záhadu! Ale zpátky k otázce - když mě jen tak vytáhne z klece "abych se proletěl" a mně se nechce, jednoduše si někam sedneme a ona mi povídá různé blbosti. Mě ale nejvíc zajímá to, co má pod zobákem. Když do těch bílých věciček zobnu, říká tomu líbání. Co je zase tohle za výmysl?

Kdy chodíš spát a kdy vstáváš?
Adéla většinou teď o prázdninách zhasne všechna světla až někdy kolem dvou hodin v noci, takže jemně podřimuju už od jedenácti. Hrůza, ještě někdy prudce rožne to ostré světlo a vzbudí mě! Jinak pokud vstává brzo, okamžitě si všimnu že už je vzhůru, i když ještě leží v posteli - pořád si myslí, že ji nevidím, a tak se ji snažím probudit tím, že budu dělat co největší kravál, hlavně se svým oblíbeným plastovým trojúhelníkem se zrcátkem. Pokud vstává pozdě, tak se stejně budí někdy okolo devíti nebo desíti hodin, protože to už nemá tak tvrdé spaní a já už jsem dávno vzhůru.

Stará se o tebe pořádně?
Ale jo, nebo spíš určitě. Má mě opravdu ráda a já mám rád ji, takže nám to klape. Někdy říká, že kdybych byl člověk, tak by se za mě provdala. No teda nevím, na co myslela, ale logicky je to fakt blbost. Ale jinak klec mi čistí každý týden, sem tam to odloží o jeden nebo dva dny, to je docela přijatelné, ale měla by být zodpovědnější, když většinu dní nic nedělá. Žrádla mám dost, pamlsky mi dává, i když by to chtělo víc zeleně, a té mám jenom někdy - btokolice, salát, kuřača, pampeliškové listí. Ale co se týče vody, strašně rád ozobávám svoji klec tam, kde ještě zbylo něco z vrchní vrstvy mříží mé klece. To většinou sedím na větvičce, kterou mi přidala nedávno, a protože je přímo nad mým pítkem, vždycky si tam nakadím a ani si to neuvědomuju. Sice díky tomu nikdy nezapomene dát mi čerstvou vodu, ale zase když se napiju z toho špinavého... No fuj. Nakonec to dopadlo tak, že mi změnila úhel té větvičky. Zrovna dnes mi nechala otevřeno na noc, já jsem vylezl a sednul si na tu větvičku tak, abych na ni viděl. A ona si mě všimla až před půlnocí, a to už jsem spal. Nakonec mě stejně vzbudila tím, že si zapnula televizi, takže jsem se vzbudil, skočil na prst, aby mě strčila do klece, ale přece jsem ji trochu zobnul, aby věděla, že jsem teď fakt mrzutý.


WEED #9

20. července 2015 v 0:50 | Smar :3 |  WideoEveryEveryDay
Pro dnešek jsem vybrala něco, co nejspíš všichni znáte a se sestrou na tom právě ujíždíme. Dílo Davida Guetty a Nicki Minaj (+ dva další chlápci, viz. název videa) se zajímavým videoklipem a chytlavou melodií.

https://www.youtube.com/watch?v=uO59tfQ2TbA&list=FL0EE2GQPZoS6EIBfNdRCw0A&index=2

David Guetta - Hey Mama (Official Video) ft Nicki Minaj, Bebe Rexha & Afrojack







WEED #8

19. července 2015 v 9:58 | Smar :3 |  WideoEveryEveryDay
Po dlouhém rozhodování jsem se rozhodla, že sem dám píseň, kterou náhodou natočil jeden z mých oblíbených youtuberů.
HEADPHONES WARNING!


https://www.youtube.com/watch?v=_4mtn0dIHKE&list=PLfZjUFZ6iucwW9AveuoJFeJhQQ3HIzsLZ&index=13

Martin - Skákal Pes (OFFICIAL VIDEO)



Dieta, jídlo, vyžírání, obezita

18. července 2015 v 11:51 | Smar :3 |  Témata
Dnes se dost soudí podle vzhledu. Proto by většina lidí chtěla vypadat dobře a drží se diety. Jsou třeba i výživové nebo bezlepkové, to je možná i prospěšné, ale pak jsou tu i dle mého názoru drastické hubnoucí diety a jednu si zrovna zkusila moje sestra. Zhubla za pár měsíců 30 kg, pak se teda držela tak, aby nepřibírala, ani nehubla. Ale jak to skončilo?
Stejně začala nabírat, hlavně kvůli zničenému organismu a hlavně kvůli genetice. V rodině prostě máme velkou prdel. Nikdo nemůže za to, že skončila ve třídě s nízkýma a příšerně hubenýma krávama, které se jí ještě budou vysmívat.
Já mám něco podobného, ale mě odsuzují spíš kvůli tomu, že mám něco v hlavě a nejsem úplně vymaštěná. Sem tam jsem sice dost otravná a šílená, ale myslím, že se mi povedlo to docela zmírnit.
Proč bych měla být stejně blbá a stejná jako oni? K čemu by mu to pomohlo? Sice moje máma byla taky samá jedničkářka a hrozně chytrá, ale kvůli tomu, že rodiče neměli na vysokou školu, neměla známé a díky nám dětem začala "trochu" (víc) nabírat na váze, skončila za pásem v továrně na cukroví. Nedivím se, že má někdy tak špatnou náladu, ale pak se to projevuje na všech.
Zpátky k dietám - sestra pak časem začala mít hrozný hlad, snažila se normálně jíst a tak a začala být tak sebekritická, že si začala nadávat do tlusté, hnusné a neumějíc se usmát krávy. A to hlavně taky kvůli tomu, že ji vyhodili z Itálie za to, že nebyla tak hezká, moc se neusmívala, a Italy urazila tím, že moc neumí Italsky a to ji do toho vzali jenom s Angličtinou. Co je tohle za spravedlnost? Místo toho si tam nechali její hezkou kamarádku, která jenom uklízela a umývala nádobí, nic umět nemusela. Myslím, že by se lidé neměli odsuzovat podle vzhledu, a pokud to není extrém, tak jsou všichni něčím výjimčení. Neřekla bych, že moje sestra je vyloženě škaredá.
Kvůli téhle sebekritice si začala slibovat, že bude sportovat, míň jíst a tak, ale celkově to brala jako utrpení, přestala se ovládat a po nocích, nebo když jsme nebyli doma, byla schopná sníst patnáct čokoládových oplátků, obrovské plato zmrzliny, většinu mých snídaňových lupínků a kdo ví co ještě. Většina z toho byla právě z čokolády. Se divím, že se z toho později nepoblila.
Celkově, myslela jsem, že jako něco v hlavě má a snaží se uvažovat a překonat to, ale co začala dělat mě přesvědčilo v opak. Nějaké názory sdílíme, ale posledně si dobila kredit z mé předplacené karty a většinu okecává tak, abych jí to uvěřila. Teď nevím, jestli mám věřit rodičům a nebo sestře, že to fakt dělat nechce. Sama mi říkala, že teda byla se špatnýma lidma, ale to chce vůli se překonat, ne? Nejdřív přestat lhát, potom ubírat na tom jídle a jíst normálně, když nemůže zhubnout. A to, že se jí někdo posmíval vede k tomuhle. Odvážím si říct, že je šílená, a to jsem tu nepsala o mnoha dalších faktorech.
Já bych se chtěla něčemu takovému vyhnout. Sama si myslím, že vážím tak akorát, ale nemusím nabrat za měsíc čtyři kila, to fakt ne. Tak jsem se párkrát nenasnídala a bylo to v pohodě. A jestli se mi někdo bude smát, tak spíš utrpím psychickou újmu na tom, že jsem někomu něco udělala. Nezdám se, ale jsem docela výbušný typ, jenom mám strach.
Divím se, že jsem ještě někoho nezmlátila, protože oni se přímo vyžívají na urážení mě. Ať si opravdu s prominutím naserou.
Jinak pak jsou tu ještě obézní lidé, kteří si myslí, že je všechno fajn, a že si můžou spokojeně žrát. Když jsem ale dnes v Kauflandu (to je taky jedna věc - "Je pro socky," "Chodí tam důchodci," chodíme tam i my. Takže klid - nechceme týdně projezdit o dvě stovky víc za naftu až do lidlu, ve kterém není tak velký výběr.) viděla chlapa, který se ani nevlezl do trička a kalhot, že mu všechno lezlo ven, myslela jsem, že omdlím. Tohle jim pořád nepřipadá moc? Obezita i hubenost mají své nevýhody, ale obezita je opravdu svinstvo. Mně nevadí trochu při těle lidi, jako moje máma (táta je svalnatý, ale má z piva velké břicho), ta má jen sem tam vysoký tlak. Jinak ale tam to, to byl hnus. Obezita zpomaluje, máte problémy se srdcem a tak... Hrůza.
To je to stejné jako ty dvě hrozně tlusté děti z ulice, počtěte si o tom v jednom z deníčků.
No a poslední věc, o které bych chtěla napsat je vegetariánství, veganství, frutariánství, vitariánství a tak. Nevadí mi, když si teda někdo usmyslí, dobře, jezte si co chcete. Ale nemusíte všem vrážet pod nos, že např. maso nepotřebujete k životu, maso je hnus, zvířata trpí...
Dobře - množírny. To se hnusí i mě, je to opravdu hrozná věc. Ale pokud máte nějakou spolehlivou, větší farmu, kde se zvířata mají dobře, nevidím v tom problém. Ale dojde si nějaký vegetarián, který to v hlavě nemá v pořádku (to ostatně tvrdí i o nás masožravcích) a začne okamžitě všechno kritizovat. Obdivuju třeba ale vegetariány, kteří o tom říkají, že maso jíst prostě nechtějí a já jim svůj názor nevnucuju. Jezte si co chcete. Opravdu. Já maso jím, ale taky nepodboruju množírny.
Nechápu ale, jak někdo může být "tariánem" jenom kvůli tomu, že je to v módě. Rlly? Maso možná k životu nepotřebujete, ale je to spolehlivý zdroj bílkovin, železa... Pokud s masem nemáte problém, a můžete si ho koupit, chutná vám, a trápíte se kvůli společnosti, vyserte se na ně! Dnešní svět je sice nespravedlivý, několik hříchů, aby jste se prosadili stejně spácháte, ale nedělejte opravdové blbosti, za které byste mohli litovat.
A ještě jednou, tady ti "tariáni" jsou taky lidé jako my, jen mají jiný názor na stravu, tak je prosím neodsuzujte, ale oni nesmí odsuzovat nás.


WEED #7

18. července 2015 v 9:12 | Smar :3 |  WideoEveryEveryDay
Dnes tu máme zajímavou zhudebněnou báseň, kterou bych brala jako píseň druhé sestry (Weed 6). Tohle vám utkví v hlavě na pořádnou dobu. Čtyř minutové video, které pořádně začíná až v jedné minutě kvůli vysvětlení příběhu. Na karaoke textech to nenajdete a google vám přeloží pár slov, takže pokud neumíte anglicky, můžete komentovat jen tu melodii.
Úplně úžasná věc, která okamžitě putovala do oblíbených.


https://www.youtube.com/watch?v=jW5n3k2VgZE

Children of the Night



XV.

17. července 2015 v 20:03 | Smar :3 |  Literary works
Za okny tmavé místnosti,
zděšené, jako tvé duše,
i když víš, že od starosti tě oprostí
stejně tvé srdce tluče.

Divoce, jako obdiv, který chováš k větru,
k písku, co do očí ti padá
a děsivý je zvnějšku,
přece jen se krásný zdá.

Žaluzie jen se otřásají,
tou zbabělostí, co chováš k venku,
ale uvnitř respekt a strach si podají
ruku, jíž dlaně vzdáváš k větru.

Ten vnitřní zen, ten pocit;
s přítelem sedíš, do oken hledíš,
nic jiného nechceš, jen k obloze skočit.
Oprostit pohled, to jde ti přetíž.

Ta přírodní dokonalost, co natolik tě okouzlila,
vnímáš krásy světa, tu trochu, co k životu potřebuješ,
že všechna negativita, všechna se vypařila,
že to nelze popsat a málo toho zmiňuješ.

Vedro, prázdniny

17. července 2015 v 11:32 | Smar :3 |  Témata
Prý nastalo globální oteplování kvůli narušování ochranného štítu (atmosféry) kvůli továrnám, co vypouští sajrajt, od jiných jsem se zase dozvěděla, že nastává doba meziledová, kdy zcela vymizí polární čepičky, a bude tu peklo. To bych asi nepřežila, myslím, že nikdo z nás, ani moje nejlepší kamarádka, která miluje horko a čtyřicítky (jako stupně...). No jo, ta jezdí po dovolených...
Léto úplně nesnáším. Je to nejhorší roční období. A když někdo najde argument, jak mi to vyvrátit, mám to zmáknutý.

1) Ale vždyť jsou prázdniny!
"Dobře, uznávám, něco si užijem, ale na dovolenou si ve škole bereme povolenky, na zážitky je dost času i v zimě nebo na jaře o prázdninách, a když je léto, mám chuť promarnit čas u počítače i když je hezky. Pokud se teda překonám, tak je to div divoucí a jdu ven."

2) A co koupání v bazéně?
"Pořiďme si kryťák... Jinak koupat se můžeme i na jaře, kdy sem tam ta teplota zakolísá taky na 30 stupňů, ale já bych přežila i bez bazénu. Nicméně, můžeme se koupat v moři. Slyšela jsem, že jsme asi třetí stát s největším počtem bazénů. Tak jako co máme dělat, když si praotec Čech vybral vnitrozemské území?"

3) Vždyť bys nemohla zmrzku! A kdybys ji jedla někdy jindy, tak se nachladíš!
"Ona ta zmrzka ani tak zdravá není. A stejně, žeru ji, i když mi vedro není, a ještě jsem nebyla nemocná. Když už chodím v tričku v teplotě blížící se k pěti stupňům, myslím, že jsem imunní dost.

Chápu, že někteří máte léto rádi a toto k tomu prostě patří, ale kdybych měla vlastní planetu, tak bych ho zrušila. Nemám oblíbené roční období, myslím, že podzim, zima i jaro jsou na tom úplně stejně, protože když nasněží, tak si otvíráme šampaňské.
Kdo má rád léto, neberte to jako nějaký h8. Určitě se ale najdou nějací experti, viz. facebook, kteří na mě čumí jak vyorané myši. No a co? Tak ho spolu se ségrou nemáme rády.
Jak to máte s létem vy?

WEED #6

17. července 2015 v 10:48 | Smar :3 |  WideoEveryEveryDay
Dnes to bude unikátní mistrovské dílo od ponyphonic a WarpOut, výhradě pro Bronies, pokud víte co tím myslím. Nádherná píseň s ještě krásnější animací, která trvala autorce (ům) přes 2 roky. Prostě nádherně dojemná věc, a i když nemáte rádi poníky, raději se na to podívejte.
Musím se taky přiznat, že text znám skoro zpaměti a až nikdo nebude doma, dám si karáčo na plné pecky, muhehe. Pokud mě uslyšíte až k sobě domů, bydlíte maximálně na Plutu.
Tato píseň (i s animací) je něco úžasného, vyjadřuje to tolik smutných, ale i láskyplných pocitů! Poprvé mi běhal mráz po zádech. U toho se skoro nedá nebrečet. (Pokud aspoň trochu znáte příběh a umíte si to přeložit.)

https://www.youtube.com/watch?v=i7PQ9IO-7fU&list=FL0EE2GQPZoS6EIBfNdRCw0A&index=9

Lullaby for a Princess Animation

Enjoy!


Perturbatto (16-17)

16. července 2015 v 12:06 | Smar :3 |  Literary works
XVI.
Nastoupili tam všichni - od vědců, přes lovce až po mutanty. Těch ale není jen pár základních - našich bratrů a sester, ale o dost víc. Byli jiní. Nepoznávám je. Pomalu mě opouští smysly. Byl to větší náraz, než jsem si myslela. Ostatní ale kromě Nicka, který mi pomohl vstát vyrazí vpřed. Následuje tvrdý masakr. Krev stříká všude. Vidím zděšené tváře lidí z naší smečky. Zachytím Rebeccu jak s nenávistným výrazem seká do jednoho z vlkodlaků. Rány se mu hojí takovou rychlostí! Vteřinu na to ji chytá pod krkem. Snažím se jí přiběhnout na pomoc, ale vrávorám. Nick mě naštěstí rychle zachytí.
"V pohodě?"
"Jo," Odběhne k ní sám. Rozhlížím se. Co bude teď? Nemáme sílu je všechny aspoň trochu zdržet. Dohnali by nás během chvilky. Najednou ale uslyším jednoho z profesorů, dálkově vidím jeho příjmení na vizitce, kterou měl připevněnou na svém plášti: Manning.
"Zabijte je! Máme všechno potřebné." To mi málem vyrazí dech. Zabít? Asi jsem byla zvyklá na několik šancí, ale teď jde o život.
Nick se snaží zamordovat dva najednou a očividně se mu to moc nedaří. Schytal několik krvavých ran a sám určitě ví, že se musí někam uchýlit. Pak jej ale jeden srazí k zemi.
Alexandr zatím utíkal z plných sil, ale jeden z lovců mu střelil šíp z kuše do paty. To ho tak překvapilo, div si nevzpomněl na obléhání Tróje. Rebecca se ho snažila zvednout, ale provedli jí to samé.
Nathaniel a Dana zatím stihli povraždit dva lovce a teď skočili na vlkodlaka, který je ale silově ve vyšší kastě. Od srdce se zařehtá a pohodově Natha povalí, zatímco Daně zapíchne drápy přes břicho takovou silou, že ji probodl až skrz záda. Krev jí tekla masově, dokonce i z úst. Zavíraly se jí oči, spadla na zem. Vlk vítězně zavyl a chtěl se věnovat Nathovi.
Vyhrkly mi slzy. Plnou silou při její nepozornosti odkopnu tu brutální bestii, že se položila na záda. Kleknu si k Daně. Neslyším její tep, oči má otevřené, dívá se do prázdna. Je mrtvá. Nestihla se jí rána zahojit, teď už tam má jen kus vyrvaného masa, ale život jí to nevrátí. Nathaniel se na nás zadívá zoufalým pohledem, který naznačuje, abych šla dál.
Přijdu rozklepaným krokem blíž. Najednou se prostě neudržím. Výbuchy emocí se mnou dělají opravdu divy. Narovnám se, aby šla vidět má velikost a silně, nahněvaně a protáhle zavyju. Touha po krveprolití. Takovou jsem ještě nezažila. Vrhnu se po tom vrahovi, vyskočím a rozsápu mu hrdlo takovou rychlostí, že druhou tlapou jsem mu vyrvala velké kusy masa z břicha. Libuju si v tom pocitu. Sladká pomsta. Už chápu, proč to lidé dělají. Ztratit někoho, kdo je vám blízký není lehké. Ti tvorové si zaslouží smrt. Všimla jsem si, že originální subjekty tu vlastně ani nejsou...
Pocit beznaděje, ten je nejlepší intuicí. Hrkne mi v hlavě nějaký plán. Není moc domyšlený, ale je to to nejlepší, co v tuhle chvíli máme. To mě ale Nathaniel zatáhne za ruku a běží se mnou někam zpět do budovy.
"A-ale my je tam nemůžeme nechat! Zemřou, jako Dana!" snažím se ho přesvědčit, aby se pro ostatní vrátil.
"Nesmí si nás všimnout ty bestie," odmlčí se. Přitom zvenčí uslyším zděšené výkřiky. Nejdřív Alexandr, potom Becca. Znamená to, že je zabili taky? Při té představě je mi hrozně...
Dovleče mě až do místnosti, kde jsou uspaní v klecích vlci s naší krví. Nathaniel silou praští do tlačítka, které s hrozným zvukem otevře všechny klece a experimenty pomalu začínají otevírat oči.
"Co máš v plánu?" zděšeně se zeptám.
"Věř mi, jestli mě zabijou, to ti musí být úplně jedno. Prostě je dostaň odsud. Zachraň aspoň tyhle. Já půjdu sabotovat systémy. Pokud to projde, nezbude jim nic." Zírám na něj v šoku. Tohle můj plán rozhodně nebyl.
"A jak myslíš, že je zvládnu?" se vzlykem trápím svoje hlasivky.
"Ty to zvládneš, jsi přece vůdkyně," zašklebí se a zaběhne dál do budovy. Já se snažím omráčené osoby aspoň trochu dovést dál. Ještě na mě nepřišli. Naštěstí neděláme velký hluk. Vlkodlaci by nás teoreticky slyšet měli, ale vědci jim asi zapomněli nechat pořádný sluch a napumpovali do nich pořádné bicepsy.
Snažíme se doběhnout co nejdál, ale tihle začínají odpadávat. Vypadá to, že ve dne jsou spíš něco, jako duchové. Nenápadně se usadíme za keřem a sledujeme, co se bude dít se základnou. Stále nic. Když trochu přiblížím, zahlédnu dva chlapy jak táhnou nějaké tělo. Po chvíli zjistím, že je to Nathaniel. Kvičící zvuky utichly. Vypadá to, že se nás vydávají hledat. Když ucítím pach blízko kolem nás, je pozdě. Za krkem se objeví další z bestií, neváhá a rozsápe tyhle bezbranné tvory. Až teď jsem si vlastně uvědomila, že nikdo z nás krom mě se nemůže měnit ve dne. Když si mě jeden přitiskne k hrudi, vyjeknu leknutím. Pevně mě drží. Cestou vidím mrtvoly všech, kteří mi byli blízcí. Nepřátelé jsou ale až na jednoho vlka a několik lovců v plném počtu. Co se mnou chtějí proboha udělat? Proč mě nezabijí stejně, jako ostatní?
XVII.
Dotáhnou mě až k Manningovi. Spraví si svoje brýle a škodolibě se usměje. Jak můžou být tihle lidé tak bezcitní? Potom svým gestem poručí obludám, aby mě bez slitování zlikvidovaly. Zavřu oči. Nechci to vidět. Nevěřím na nebe, ale byla bych ráda, kdyby se nás potkalo všech dvanáct a byl by klid. Jenom, co by se dělo s informacemi, které od nás výzkumníci získali? Jestli to, co říkali byla pravda, tak bych se, být normálním člověkem, měla na pozoru. Nikdy nevíš. Ale proč přemýšlím o budoucnosti světa, když už nic nezmůžu? Vždycky jsem taková byla. Věčně mimo. Smiřovat se se svou smrtí je opravdu srdcervoucí.
Ucítím nepřekonatelnou bolest. Obličej mi zakryla má vlastní rudá krev. Padám k zemi. V posledních chvilkách vidím nadšené bestie, které čekají, až mě budou moct sežrat, ale vědci jim to nedovolili. Chtějí naše těla dát snad někde do mrazáku? Proč by to dělali. Ale mrtvola zase nemůže způsobit problémy. Poslední věc, na kterou upřeně zírám je poletující kus nějaké látky…
Někdy jsem před usnutím přemýšlela, jestli, když se probudím zapomenu na to, co se večer stalo. Potom jsem usoudila, že je to blbost a začala se zaobývat tím, co se děje po smrti. Existuje reinkarnace? Nebe? Peklo? Nebo nic? Mám tolik otázek. Moje mysl pořád funguje - je to snad duší? Nic ale nevidím. V tom se přímo přede mnou objeví něco bílého. Pohybuje se to a má to tvar takové nepravidelné koule. Najednou vidím svoje tělo. Mám pořád to stejné na sobě i s krví. Natáhnu křečovitě ruku a snažím se tu věc chytit. Vypadá to, jako čirá energie. Uteče kousek ode mě, ale já vyskočím a snažím se ji vzít do rukou. Posune se zase o několik metrů vpřed. Dobíhám ji. Teď mi to začíná docházet. Ona mě někam vede! Ale kam, když je tu jen temnota? Všude, kam se podívám. Když se zastaví, strnu. Když na ni sáhnu, cítím mírné teplo - v tu chvíli se ale rozplyne v několik tisíc světélek, která se pohybují kolem mne. Začínají se tvarovat do oválů, z nichž za pár vteřin vznikaly rysy lidských tváří. Některé poznávám. Když se ale přímo přede mnou vynoří Nathanielova tvář, překvapeně na ni zírám a ustoupím o krok vzad. Když všechny lidi spočítám, je jich jedenáct. Jak jinak. Proč se všechno tohle děje?
"Legendy se plní!" vykřikne někdo za mnou. Trhavým pohybem se otočím.
"Jaké legendy?" zeptám se naléhavým hlasem. Žádná odpověď. Potom se ale nečekaně ozval proslov jiné osoby. Tuhle znám. Rebecca.
"Jsme poruchou, otec nám ji předal!" V tom se ozve Alexandr.
"Přál by si, aby tahle agentura zanikla. Naplňme jeho poslední přání!"
"Ale jak?" Nechápavě se zeptám.
"Známe jeden způsob," promluví dívka. Tu jsem nikdy neviděla. Měla dlouhé vlasy, ostré obličejové rysy a oči vytvarované tak, že vypadaly dravě. Pokračuje.
"Spojíme všechny naše schopnosti a talenty do jednoho silného vlka, který to dokáže! Zhynou zmutované hříčky přírody a spolu s nimi i ti šílení lidé! A potom snad bude svět zase v harmonii. Nemůžeme vědět, jestli jsou pravdivé i nějaké jiné pověsti, ale my se hlavně musíme postarat o naše osudy. Vznikne z toho nový příběh!" Pochybuji o celém plánu, ale nezbývá mi nic jiného než jim důvěřovat.
Všichni se ke mně přiblíží a tím vytvoří kruh. Točí se po směru hodinových ručiček tak rychle, že vypadají jako můj bílý opasek. V tom se přiblíží ještě víc, tak, že se mnou splynou. Začnu zářit, cítím příjemný pocit. V tu chvíli se začnu měnit. Protahují se kosti se silným křupáním, nehty rostou v ostré drápy, mám velké uši, oči a šavlovitě tvarované, obrovské tesáky. Můj pohled se ale mění z obyčejné žluté na dravčí rudou. Má srsta není ryšavá, ale tak temná, jako noční obloha. Když se prohlédnu detailněji, chlupy jsou delší, připadám si vyšší a po celém těle se táhnou zlaté pruhy které tvoří různé symboly. Připadám si silnější, než kdykoli za svoji proměnu.
V hlavě ale začínám slyšet hlasy. Všechny se navzájem překřikují. Hlasivky se mi mění v hluboké chrčení, ale stále zůstávám při smyslech. Když po chvíli otevřu oči, ležím na zemi, na známém místě. Místě mé smrti. Do zad mě bodají vyděšené pohledy. Otřepu se jako správný vlk a postavím na zadní. Vydám ze sebe zvuk plný útrap, děsu, šílenství, ale i touhy zabíjet. Když po mně vyběhnou všichni vlci naráz, připraveni pořádně si užít velkou žranici, nechám je běžet, dokud nejsou dost blízko.
Rychle se otočím, s přihmouřenýma očima vyhodnotím jejich stav a jedinou hnátou je odmrštím. Taková síla, co mě zaplavila! Ten slastný pocit. Ta možnost!
V tom ze mne začnou tryskat všechny ty zadržované schopnosti. Obklopí mě aura temnoty - pootevřu tlamu, mohutně se nahrbím, zvednu ocas jako projev nadřazenosti. Někteří lovci popadli své kuše a snažili se střílet. Tahle aura je i jako obranný štít. Pouhým řevem je odstrčím dál. Když se začnu soustředit z pět na vlkodlaky, stane se něco neuvěřitelného.
Nahromadím obrovskou sílu - není to magie? Cítím se jako paní světa. Nikdo nemá právo srážet moji hrdost. Odrazím se od země tak, že po sobě zanechám prohlubeň. Napřáhnu svoji ruku a praštím do půdy. Vypadá to, že se nic nestalo, ale za chvíli se objevily drobné praskliny, které postupně sílily. Byly hluboké a obrovské. Zem pod námi se rozpadla. Na to se objevila obrovská exploze, která spálila na popel celou krajinu od budovy, přes všechny tvory tady, ale i několik nevinných zvířat v lesích, včetně rostlin. Po ohlušujícím výbuchu jsem jen pozorovala, jak tvorům praská tělo. Potom se jednoduše rozpadli v prach. Postavila jsem se. Hlasy z mojí hlavy zmizely. To všechno mě opustilo. Zůstala jsem sice ve vlčí formě, ale zmenšovala jsem se. Nakonec jsem byla velká asi jako obyčejný, plachý vlk, ale s neobvyklou barvou. Opouštěla mne mysl. Jako dřív, před první proměnou. Sbohem, normální světe. Zůstanu vlkem. Otočila jsem se čelem vzad a běžela se slzami v očích neznámo kam.

Perturbatto (14-15)

16. července 2015 v 12:05 | Smar :3 |  Literary works
XIV.
Odrazila se a vydala za nimi. Blížila se k nim, byla už jen pár metrů od nich. Hned je doběhla a jednoho z kluků povalila na zem, připravená skousnout mu krk.
"Přestaň!" vyběhnu se keře a svou zohavenou tváří se na ni podívám a namířím na ni drápem. Myslím, že ji můžu zastavit. Co se týče jich, mám k nim největší pouto, jsou to mí přátelé. My obě - já i Dana jsme na pokraji zhroucení, a tak nabíráme i čistě lidské vědomí. Odhodlám se, zapřu se nohama a odrazím se. Seknu ji do nohy a odstrčím do strany. Neodváží se pohnout. Oběma se nám víří v hlavě moc myšlenek. Ti vedle nás strnuli. Poznali mě.
Neschopni promluvit byli strnulí. My jsme se co nejrychleji sebrali a doplahočili se domů. Za celou cestu nikdo neřekl ani slovo. Ve mně se kroutil pocit viny a nejistoty, co řeknou, až se znovu potkáme ve škole. Promluví se mnou vůbec? Netuším.
Den D. Hluboce se nadechnu a spolu s Beccou a Alexandrem vyrazíme. Ani oni si nejsou jistí, jestli je někdo nepodezírá. Koluje mezi námi určité napětí. Vejdeme do třídy - oni se snaží chovat přirozeně a trochu zaraženě, ale já se snažím neudržovat s nikým oční kontakt. Je to... znervózňující. I učitelé vnímají, že mnou protéká negativita.
"Nic mi není," je obvyklá odpověď na jejich otázku. Oni to ale tuší. Jsou to přece učitelé. Jak to dopadlo s incidentem? Titulní strana v novinách a v televizních zprávách to taky nesmělo chybět. A lidi... Ti se chovají divně.
"Skupinová práce, spojte se po dvou lavicích," prohlásí učitelka, máme výtvarku. K nám, jak jinak, připadnou Matthew s Ryanem. Už jsem konečně zjistila jejich reakce. Ignorují mě. Mluví se mnou jenom, když potřebují něco k projektu. Nevím, jak si s nimi mám promluvit. Nebo to udělají sami?
Dočkala jsem se. Po škole si mě odchytnula Cora, moje aktuální spolusedící, která je mi spolu s Mattem, který se plížil kolem, asi nejblíž. Nakonec jsme se všichni potkali. Cora nasadila nečitelný výraz.
"T-takže, co jsi zač? A-a jakou máš s tímhle spojitost?" odváží se promluvit první, "Prosím, žádné odpovědi typu 'Co tím myslíš' netoleruju."
Znejistím, ale nakonec se odhodlám odpovědět jednu z dalších klišé odpovědí.
"Super, takže vlkodlaci," zašklebí se Cora. Netuším jestli smíchem, strachem nebo čímkoli, ale já se cítím trapně. A dost. Potom jsme se rozešli. Všechno proběhlo bez emocí. Je toho na ně moc. Tečka. Rovnou jim můžu povykládat, že na světě existují i malé barevné potvůrky podobajíc se zářivým poníkům z Equestrie.
Situace se zdá být dost napjatá. Nikdo neví, co se stane a kdo udělá první krok. Ubíhají dny, bavíme se tak 'ztuhle', že si ani neuvědomujeme, co se děje. Prý se to tak stává s blázny. Měla bych je od tohohle vysvobodit. Přece jen, jen já se dokážu proměnit i ve dne.
"Nepůjdeme dnes z- " začne Matt a zakýve hlavou "všichni ven?" Ostatní na něj vytřeští oči. Až teď si uvědomuju, proč se zarazil. Nechtěl říct 'zase'. My se na něj obracíme s nejistými i trochu zděšenými pohledy.
"Klid, je jedenáctého," snaží se nás uklidnit, ale očividně to už jen tím pohledem všichni zamítají.
"Ale no tak, do večera zpátky, a v pořádku," pronese omluvným hlasem. Cora jen vzdychne.
"Když..." nedokončí větu. Vím o co jí jde. Nakonec jen řekne: "Platí."
Odpoledne jsme se sešli co nejdříve, protože kvůli mně (pravděpodobně) mají panický strach ze tmy. Nevysvětlila jsem jim to snad dost jasně? Stejně, kdybych chtěla, můžou se mne bát i ve dne. Raději jsem jim ale tuhle část neřekla, a zmínila jenom ten talent běhu. Myslím, že tomu uvěřili, když předběhnu i naše třídní atlety. Když příjdu já, už tam všichni jsou. Asi jsem podezíravá, ale řekla bych, že se domluvili dřív, aby předešli dalším 'nehodám'.
Tenhle výlet měl takový volný průběh. Myslela jsem, že se bojí chodit na opuštěná místa. Asi se mi snaží dokázat, že nejsou srabi. Vede nás Ray, jdeme pěšinkou kousek od města, která vede do lesa. Jdeme docela dlouho a tak jsme se zakecali, což je docela nepravděpodobné - najednou ale cítím něco zvláštního. Podivný pach, který není zrovna příjemný. Zírám před sebe. Když si mě všimne Matt, div nevyskočí.
"V pohodě?" přejede mi rukou před očima. Rozhlédnu se ostře. Polekám tím ostatní. Snaží se, ale přece jen, pořád jsou našponovaní kdykoliv utéct.
"To nic..." snažím se jim namluvit, nechci zkazit celkem pohodovou náladu. Až tak pohodová sice není, ale lepší než bezhlavé utíkání. Musím to zamaskovat a dělat jakoby nic, ale zase nemůžu riskovat, že na nás něco vyskočí z keře. Musím se mít na pozoru. Už jdeme nějakou chvíli, ostatní ze mě cítí nervozitu.
"Už by jsme se mohli otočit..." navrhne nejistě Cora. Přikývnu. Otočíme se na obrtlíku přesně tak, jako když jsem chodívala s našim psem na procházku někam, kde jsem to neznala. Staré dobré časy. Až teď si teprve uvědomuju, že trávím moc času nostalgií. Ještě to neskončilo. To všechno. Myslím, že to ještě ani nezačalo.
Podle výrazu v obličeji dostali všichni společně se mnou málem infarkt, když na nás opravdu vyskočilo několik ozbrojených týpků z lesa. Není čas na počítání, ale zhruba tak pět nebo šest. Přímo před námi se zastaví.
"Co tady děláte?!" huláká jeden z nich. Je vysoký, svalnatý, ohryzek má dost nápadný a obličejem připomíná fousatého Stallona.
"Šli jsme ven," ozve se holka vzadu. Chlápkovi vyletí obočí nahoru.
"Hledáme několik lidí..." utrousí další.
Jakmile ukáže fotku Natha, vykulím oči. Vím, že někde tam budu i já. Mohla bych odsud utéct, ale pak by zajali kamarády a opakovalo by se to jako ve spoustě příbězích ostatních lidí. Rukojmí byli, jsou a také vždycky budou tou největší slabinou hrdinů. V tom případě...
Než stihne otočit tu další fotku, kterou asi jaktěživ neviděl, jinak by mě poznal, vytrhla jsem mu ty papíry z ruky a jednoduše je roztrhala. Díky bohu za měkký papír.
"Co to ksakru děláš?!" nasadí zabijácký pohled a nadzvedne mě svou rukou a praští se mnou o zem.
"Víte, že tohle se..." začne Lia.
"Psst!" Ohradí se její kamarádka. Všimne si jich ale další z nich.
"Co jste zač?" zeptá se jí.
"A vy?"
"Děláme pro soukromáky." než se stihnu vykroutit a nebo proměnit, což by byla ta horší věc, sesbírá ten přede mnou cáry z těch dokumentů. Nicka je tam jen polovina a zbytek je rozsápaný.
"Špatné rozhodnutí - když jsi to roztrhala, musíš s nimi mít něco společného!" zavříská mi do obličeje. "Ještě, že máme s sebou elektroniku, myslíš si, že jsme až tak hloupí? Přiznávám, že jsme se na to ani nepodívali, ale se zálohou už zkušenosti máme." Když mu jeho kolega ukáže moji fotku, usměje se.
"Ostatní tu nejsou," prohlásí.
"Takže jenom jeden vlk? Škoda." prohlásí. Chtějí mě... najít to správné slovo... zajmout. Pro pána, už zas? Nedají si pokoj. Proměním si jenom jednu ruku a pařátem ho zaseknu do jeho ruky. Ani se nehne. Očividně mají výdrž. Povedení kamarádi utečou co nejdál.
Stejně nevím, proč jsem jim to říkala. Litovala jsem se? Potřebovala jsem je? Ne. Když už vím, že takhle to nemá smysl, tlamou mu překousnu polovinu druhé ruky. A jestli ani takhle nepustí... Vykřikne a na sekundu mi uvolní cestu.
V tom po mě skočí další dva asi na dva metry napřed, jakoby to měli vypočítané přesně na vteřiny. Hodí po mně síť, ale dobře ví, že mě to nezastaví. Pak do mého stehna vystřelí šipku, která je pravděpodobně něčím napuštěná, ale uspávačka to není. Pokusím se pohnout s nohou. Nejde to. Sakra, tahle byla na chvilkové ochrnutí! Oženu se všemi ostrými věcmi co mám u sebe a zohavím tím několik z nich, ba, pokud dokonce dva neodešli na věčnost. Zaslouží si to. Nemají dělat pro šílené vědce. Hodí mě do plechového trezoru a odnesli do nablýskaně černého Roveru. Jednoduše můžu stěny proříznout, ale svým plazivým tempem bych asi neutekla. Jak dlouho to může působit?
Jedeme už několik hodin. Noha nic. Už jsme podle brnkání zastavili několikrát, ale pořád se jede dál. Na to, že je říjen je docela vedro. Nebo se mi to zdá? Dál si ale na sobě všímám dalších účinků šipky. 'Vysává' to ze mě energii. Ne, že by se mi chtělo spát, ale nemám sílu se bránit. Ani přikovat mě nemuseli, a to už je potupa. Nakonec jsem se opravdu trochu vyspala, do té doby, dokud jsem neucítila výrazné drknutí. Že by jsme zastavili už natrvalo? Nevím, jak dlouho jsme jeli, ale bude to nějaká doba.
XV.
Ocitám se opět u velké budovy s miliardami kanceláří a laboratoří, jen z druhé strany. Stejně by mě zajímalo, proč nás nechali jít, když mohli povolat tyhle 'super lovce'. Vynesou trezor a já skrz tři podlouhlé díly vidím, že už je ráno. Kudy jsme to brali, proboha? Přes Ameriku? Podle směru soudím, že mě berou do mého bloku. Pořádně mě zabarikádují v pokoji, jen tak pro jistotu, jinak by jim to stejně nevyšlo, nadopují mě dalšími oblbováky a hodí na postel. Proboha, co se mnou bude teď? A co s dalšími vlky?
Znovu se vyspím a pak asi po několika hodinách válení se otevřou dveře. Nemám sílu po nich skočit, nebo se jenom proměnit, a tak mi dají obyčejné pouta na ruce, nohy a ještě strašně ironický kožený obojek. Mohli tam rovnou napsat "Zlatíčko."
Jdeme do jedné z velkých laboratoří. Posadí mě na židli. Doufám, že si nechystají i náhubek. K mému úděsu ale vyjde ze dveří Becca. Stejně vyřízená i s kruhy pod očima jako já. Co si proboha ti lidi myslí? Dovláčí nás sem všechny. A potom, jak nečekaně, přijde i moje matka, která se stala vedoucí tohohle programu. Jen za pár měsíců! To jak je možné?
"Myslím, že už bychom vám mohli vysvětlit, o co jde," pronese.
"No, to byste mohli," ironickým hlasem povzbudím.
"S naším stoprocentním zabezpečením už neutečete, jen vás ujišťuju." rozhlédne se a začne se svým srdcervoucím projevem.
"Mysleli jsme si, že vás nepotřebujeme, ale mýlili jsme se. Prozatím jsme ale zkoumali vaši DNA a vylepšili je, aby byli prostě dokonalí," vysvětluje procítěně nadšeným hlasem.
"JAK dokonalí?" ozve se Nathaniel.
"To se nechte překvapit. Přece jen, budete se s nimi potkávat! Jenže, oni mají to výhodu, že oni nejsou lidé. Jsou to nemilosrdní vlci, kteří nás poslouchají na slovo!" už doslova křičí.
"Shromáždila jsem vás tu, aby jste věděli, že jste tu všichni, a také proto, aby jste věděli, co s vámi chci udělat!"
"No povídejte," ozve se Nath znovu, z jeho hlasu cítím, že zadržuje hněv.
"Přijít na celou hádanku, vzniku mutací a za pár set let můžeme vytvořit cokoliv budeme chtít! Od upíra klidně až po samotnou nesmrtelnost!" jde vidět, že si to opravdu užívá a je nadšená. Jak se vymotáme zase z tohohle?
Den 16. Je to hrozné. Neustálé prohlídky, operace a všechno! Aspoň, že se nám nehrabou v mozcích. Tam se chtějí uchýlit později. Máme v sobě tolik injekcí, že se skoro nedokážeme postavit. Máme slabiny snad jenom v tom, že máme lidskou formu. Tyhle oblbovací věcičky nás zároveň jako lidi drží. Na vlky se taky chtějí podívat později. Tohle bude chvíli trvat. Musíme najít způsob, jak jim nedát do rukou náš genetický vzorec. Tohle by mělo vymizet ze světa.
Co jsme se ale nedozvěděli - většinu z první generace použité na naše sourozence byly z DNA otce, který se je pokoušel zabít, ale Campbell hloupě zabil jeho. Smutný příběh. Nevíme, co máme s ostatními dělat. Když se podíváte na ty plaché vlky v divočině, vidíte, že vlkodlaci jsou něco úplně jiného.
Musíme utéct.
Počítám sekundy, kdy mi dají další injekci, ale nedočkám se jí. Pokud si nevzpomenou, účinky možná pominou. Ale ne, stroj měl jen chvíli zpoždění. Už to mám zase v rameni. Zajímavé. Tohle se ještě nestalo. Měly by ten stroj opravit. Nebo radši ne? V tom ale začnou blikat červená světla, hučet alarm a já poznám, že se bude dít něco zajímavého. Zavřou se všechny dveře, zabezpečí okna a já dostanu injekci navíc. Jak mi to už leze na nervy. Uslyším několik ran a přede mnou stojí Nathaniel.
"Jak ses sem dostal?" prohlásím sípavým a omráčeným hlasem.
"Nenápadně jsem jim tam porouchal stroj a dělal, že mám v sobě té drogy dost. Pojď, jdem zachránit ostatní.
"Nevíš náhodou něco o přesném opaku tohohle?" ukážu rozklepaným prstem na zásobník.
"Ale jo, něco jsem viděl v laboratoři 45C."
"Půjdeme potom tam."
"Jo, jasně." Přehodí mě přes záda a vrací se už rozbouranými dveřmi do dalších bloků a nabírá ostatní, kteří na tom nejsou o moc líp. Dostaneme se k té kanceláři. Díky bohu, mysleli si, že jsme až tak slabí? Všichni si dáme jednu protilátku, ale uslyšíme divoké vytí a strašidelné skřeky.
"Proboha!" jekne Alexander.
Utíkáme tím směrem, který si myslíme, že je nejblíž vchodu. V tom nám ale východ zatarasí jeden z mutantů. Nathaniel si nechá prodloužit a zakroutit nechty tak, aby byly stejně ostré a pevné jako ty vlčí a rozdrtí vlkovi krk. Ten se však sotva vzpamataje a krk už má skoro celý.
"Tak rychlá regenerace?" prohlásí zděšeně Becca.
"Tak to musíme zdrhat opravdu rychle," proměním se, a všechnu sílu, kterou jsem zatím posbírala využiju na dostání nás ven. Jedním mohutným skokem prorazím několik dveří a ostatní naberu s sebou. Ještě bych mohla natáhnout ruku jako Superman, ale místo toho se snažím schoulit do takového poloklubka. Po tvrdém nárazu přišel příjemný večerní chlad. Když ale otevřu oči, ostatní už jsou na nohách a nevěřícně zírají před sebe.

Perturbatto (13)

16. července 2015 v 12:05 | Smar :3 |  Literary works
XIII.
"Leo?" otevřu dveře jejího pokoje. Není tady. Sejdu dolů po schodech a z nepozornosti tam zakopnu. Vyjeknu a tím bleskově přilákám ostatní.
"Proboha, co děláš?" mračí se Nath.
"Jdu se podívat dolů," zakoulím očima. Je tam zhasnuto. Třeba už z toho začíná šílet. V tom na ledničce uvidím lístek.
'Šla jsem k Mattovi a ostatním na přespávačku, do zítřejšího poledne doma, čau.' Hrkne ve mně. Proboha. Přeskočilo jí? Nick mi hledí přes rameno.
"Eh, máme problém." začne Nick.
"Lea šla ven!"
"Zbláznila se? Dnes?! Musíme okamžitě za ní." Když se oblékáme, shodím rukávem kalendář, co máme na skříni. Pátý říjen. Úplněk.
Je teprve jedenáct. Mysleli jsme, že budeme ponocovat, ale surově jsme to vzdali. Já jsem se cítila na omdlení jako první. Aspoň, že tu krom nealko-piva nebyly žádné extra energické věci, nechutná mi to. Hm, jak dlouho jsem neměla pořádný flák syrového masa. Musím se tomu smát. Cítím se, jako nenažrané monstrum. Vlka v sobě určitě nezapřu, ale slintat před ostatními taky nechci. Je mi docela špatně a cítím šimrání v žaludku, které nevěští nic dobrého. Po chvíli jsem usnula, ale nezdřímla jsem si na dlouho. Podle tmy a Měsíce tipuju, že bude něco málo po půlnoci.
Nedá mi to a opřu se lokty o parapet a zasněně hledím na noční oblohu, která se mi odráží v očích. Mají tady nádherný výhled.
Když ale pořádně zaostřím a podívám se na Měsíc, trhnu sebou a můj mozek se asi zblázní. Ten špatný pocit věštil tohle. Klepu se z toho. Zvednu na úroveň svých očí ruku, na které vidím rostoucí pařáty, které se postupně kroutí a prodlužují. Cítímtu proměnu. Tak šílený hlad, že kdybych ucítila jedinou kapičku krve, dotyčný by to nepřežil. Nesmím tu zůstat.
Snažím se rychle a tiše odejít oknem do té doby, než bude moje proměna úplná. Cítím se silnější než v normální noc. Rychlejší i hbitější. Nemám potřebu zabíjet v lese plném králíků. Já mám chuť ochutnat po dlouhé době i nějakého člověka. Ale ne. Musím se ovládnout. Proč jsem se zrovna dnes nepodívala do kalendáře? A co oni? Nejspíš zůstali doma, aby také nikoho nezabili. Nebo ne? Doběhnu na nedaleký kopec a zavyju. Čekám, jestli se ozve odpověď.
Yvett se probudila, protože měla ještě dost energie, narozdíl od ostatních, kteří padli na zem už po půl dvanácté. Nemohla spát. Opatrně se proplížila až do koupelny a důkladně si omyla obličej. Myslela si, že jí to pomůže k zaspání, ale to byl hrubý omyl. Spíš se líp probudila. Rozlepily se jí oči, a když si šla lehnout, všimla si velké mezery mezi Mattem a Jennou. Lea je pryč. V noci. Proboha, ta má ale divné zvyky. Říkala, že ráda pozoruje oblohu. Vzala si na sebe boty a přehodila přes sebe bundu, poté se šla porozhlédnout ven.
Najednou mě praští do čumáku silný pach, který se trochu přibližuje. To je Yvett. Proboha, proč vycházela ven? O úplňku sice vnímám, ale klidně teď v tuhle chvíli bych ji mohla roztrhat na cáry. Cítím dost úzkost, ale ta chuť mi nedovolí utéct do lesa. Mé nohy se nedobrovolně přibližují.
"Leo?!" křikne s doufáním Yve. Zamířila kousek do lesa. "Připadá mi to hrozně divné. Třeba je nějaký noční fanatik," uchechtla si pro sebe. Zvedl se vítr a její dokonalé zastřižené kaštanové vlasy jí vletěly do obličeje a tak skoro ztratila rovnováhu. Protože neviděla až k domu, který je nešťastnou náhodou taky u lesa, otočila se špatným směrem a šla dál. Tedy ke mně. Mé pudy se neudrží na uzdě. Už to nejsem já. Moje tělo zbystří a pobíhá kolem. Vyhlíží ji. Ne, to nesmím dopustit.
Kdybych se chtěla nabodnout na hrot, také by mě to nezastavilo musím myslet. Pokusím se ji vyplašit. Z krku mi vyletí divný skřek a po chvíli už z toho je hlasité vytí. Slyším, jak sebou trhla. Okamžitě se odvrátila od zvuku a vydala se úplně jinam. Nesmím se nechat ovládnout vlkem. Nesmím. Zahlédla jsem ji ale znovu.
"Au!" sykne, když se poškrábe o větev. Je z toho kapka krve, ale to už nevydržím. Uslyší mé tlumené vrčení, lesk mých hnědo-zrzavých chlupů jde vidět na dálku, a o očích ani nemluvím.
"Proboha," utrousí, otočí se na obrtlíku a utíká co může. Křičí při tom a myslím, že se z toho trochu i dusí. Cítím, jak jí zběsile buší srdce. Nemusím se ani snažit. Tohle je snad ještě jednodušší než králík nebo jelen. Jedním skokem jí předběhnu a tlapou srazím k zemi. Nakrčím nos a dravě zavrčím. Cítím i svoje sliny.
Nejdřív jí rozpářu břicho, nažeru se a ještě slyším její křik. Je to slast. Vlk mé tělo ovládá a já jsem se mu zcela oddala. Cítím, jak jsme splynuli v jedno. Nakonec jí zlomím vaz a rozsápu. Krev mám úplně všude. Tahle mršina naláká ostatní lesní dravce. Užijte si oblečení a kosti, zlomyslně se v duchu zasměju. Vyrazím ale směrem k chatě. Sežrat postupně jednoho po druhém. Jak tak vidím, zdržela jsem se. Relaxovala jsem nad mrtvolkou asi dvě a půl hodiny.
Matt se probudil, cítil totiž, že bude za chvíli házet sprinty k záchodu. Trochu to přehnal jak s jídlem, tak s pitím. Když se posadil, uvědomil si, že ostatní jsou vzhůru také. Nikdo nemůže spát, a co se dozvěděl, nepomáhá ani zatáhnout žaluzie, usínat se sluchátky a tak podobně. Taky si všimli, že Yvett a Lea chybí. Neviděli v tom nic zvláštního, třeba venku probírají holčičí věci, i když mohly nabrat i další holky. Dál nad tím ale nepřemýšleli a snažili se přijít na něco, jak zabít čas, protože jenom ležet žádná zábava není.
Ty dvě byly venku už moc dlouho.
"Nepůjdeme za nimi, nemůžeš vědět, co tam dělají," ušklíbl se Matt.
"Budiž," přehodili přes sebe něco teplého a šli se podívat ven.
Cítím je, ozývá se mi v hlavě. Blíží se půl pátá ráno a šíleně mě všechno bolí. Modlím se, ať začne svítat.
Prosím, dřív než je všechny zabiju, šeptám si. Kdyby mi to tělo dovolilo, vyhrkly by mi slzy. Ale nejde to. Proboha, co budu dělat?
Uslyším tiché šustění. Mohli by to být oni? Ne. Tyhle pachy znám. Myslím, že se skácím úlevou. Bratříčci. Chci vydat úsměv, ale místo toho ze mne vyjde děkovné zavytí. Slyší mě, odpovídají. Jenom, pokud teda budu uvažovat logicky, nemají chuť i oni? Asi ví, že za chvíli bude svítat a chtějí mě zadržet, protože nemám ještě takové zkušenosti. No jenom, aby to neskončilo tak, že se na ně vrhneme všichni.
S prvními paprsky slunce mne opouští síla a ležím na zemi. Stéká ze mě pot. Ostatní jsou na tom stejně, ale drží se na nohou. Cítím jejich povzdychy úlevy. Ale proč sem vlastně šli? Pomoct mi zamaskovat stopy? Své myšlenky vyřknu nahlas.
"No, tak nějak jsme u toho nepřemýšleli." řekne sípavě jeden z nich. Na poslední chvíli si ale uvědomíme, že vzduchem plynou pachy lidí. Normálních lidí. Odpotácíme se za nejbližší keře a zběsile nám buší naše srdce, momentálně napůl vlčí. Vzpomenu si ale, že jen kousek odsud se válí Yvina mrtvola.
Hrkne ve mně, stáhne se mi žaludek a line se mnou vinný pocit. Sakra, co to se mnou bylo? Podívám se na sebe. Myslela jsem, že je to dar, ale časem se ukazuje, že možná jen prokletí. Nebo doopravdy blázním?
Z myšlení mne vytrhne křik. Křičí jedna z nich. Asi zahlédli moje dílo.
"Co to.." sípe Becca. Uvidí na mně roztřesený úsměv.
"M-moje dílo," sklopím hlavu, zatímco Rebecca nenápadně vykoukne skrz keř. Jsou červánky, takže si až teď uvědomila, že její oči svítí. Pozdě.
"Psst," zasyčí, myslím že Matthew a pomalu se plíží blíž a blíž k nám. Proboha, kdy už to Slunce vyleze? V tomhle stavu nemám šanci utéct. Ani já. A protože já se můžu měnit i ve dne, jsem vlk ze všech nejdéle i v noci. Netušíme, co budeme dělat ani jeden z nás. Najednou ale Dana vyběhne, aby odlákala pozornost. Po lese se rozlehne ještě větší křik.
"Zdrhejte!" křičí zděšeně, ale Daně se přimhouřily oči a v tom jsem si uvědomila, že se nedokáže ovládat a skácela se k zemi. Alexandr chtěl za ní, ale Nath ho zadržel.
"Chceš tak dopadnout i ty?" pokusil se to zašeptat, ale slyšeli jsme to všichni. Dana se mezitím postavila na nohy. Měla odhodlaný výraz. Hadový výraz. Nemilosrdný výraz.

Perturbatto (11-12)

16. července 2015 v 12:03 | Smar :3 |  Literary works
XI.
"Díky bohu," funí unaveně Alex, "Nevěřili by jste, co to bylo za nechutnost tady zůstávat. Vidíte?" ukáže už také pařátem na stůl v rohu. Je tam několik zkumavek, společně z jeho chlupy, krví a když se na něj pořádně podívám, tak je tam i kus kůže z jeho ramene.
"Bolí to jako svině," vzdechne nakonec.
"Nemáš tucha, kde by mohla být Becca?" zeptá se Nick.
"Mám za to, že ji mají taky někde tady, ale otázka zní, kde přesně..."
"A Leo?" zeptá se Nathaniel, "Ty máš nějaký plán, co potom, až najdeme Beccu?" Má pravdu. Pokud utečeme, budou nás pořád pronásledovat a nikdy nebudeme úplně volní. Nikdy. Co máme ale dělat? Nemůžeme to tu jen tak zmasakrovat. Něco v tom je.
"To uvidíme," prohlásím a malinko pokrčím rameny, "Nikdy nemůžeme vědět, co si na nás nachystají."
Později jsme zachránili i Rebeccu, a to stejným způsobem. Na to, že ví, jaké máme schopnosti tu mají jenom dvě pořádná zabezpečení - ty klece a celou tuhle budovu, která slouží jako bludiště, i když s orientací nemá problém nikdo z nás. Zdá se mi to, nebo je to celé na hlavu? Já vidím v něčem háček. Nemůže to přece být tak jednoduché! Nemůže! Namlouvám si, až mě začíná bolet hlava a rudnu, jako bych měla horečku. Konečně jsme z té hrozné budovy vyběhli ven.
"Jsme venku!" prohlásí Dana a protáhne se, ostatní trochu zamžouráme do světla, protože ještě zas taková tma není a ta laboratoř nemá skoro okna, tak je tam tma jak v jeskyni. Když se ale rozhlédneme pořádně, nevidíme nic, co by nám připomínalo naše známé lesy. Proboha, na jak dlouho nás to uspávali? Cesta sem musela zabrat několik hodin. V tom si ještě uvědomíme, že máme hlad. Jakmile ucítíme nějakou kořist, bezpodmínečně se na ni vrhneme. Nejsme doma. Kašleme na pravidla.
Zavětřím a něco mám. Ostatní se vrhnou za mnou. Tohle je bitva mezi sourozenci, a to se mlátíme jenom kvůli králíkovi. Nějak málo se ovládáme. Jsme hrozně nejednotní.
"A co se bude dít teď?" zeptám se po několika minutách ticha.
"Nemá smysl je ničit, nikdy by se nám to nepodařilo, je nás jenom šest a ostatní jsou zmutovaní. Kromě pár věcí nemají nic, a nebudeme jim přece poskytovat další," řekne Nath.
"Víte, co navrhuju já?" řekne Becca.
"No povídej,"
"Vypadnout odsud. Vypadnout někam opravdu daleko, za hranice tohohle blbýho státu a nenechat jim tu ani stopu! Máme přece právo na normální život, a základnu mají jen tady, ne? To je snad nenapadlo, že umíme utíkat?" všichni souhlasně přikyvujeme. Přijímáme návrh. Mně s Beccou a Alexandrem je patnáct, Nick bude slavit sedmnáctiny a Dana s Nathanielem už jsou plnoletí, tak proč ne?
Nevíme, kam nás nohy nesou, ale jdeme na východ. Sotva jsme přešli hranice Francie. Super, zpátky v rodném Německu. Jsme daleko od našich lesů, a to je dobře. Měli by jsme jít co nejdál, ale jenom tady ve státě, protože krom Němčiny umím leda anglicky a něco málo z té francouzštiny, nevím jak ostatní, mám za to, že Nathaniel byl v divočině už od malička, asi nějakých osmi let. Ten musí mít dost dutou hlavu. Teoreticky by měl za rok maturovat.
"Když nad tím tak přemýšlím, jak budeme bydlet?" prohodí Rebecca, "My čtyři máme postaráno o školu, Nick už má i základku, tak by mohl jít dělat přijímačky, já, Lea a Alex půjdem opakovat druhý pololetí devítky, ale co vy dva?" Donutí mne to se pousmát, protože normální problémy jsem neřešila hodně, ale hodně dlouho. Půl roku to už bude. Proč se snad úplně všechno ale točí kolem školy? Je to jako osa života naší generace! Nějak to přetrpět musíme.
"A jsme si jistí, že chceme opravdu žít takhle?" prohodí Dana, aby jsme se ještě pořádně rozmysleli, ale my už jsme hlasovali.
"Ano." Zbytek cesty jsme přemýšleli o bydlení, práci, učebnicích a takových těch věcech. Jdeme pěšky, jako normální lidé, snažíme se zapomenout na všechno. Jediné, co nás bude tížit, budou úplňky.
Je čas žít normálně. Když si ale vzpomenu, jaká jsem byla těch posledních pár týdnů ve škole, vrací se mi nepříjemné vzpomínky. Až vyřešíme všechny tyhle bláboly, budu zase chodit ven jako dřív a najdu svůj pořádný smysl života a ne jen trčet v této situaci, která světu nic nepřinese, možná jen zkázu. Být výjimka není tak skvělé, jak se zdá.
Tyto klasické problémy jsme už vyřešili a jsme připravení se nastěhovat. Vybrali jsme si malý domek, velký asi jako naše bývalá chata. Ale máme ho na nájem a vydělávají jenom Nath s Danou, takže si toho hold moc nedovolíme.
…o dva týdny později
Protože jsem z hlavy vypustila všechny dementní informace které mi byly u přežití k ničemu, jsem docela zaostalá. Čtyřky a plné počty nejsou nic neobvyklého, proto odpoledne, kdy nejsem venku prosedím u knížek. Pár dobrých lidí se našlo, tak jsem docela šťastná. Není možné, aby tu byl takový blahobyt! Ale protože pořád zůstávám bystrá, sleduji kalendář a mám zakroužkované všechny dny, kdy je úplněk. Samozřejmě nenápadně, aby si toho nikdo z nich nevšiml. A teď se dostáváme k naší podivné rodince. Všechny velmi překvapuje, že je nás šest. Nevlastních. Tomu se sem tam zasměju i já. Táta. Já a Alexandr jsme ve stejné třídě, Becca je naproti. Co máme kamarády, krom volných dnů se moc nebavíme. Chyběla nám přítomnost jiných lidí, a teď se ignorujeme víc než kdy tak bylo.
Je přírodopis. Poslední hodina. Připomíná mi to tu samou větu. Popiš myš obecnou... Jsem z toho ještě pořád dost vyděšená. V tomhle světě je možné všechno. Třeba to chytím znovu a bude se to pořád opakovat, jako ve filmu. Ze vzpomínek mě vytrhne Matt, jeden z mých nejlepších kamarádů celkově. Aspoň má smysl pro humor, pro který mám poslední dobou fakt slabost, protože většině tady připadám tak trochu 'psycho'.
"Můžeš dnes ven?" šeptá mi přes lavici, sedíme totiž jenom ob jednu spolužačku a učitel jako vždy při psaní na tabuli nevnímá.
"Co máte v plánu?" odpovím.
"Něco jako hromadnou přespávačku."
"Hmm. Jenom, aby se tam pak nedělo něco nekalého." prohlásím. Chytila jsem od ostatních perverzní humor. Zadržujeme výbuch smíchu.
"Fajn, možná."
"Půjdem ti s ostatníma naproti."
"Dobře, ale aby vás nesežrali medvědi." varuju ho, protože je dost možné, že si někdo z nás může vyrazit. Říkali jsme, že chceme být normální za každou cenu, ale všichni nemají takovou kontrolu jako třeba já nebo Nath...
Jsem už doma ze školy. Slohovka napsaná, teď už stačí si vzít pár věcí na přespání. Nejsem ten typ, co se bojí, že by někoho napadla taková šílená věc, odporovat snad umím. Jde tam většina z nás. Alexandr se kamarádí s partou takových podivínů, jako je on sám, takže ti nepřijdou. Jdou moje tři kamarádky a tři kluci. No, proč ne. Nahážu si do batohu nejnutnější věci. Hodím si ho přes rameno a už bych měla vyjít, protože už se blíží k osmé a bude brzy tma. Všichni jsou zalezlí ve svých pokojích, tak na ledničce nechám papírek a proplížím se jak duch. Venku je zamračeno, už se stmívá. Jdu až k hlavní silnici a rychle ji přeběhnu. Kromě lesních cest tu na naší straně moc není. Zpoza stromu se vynoří Matt, Ryan a Cora. Zbytek prý ještě dorazí. Vyrazíme k Mattovi domů.
XII.
"Leo?" otevřu dveře jejího pokoje. Není tady. Sejdu dolů po schodech a z nepozornosti tam zakopnu. Vyjeknu a tím bleskově přilákám ostatní.
"Proboha, co děláš?" mračí se Nath.
"Jdu se podívat dolů," zakoulím očima. Je tam zhasnuto. Třeba už z toho začíná šílet. V tom na ledničce uvidím lístek.
'Šla jsem k Mattovi a ostatním na přespávačku, do zítřejšího poledne doma, čau.' Hrkne ve mně. Proboha. Přeskočilo jí? Nick mi hledí přes rameno.
"Eh, máme problém." začne Nick.
"Lea šla ven!"
"Zbláznila se? Dnes?! Musíme okamžitě za ní." Když se oblékáme, shodím rukávem kalendář, co máme na skříni. Pátý říjen. Úplněk.
Je teprve jedenáct. Mysleli jsme, že budeme ponocovat, ale surově jsme to vzdali. Já jsem se cítila na omdlení jako první. Aspoň, že tu krom nealko-piva nebyly žádné extra energické věci, nechutná mi to. Hm, jak dlouho jsem neměla pořádný flák syrového masa. Musím se tomu smát. Cítím se, jako nenažrané monstrum. Vlka v sobě určitě nezapřu, ale slintat před ostatními taky nechci. Je mi docela špatně a cítím šimrání v žaludku, které nevěští nic dobrého. Po chvíli jsem usnula, ale nezdřímla jsem si na dlouho. Podle tmy a Měsíce tipuju, že bude něco málo po půlnoci.
Nedá mi to a opřu se lokty o parapet a zasněně hledím na noční oblohu, která se mi odráží v očích. Mají tady nádherný výhled.
Když ale pořádně zaostřím a podívám se na Měsíc, trhnu sebou a můj mozek se asi zblázní. Ten špatný pocit věštil tohle. Klepu se z toho. Zvednu na úroveň svých očí ruku, na které vidím rostoucí pařáty, které se postupně kroutí a prodlužují. Cítímtu proměnu. Tak šílený hlad, že kdybych ucítila jedinou kapičku krve, dotyčný by to nepřežil. Nesmím tu zůstat.
Snažím se rychle a tiše odejít oknem do té doby, než bude moje proměna úplná. Cítím se silnější než v normální noc. Rychlejší i hbitější. Nemám potřebu zabíjet v lese plném králíků. Já mám chuť ochutnat po dlouhé době i nějakého člověka. Ale ne. Musím se ovládnout. Proč jsem se zrovna dnes nepodívala do kalendáře? A co oni? Nejspíš zůstali doma, aby také nikoho nezabili. Nebo ne? Doběhnu na nedaleký kopec a zavyju. Čekám, jestli se ozve odpověď.
Yvett se probudila, protože měla ještě dost energie, narozdíl od ostatních, kteří padli na zem už po půl dvanácté. Nemohla spát. Opatrně se proplížila až do koupelny a důkladně si omyla obličej. Myslela si, že jí to pomůže k zaspání, ale to byl hrubý omyl. Spíš se líp probudila. Rozlepily se jí oči, a když si šla lehnout, všimla si velké mezery mezi Mattem a Jennou. Lea je pryč. V noci. Proboha, ta má ale divné zvyky. Říkala, že ráda pozoruje oblohu. Vzala si na sebe boty a přehodila přes sebe bundu, poté se šla porozhlédnout ven.
Najednou mě praští do čumáku silný pach, který se trochu přibližuje. To je Yvett. Proboha, proč vycházela ven? O úplňku sice vnímám, ale klidně teď v tuhle chvíli bych ji mohla roztrhat na cáry. Cítím dost úzkost, ale ta chuť mi nedovolí utéct do lesa. Mé nohy se nedobrovolně přibližují.
"Leo?!" křikne s doufáním Yve. Zamířila kousek do lesa. "Připadá mi to hrozně divné. Třeba je nějaký noční fanatik," uchechtla si pro sebe. Zvedl se vítr a její dokonalé zastřižené kaštanové vlasy jí vletěly do obličeje a tak skoro ztratila rovnováhu. Protože neviděla až k domu, který je nešťastnou náhodou taky u lesa, otočila se špatným směrem a šla dál. Tedy ke mně. Mé pudy se neudrží na uzdě. Už to nejsem já. Moje tělo zbystří a pobíhá kolem. Vyhlíží ji. Ne, to nesmím dopustit.
Kdybych se chtěla nabodnout na hrot, také by mě to nezastavilo musím myslet. Pokusím se ji vyplašit. Z krku mi vyletí divný skřek a po chvíli už z toho je hlasité vytí. Slyším, jak sebou trhla. Okamžitě se odvrátila od zvuku a vydala se úplně jinam. Nesmím se nechat ovládnout vlkem. Nesmím. Zahlédla jsem ji ale znovu.
"Au!" sykne, když se poškrábe o větev. Je z toho kapka krve, ale to už nevydržím. Uslyší mé tlumené vrčení, lesk mých hnědo-zrzavých chlupů jde vidět na dálku, a o očích ani nemluvím.
"Proboha," utrousí, otočí se na obrtlíku a utíká co může. Křičí při tom a myslím, že se z toho trochu i dusí. Cítím, jak jí zběsile buší srdce. Nemusím se ani snažit. Tohle je snad ještě jednodušší než králík nebo jelen. Jedním skokem jí předběhnu a tlapou srazím k zemi. Nakrčím nos a dravě zavrčím. Cítím i svoje sliny.
Nejdřív jí rozpářu břicho, nažeru se a ještě slyším její křik. Je to slast. Vlk mé tělo ovládá a já jsem se mu zcela oddala. Cítím, jak jsme splynuli v jedno. Nakonec jí zlomím vaz a rozsápu. Krev mám úplně všude. Tahle mršina naláká ostatní lesní dravce. Užijte si oblečení a kosti, zlomyslně se v duchu zasměju. Vyrazím ale směrem k chatě. Sežrat postupně jednoho po druhém. Jak tak vidím, zdržela jsem se. Relaxovala jsem nad mrtvolkou asi dvě a půl hodiny.
Matt se probudil, cítil totiž, že bude za chvíli házet sprinty k záchodu. Trochu to přehnal jak s jídlem, tak s pitím. Když se posadil, uvědomil si, že ostatní jsou vzhůru také. Nikdo nemůže spát, a co se dozvěděl, nepomáhá ani zatáhnout žaluzie, usínat se sluchátky a tak podobně. Taky si všimli, že Yvett a Lea chybí. Neviděli v tom nic zvláštního, třeba venku probírají holčičí věci, i když mohly nabrat i další holky. Dál nad tím ale nepřemýšleli a snažili se přijít na něco, jak zabít čas, protože jenom ležet žádná zábava není.
Ty dvě byly venku už moc dlouho.
"Nepůjdeme za nimi, nemůžeš vědět, co tam dělají," ušklíbl se Matt.
"Budiž," přehodili přes sebe něco teplého a šli se podívat ven.
Cítím je, ozývá se mi v hlavě. Blíží se půl pátá ráno a šíleně mě všechno bolí. Modlím se, ať začne svítat.
Prosím, dřív než je všechny zabiju, šeptám si. Kdyby mi to tělo dovolilo, vyhrkly by mi slzy. Ale nejde to. Proboha, co budu dělat?
Uslyším tiché šustění. Mohli by to být oni? Ne. Tyhle pachy znám. Myslím, že se skácím úlevou. Bratříčci. Chci vydat úsměv, ale místo toho ze mne vyjde děkovné zavytí. Slyší mě, odpovídají. Jenom, pokud teda budu uvažovat logicky, nemají chuť i oni? Asi ví, že za chvíli bude svítat a chtějí mě zadržet, protože nemám ještě takové zkušenosti. No jenom, aby to neskončilo tak, že se na ně vrhneme všichni.
S prvními paprsky slunce mne opouští síla a ležím na zemi. Stéká ze mě pot. Ostatní jsou na tom stejně, ale drží se na nohou. Cítím jejich povzdychy úlevy. Ale proč sem vlastně šli? Pomoct mi zamaskovat stopy? Své myšlenky vyřknu nahlas.
"No, tak nějak jsme u toho nepřemýšleli." řekne sípavě jeden z nich. Na poslední chvíli si ale uvědomíme, že vzduchem plynou pachy lidí. Normálních lidí. Odpotácíme se za nejbližší keře a zběsile nám buší naše srdce, momentálně napůl vlčí. Vzpomenu si ale, že jen kousek odsud se válí Yvina mrtvola.
Hrkne ve mně, stáhne se mi žaludek a line se mnou vinný pocit. Sakra, co to se mnou bylo? Podívám se na sebe. Myslela jsem, že je to dar, ale časem se ukazuje, že možná jen prokletí. Nebo doopravdy blázním?
Z myšlení mne vytrhne křik. Křičí jedna z nich. Asi zahlédli moje dílo.
"Co to.." sípe Becca. Uvidí na mně roztřesený úsměv.
"M-moje dílo," sklopím hlavu, zatímco Rebecca nenápadně vykoukne skrz keř. Jsou červánky, takže si až teď uvědomila, že její oči svítí. Pozdě.
"Psst," zasyčí, myslím že Matthew a pomalu se plíží blíž a blíž k nám. Proboha, kdy už to Slunce vyleze? V tomhle stavu nemám šanci utéct. Ani já. A protože já se můžu měnit i ve dne, jsem vlk ze všech nejdéle i v noci. Netušíme, co budeme dělat ani jeden z nás. Najednou ale Dana vyběhne, aby odlákala pozornost. Po lese se rozlehne ještě větší křik.
"Zdrhejte!" křičí zděšeně, ale Daně se přimhouřily oči a v tom jsem si uvědomila, že se nedokáže ovládat a skácela se k zemi. Alexandr chtěl za ní, ale Nath ho zadržel.
"Chceš tak dopadnout i ty?" pokusil se to zašeptat, ale slyšeli jsme to všichni. Dana se mezitím postavila na nohy. Měla odhodlaný výraz. Hadový výraz. Nemilosrdný výraz.

Perturbatto (9-10)

16. července 2015 v 12:01 | Smar :3 |  Literary works
IX.
Dorazíme na místo. Sevře se mi žaludek. Cítím v zádech Nathanielovy podpůrné pohledy. Zná mě líp, než bych řekla. Potom vstoupí jako první. Zná to tu jako své boty, stejně jako já. Projdeme kolem zvláštního výtahu. Řekla bych, že jsem si jej nikdy nevšimla a trochu se nad tím pozastavím, ale musím jít. Všichni po čichu cítíme, že je někde tady. Nemocnice je zavřená, a už jsou tu jenom lidé na pokojích, tak se pohybujeme tiše a kličkujeme kolem doktorů. Neřekli bychom, jak jsou velké a špičaté drápy užitečné. Na zámek dokonce víc než dost. Všichni natahujeme nosy, ale není nám vůbec jasné, odkud ten pach vede. Je tu něco, co nás hrozně mate.
Po možná i hodině bloudění jako v labyrintu se konečně podíváme i do onoho výtahu. Patra jsou tu klasicky 1-4, ale i sklep. Ideální místo pro únos. Bez váhání stisknu tlačítko. Výtah se s vrzáním začne posouvat dolů. Jakmile se dveře otevřou, vidíme jen tmavou místnost s několika krabicemi, ale když se podíváme pořádně, vidíme i napůl skryté dveře. Za nimi se svítí, usoudím tak podle světla dole. Nikdo se neodváží ani ceknout, naučili jsme se používat něco jako "telepatii", ale ne doslova. Prostě jsme si tak podobní, že čteme myšlenky těm druhým.
Opět začnu přemýšlet v naléhavé chvíli o něčem jiném. Už několik dní mi tepe v hlavě jediná myšlenka - co se stane, až se nás shromáždí všech dvanáct? Ostatní mi říkali něco o "nezměrné síle", ale myslím si, že o tom taky nic moc nevědí. To nevadí. Vyženu myšlenky z hlavy a začnu jednat. Pomalu se plížíme a co nejtišeji Nick posune dřevěnou desku, která částečně zakrývala vchod. Než tam bezhlavě vletíme, zkoušíme poslouchat. Donutí mě to se pousmát. Pohybujeme se jako dvojčata - hmm, v našem případě spíš paterčata. Tak mateřské chvilky, a já jsem vyrůstala jenom s mojí mámou. Mám chuť je všechny obejmout. Už zase! Co se to se mnou děje?
Uslyšíme kroky a tlumené šeptání čehosi nesrozumitelného. Proběhne mi mráz po zádech. Slyšíme totiž slova.
"Nedaří se mi to. Proč je to špatně?!" A potom už jenom šílené a naštvané výkřiky. Počkat. Ten hlas znám. Ne, to není možné. Už mi dočista hrabe. Vypadá to, že si dotyčný někam sedl, takže teď je asi nejlepší chvíle vyběhnout. Kývneme na sebe a dveře jen prásknou.
To co jsem viděla mi málo vyrazilo dech. Šílená laboratoř...? Po pravé straně je několik počítačů, spisy, mikroskopy a zkumavky. Dál velký stůl s různými chemickými potřebami. Vlevo už je to zajímavější. Velké, dá se říct "nádoby", plné divné tekutiny, která má asi vypadat jako voda. Je jich tam několik. Uvnitř nich uvidím... Pane bože! Všechny jsou plné. Šmátrám očima po všech, ale ani v jedné Danu nevidím. Teď naopak bohu děkuju. Musela by to být hrůza. Vstříc mým myšlenkám ze mě opožděně vyjede:
"Co to k čertu...?!" V tom si ale všimnu zpoceného doktora, kterého jsem měla údajně zabít. Campbell. V tom se ve mně pohne něco nepřekonatelného. Jakmile mě uvidí, tak se usměje a ukáže na svoje hodinky, které ukazují čas 15:47. Vidí, jak se třepu, ale spíš vztekem.
"Smůla," řekne pobaveným hlasem, i když už je asi smířený se svou smrtí. Ale tohle nečekal. Třesu se tak, až se mi mihotají i oči. Spadnu na zem, jako bych omdlela, ale všechno vnímám. Mám křeče. Kašlu krev. Cítím to. Vlkodlak ve mně se dere na povrch, zuby nehty. A to doslova. Ostatní na mě vyjeveně hledí, doktor taky. Potom se vzpamatuje a rychle letí někam, myslím že do skladu. Potom už slyším jen dupání, pravděpodobně po něm někdo z nás skočil. Už stojí a ani se nehne. Vzhledem k té eleganci to musel být Nathaniel. Dobře jsem si všechny prověřila. Malátně se postavím, hrozně zpocená. Tělo mě bolí, není to takové, jako v noci. Trochu se mi mlží před očima a sotva se držím na nohách, ale jsem připravená ho rozsápat, co to stojí.
Vzpamatovávám se. Pomalu k němu přikračuju, ale Nathaniel se mě pokouší zastavit. Natáhne proti mně ruku.
"Až nám řekne, kde je Dana." Ten ale s přidušeným hlasem namítne.
"Pozdě," Vyhrabe z kapsy nějaký ovladač a otevře kapsle. Tvorové v nich otevřou oči a vystoupí z nich. Všichni se začnou měnit. Po chvíli civění si uvědomím, že vlastně nejsou až tak úplně vlkodlaci. Naroste jim pořádná hlava, zuby, drápy, ocas a nějaké ty chlupy a to je tak všechno. Jinak vypadají jako banda blbců jednajících na vlastní pěst. Neumí své schopnosti využívat, ale aspoň pochopili svůj cíl. Všichni kromě jednoho se vrhnou na nás. Ten přiběhne klopýtavým během ke dveřím a přímo práskne do otvírajícího tlačítka. Uvidím tam omráčenou Danu. Polovlk ji vezme a nastraží k jejímu krku drápy.
"Tak to ani náhodou," řekne Nick a s jestřábí přesností vytrhne Danu z toho smrtelného objetí. Až teď jsem si uvědomila, že jsem vlastně jediná, kdo může ostře ublížit. To znamená... Raději se budu zamýšlet později. Ostatní zkusili ty holátka aspoň zmlátit. A Campbell? Nathaniel věděl, jak to cítím a tak ho ještě při běhu popadnul a Alexandr vzal Danu. Vytrhli jsme dveře a naskočili do výtahu. Ten pocit bezmoci, když utíkáte před šílenými obludami a jedete výtahem. Polovlci to vzali asi nějakým tajným východem, protože nás překvapili. Ale co bylo ještě lepší? Ucítili pach lidí na pokojích a někteří se rozutekli. Tahle nemocnice má opravdu smůlu. Nemají šanci nás doběhnout, pak už jsme běželi s oddechovým tempem. A já jsem div neomdlela. Po cestě jsem se postupně začala měnit zpátky.
X.
Doběhli jsme k našemu táboru a Rebecca zůstala s Danou ve stanu. Kluci se mě rozhodně snažili kontrolovat, protože jsem Campbellovi udělala veřejný pohřeb. Ani neodporoval, protože surově věděl, že to má marné. Ale nemůže to být přece tak jednoduché... Po chvilce své pomsty se zase uklidním. Divím se, že to vlastně moji mírumilovní blízcí připustili. Asi se naprosto zhrozili jeho výtvorů. Ale je v tom určitě nějaký háček. Cítím to.
Protáhnu se, cítím se hrozně divně. Vyjdu ze stanu. Až teď si vlastně uvědomuju že...
"Počkat. Jak jsem se mohla proměnit ve dne?" vzpomenu si najednou. Hlava mi ještě pořád zpracovává všechny události.
"Vypadá to, že jsi vůdkyně smečky ty,"
"Ale co můj talent? Umím rychle běhat," dodám, abych to ještě víc zašmodrchala.
"Možná je máš dva," usměje se, "Co kdybych ti předal žezlo vůdce?" zeptá se mě a vidím, že to myslí ze srandy a předvídal můj okamžitý nesouhlas.
"Věděl jsi to?"
"Netušil." Dobře. Vygeneruju z hlavy další otázku.
"A nemáš tušení, co budeme dělat teď? Mám ve všem najednou strašný bordel! Polovlci, šílený Campbell a ještě je v tom určitě zapletený někdo jiný! Kolik jich vlastně je?"
"Koho?"
"Těch mutantů." Zamyslím se. Kapsle vlastně nebyly plné všechny. Moje mysl v tom zmatku vykládala všechno možné.
"Raz, dva tři..." počítá na ruce, "š-šest,"No proboha. Prosím, ať to není tak, jak si myslím!
Prosím. Ať to není tak, jak si myslím. Jestli jsou to opravdu oni... Jdu se raději proběhnout a urovnat si myšlenky. Moje hlava to nezvládá asi stejně tak, jako když jsem byla v nemocnici. A vlastně - vím, že naše geny pochází od otce. Ale ten je vzal zase kde? Jaký je důvod naší existence? Co na tomto světě děláme? Na tyhle otázky ještě pořád neznám odpověď. Ale teď musíme řešit dokonce ještě něco složitějšího. Mohli by být tam ti mutanti naši bratři a sestry? Poprvé za pár měsíců se rozhodnu opustit les bez někoho od nás. Sama. Na vlastní pěst. Musím něco najít. Nějaký náznak. Co by mi mohlo odpovědět?
Jsem jako v labyrintu. Samá slepá ulička, nekonečné klamy, hledání cesty a narážení na ostré rohy, ve kterých se vždy skrývá něco strašidelného. Mé srdce puká, když pomyslím na normální život doma, marných pokusů při různých činnostech, ale vždy mě podpořila máma. Cítím, jak mnou plyne bouřlivá řeka pocitů, plná nejistoty, zmatení a nostalgie. Cítím se tu sice dobře, ale chybí mi opravdový domov, opravdový dům.
Po dlouhé době jsem se šla zase potajnu podívat k nám. Jestli to všechno ještě funguje, co dělá máma... Měla bych jí navštívit, nebo je to šílené? Přece jen se vplížím do okna, a opět zezadu. Jsem docela překvapená, máma by měla být doma, ale není. Že by šla na přesčas? Šikovně otevřu okno a vlezu do domu. Něco mi tu nehraje. Podívám se kolem, prohlédnu celý dům. Vlezu i do ložnice. Pod polštářem najdu bloček. Nevím, proč si ho schovává, když tu stejně nikdo není. Nebo jo? Ne, nemůže. Třeba čeká, že přijdu. Otevřu ho a čtu. Jsou tam nějaké bláboly, kterým absolutně nerozumím. Když si zrovna pomyslím, že za chvíli už bude listopad... Co jim, do školy asi řekla máma? Otočím další stránku, kde vidím chemické vzorce.
"Zvýšení tělesné identity... Co to sakra je?" zamračím se sama pro sebe, ale asi to až tak soukromé nebylo.
"Zlodějům se neodpovídá." Poskočím leknutím. Stojí za mnou. Ona.
"Mami?" údivem sebou trhnu.
"Leo, co ty tady děláš?" řekne nadmíru naštvaněji, ale cítím v jejím drsném hlase i kapku úlevy. "Hledali jsme tě tak dlouho,"
"Jaké my?"
"Já a doktor Campbell."
"Co všechno ti nakecal?" kdybych byla v normální rodinné situaci, myslím, že bych za ten svůj přízvuk dostala minimálně facku, a že jsem drzá. Aspoň tohohle jsem se v divočině vyvarovala.
"Vím všechno. Nikdy jsem nemyslela, že moje dcera bude 'zvláštní bytost'. "A mimochodem, kde máš ty ostatní?" polknu. Ví i o nich? Raději neodpovídám.
"Co jsi udělala s ostatními?"
"Myslíš těch šest? Ti nám uprchli. Nezdařené pokusy, ale máme ještě vás. Přece jen jsme si od nich něco vzali. Dobře to poslouží, ale nemáme žádnou jistotu, že to přeneseme na někoho jiného. Představ si, jaký by to byl fenomén." Pravda. Znám hodně lidí, co vždycky toužilo, že bude nějakým mutantem, ale vůbec jim to nedoporučuju. Někdy si člověk neuvědomí, jak je normální život skvělý. Pokud máte moc bujnou fantazii, raději něco napište.
"A co s nimi plánuješ udělat?"
"Pochytat a eliminovat. Nezdařené pokusy. Hmm. Mohl by tu být ještě tvůj otec, a mohl by se zdařit. Ale ten už skonal."
"Proč jsou ostatní takoví? Co jste jim udělali?"
"Poupravili je, ale akorát jsme je zničili." odsekne už se znechuceným přízvukem.
"Máte právo provádět něco takového?!" zvedám hlas a ukážu na ni prstem.
"Pokud vím, Campbell ti to už vysvětloval, je to národní projekt. Jste ohromná vyjímka zasazená do moře obyčejných lidí! Už jsem vyzkoumala další zkušební věc, tak tě musím vzít sebou." chytne mě za ruku, ale já se jí vytrhnu. Potom jednoduše vyskočím z okna. A pak za sebou nechávám už jenom stopy. Dorazím, ano, tentokrát už 'domů' a všechno do posledního slova vyžvaním ostatním.
"Tak dobře, ale nemůžeme se jen skrývat. Musíme je zachránit!" odsekne naštvaně Rebecca.
"Myslím, že hlavu neusekneme všem těm krysám z projektu, ale minimálně mojí matce," skoro už to křičím. Znova se ve mně vaří krev. Jenom, aby tu ze mě nebyla zase hrouda srsti.
"Tak, co teď?"
"Přestávka a vyrazíme, ne?" snaží se říct v dobré náladě Alexandr, aby nás trochu povzbudil. Poslechneme ho. Naštěstí je už celkem šero, a když vyběhneme, budeme v plné síle. Nathaniel přinese srnu a před očima všech ji naporcuje a nechá opékat. Normální kuchyň by se sice hodila, ale lepší aspoň ten oheň, než nic. Škodolibě se usměje, aby naznačil následující masakr ve městě. Všichni u něj pokyvujeme. Myslím, že teď se na chvíli zamyslet můžu. Když tak vzpomínám, kdy jsem byla naposledy mluvila s normálními lidmi? Už to bude nějaký ten pátek. Ale potom se všechno změní. A já doufám, že k lepšímu.
Jako nenasytná hovada to všechno sníme a protáhneme se. Jsme připravení tam vběhnout a krky budou jenom křupat. Ten sladký pocit, když víte, že se můžete proměnit v plné síle...
Aby jsme byli rychlejší a zbytečně neztráceli čas a bystrost, proběhli jsme se už jako dlaci. Sprintování, moje oblíbené. Sakra, dva talenty, to je unikátní výhoda! Jako první jsme se stavili u nás, jestli tu ta šílená vědkyně, kterou si nedovolím nazvat jako 'matku' je. Naše oblíbené přelézačky oknem jsou velmi důležité, jinak by nám vchodem ani neotevřela. To mi připomíná scénku z jednoho seriálu. Porozhlédneme se, ale není tu ani živáčka. Potom už máme jenom jednu možnost, a to jít do nemocnice. Skočíme zase zpátky, ale při našem překvapení na nás někdo poslal ty zmutovance a několik dalších agentů, kteří moc rozumu taky nenabyli. Jsme schopní je zlikvidovat. Mávnutím prstu. A-Ale počkat?
"Co to-" každý z nich vytáhne nějakou injekci. Z toho mám hrůzy. Opravdové hrůzy. Jeden ke mně přiletí zezadu a jednu do mě nemilosrdně zapíchne. Vyjeknu a srazím ho na kolena. Než mi to stihl zarazit všechno, rozmáčkla jsem ji. Ale přece jen, cítím se trochu malátně. Vlci letí po mých druzích, ale já se najednou nemůžu pohnout. Ochrnou mi nohy, spadnu na kolena a potom na zem. Ostatní se snaží vlkům neublížit, ale jen chvíli nedávají pozor, a už leží na zemi společně se mnou. Jak nás mohli přechytračit tak hloupí lidé? Nathaniel mi to rovnou odpoví.
"Probouzely se u nás city k bratrům," naráží na vlky. A potom už jsem jen zavřela oči.

Perturbatto (6-8)

16. července 2015 v 12:00 | Smar :3 |  Literary works
VI.
Už se blížilo k jedenácté hodině a to se teprve před chvílí obloha změnila do temně modré. Mám být zase ta bestie? Je to opravdu nutné? Očividně ano. Ostatní vytvoří kruh kolem mě, ale protože je jich pět, tak spíš hvězdu. Když nás ozáří měsíc, který sice není v úplňku, ale je dost velký, tak už se ozývá pouze tlumené křupání kostí a po chvilce už jenom vytí.
Nejdřív sleduju ostatní. Nick a Rebecca jsou hnědí jako kmeny stromů za nimi, Alexandr barvy popela, Nath je temně černý a Dana krémové barvy.
Teď je ta pravá chvíle něco zavraždit. Podívám se ale na sebe. Vypadám trochu víc otrkaná než minule a hlavně jsem nachytala takovou ryšavou barvu. Hmm... Otočím se, abych se trochu prohlédla. Minule jsem si nevšimla hodně věcí. Husté srsti u krku a dlouhého, nádherného ocasu. Ale teď nechci pořádat žádné módní přehlídky. Dřív, než stačí někdo z nich otevřít tlamu, jsem pryč. Za mnou se ozvalo teď už hlasité vrčení. Zpoza stínu se na mě vrhne Nick a svalí mě na zem. Sakra, vůbec jsem si ho nevšimla. Ze stromu k nám skočí Alexandr a ostatní se drží vzadu. Sice nedokážeme mluvit, ale řečí těla chápeme každé rádoby slovo.
Naznačili mi, abych nedělala žádné kraviny a uklidnila se. Stejně tady pořád cítím srnu, nebo něco takového. Vytrhnu se jim ze spárů. Dana je naviguje, kam pravděpodobně poběžím, aby mi mohli nadběhnout. Tohle se nedá ovládat. Jsem jak uslintaný pejsek, co se žene za míčkem. Nakonec to zvíře uvidím a zdálky skočím. Během dvou sekund je mrtvá. Hostina začíná a dělit se rozhodně chuť nemám. Už mám v sobě asi čtvrtinu, když doběhnou ostatní. Nathaniel mě okamžitě chytí a rozhlašuje, kolik masa si kdo zaslouží, ale mě naznačí, že já budu o hladu.
Takový luxus jako celou srnu si jeden nemůže dovolit, uslyším v hlavě. Je to utrpení, sledovat tak skvěle vyhlížející kus masa…
Potom mě odvláčí domů, kde zase odpadnu. Moc adrenalinu na jeden den, tak jsem se úplně skotila. Všichni už jsou taky v normální podobně, ale drží se v pohodě na nohou.
"Je možné, aby jsme hned druhý den objevili její talent?" prohlásí Nathaniel. Potom už nevnímám, a usnu. Až takový jsem spáč.
Už mžourám, myslím, že jsem v posteli. Pořádné posteli. Asi po týdnu. Ale když se zahledím líp, všude kolem mě je krev. Cítím ji i na sobě. Sáhnu si na ústa. Je tam, a pořádná kaluž. Já musím vypadat. Doploužím se k blízkému zrcadlu. Propána, měla bych se trochu opláchnout. Naštěstí kalhoty jsou špinavé jen od hlíny, ale krev z trička, ta půjde hezky špatně dolů. Vletím do koupelny, která je naštěstí jen kousek. Umyju si obličej a ruce. Je dost na nic, že tu kromě svého napůl roztrhaného trička a kusu legín nemám nic. Co bych za to dala, aspoň boty by se hodily. Zamyslím se. Co asi dělá moje máma? A co Campbell? Shořel v pekle, a nebo je na jednotce intenzivní péče? Mám dojem, že jsem ho nerozpárala až tak důkladně. Musí si vychutnat to utrpení. Vím, že on za to v celku nemůže, ale nenávidím všechny doktory, a to se nikdy nezmění. Asi jsem trošku sobecká.
Jdu dolů, všichni už jsou v kuchyni, a netuším, co to mají. Něco mezi zbytky té srnky a bobulemi, které sehnali na poslední chvíli. Tímhle se živí? Tak to musí být na mizině. Nedivím se, že se chtějí přestěhovat.
"Brý ráno," prohlásím nejistě.
"Čau," ozve se od stolu. Rebecca okamžitě sklopí pohled.
"Víš," začne Alexandr, "nemůžeme ti dát snídani... Promiň,"
"To je dobrý," usměju se, "myslím, že jsem toho sežrala dost." Přece jen se ale posadím na židli. "Co tu děláte ve volných chvílích?"
"Hmm... To víš. Přes den se nedá dělat skoro nic. Sem tam si jdem zaběhat, jinak se většinu dne válíme." řekne Dana.
"Aha." No nevadí. Pauza je super. Konečně nemusím dělat nic do školy. Zalezu zpátky do ložnice a rozplácnu se hlavou do hezky měkkého polštáře. Donutí mě to ale přemýšlet? Ne. Nechci se tím zabývat. Všemi podstatnými detaily.
"Hej, vstávej!" zatřese se mnou Alexandr.
"Co je?" protože jsem rozespalá, docela hnusně se na něj obořím. Podívám se na hodiny. "Ještě není ani šest," a znova si lehnu.
"Potřebujem probrat pár dalších věcí,"
"Proboha," rychle zvednu hlavu a vykulím oči, "Vy máte ještě něco?" Poškrábe se za krkem. Kývne. Tak se tedy z donucení doplahočím dolů do obýváku, kde jako obvykle sedí naše povedená partička.
"O co jde?" rychle se zeptám.
"Neřekli jsme ti naše plány," řekne Dana a začne se tvářit tajuplně, ale vidím, že si ze mě dělá srandu. Rebecca kýve hlavou.
"Takže, vypadá to takhle," začne Nick, "Zhruba za týden se budeme přestěhovat, protože dochází žrádlo."
"Jo, to už jste mi říkali, a dál?"
"Ten týden budeme všichni trénovat," slovo všichni tvrdě zdůraznil, "A musíme být potichu, protože je možné, že potkáme lovce."
"Jasně. Lovci..." sklopím oči.
"Proslýchá se o báji, která je o dvanácti sourozencích, a pokud se spojí, jsou organizovaná smečka s obrovskou silou. No, a jeden z nás je vůdce - tedy vůdkyně smečky,"
"On to není Nathaniel?" podivím se.
"Ne, není" zasměje se, "Je to dívka, která se může měnit i ve dne. Ona je vlastně jediná, která má svůj talent typu, který nejde donekonečna vylepšovat. Třeba tvůj jsme už objevili a může být sakra užitečnej,"
"Vážně?" Přikývne. "A jaký?"
"Tobě to ještě nedošlo? V lidské formě jsi v běhu celkem neschopná, ale za noci, to je jiná. Jsi z nás nejrychlejší,"
"Takový talent jsem vždycky chtěla mít já," zamračila se Rebecca a předstírala komické výstupy, jako u malého dítěte.
"Tobě se tvoje skoky nelíbí?" Po otázce očividně Nathaniel pochopil, že to nebylo myšlené vážně a zamračil se. Nicméně, vrátil se ke mně. "Zpátky k lovcům - jsou to silní lidi, kteří se snaží nás všechny spojit a využít k výzkumům a tak, a při nejhorším rozmnožit s lidmi. Naše geny se totiž dědí, i když je dlakem jenom jeden."
"Proboha," když na to pomyslím, dělá se mi zle. Odkašlu si. "A máte aspoň tušení, kde by mohl být další z nás?"
"Všichni jsme někde ze západní Evropy..."
"Takže nemáte nic." Z jeho pohledu vyčtu souhlas.
Dny ubíhaly a nám všem praskaly kosti z neustálého tréninku, a to i ve dne. V noci jsem se naučila trochu ovládat, ale jak ucítím srnu, má po srandě. Do několika sekund dokážu proběhnout polovinu lesa. Cítím se po dlouhé době užitečná.
Během dní jsme všichni děsně smrděli, a tak jsme se koupali v nedalekém jezeře a prali si. Je den před naším stěhováním. Nic tu nemám, takže se nemusím ani balit. Ležím ve svém pokoji, když v tom něco ucítím. Smrad doprovázený silným praskáním. Otevřu oči. Vyjdu z pokoje, když vidím hořet v ostatních pokojích. Proč jsem se vzbudila tak pozdě, a proč jsem nic necítila dřív?
"Žijete?" křičím na celou chatu. Ozvou se souhlasy, ale Nick vyletí z pokoje, že mu chytlo tričko a okamžitě si ho svlékl. Sešli jsme se na chodbě.
"Není čas na vysvětlování!" běžíme dolů, ale cestu nám zatarasí hořící zábradlí, které se zřítilo.
"Zpátky!" křikne Nath. Nakonec jsme to museli vzít oknem Daniného pokoje, který je nejblíž schodišti. Už jenom pozorujeme ten požár a spoustě z nás se určitě honí hlavou, jestli nechytne celý les. My to ale nemáme čím hasit. Nejlepší chvíle na útěk. A tak jsme všichni, a to rychle, udělali.
"Ti si to hezky načasovali," odsekne Nath, "Kam půjdeme teď? 'Šest sourozenců hledá dům osamotě,' to zní hezky ujetě." Má pravdu.
"Já taky nevím, ale jediné, co mě napadá je nakrást nějaký věci..."
"Heh, nebo jít ke mně domů..." uchechtnu se, ale bylo to myšlené jako vtip. Ostatní se na mě prudce otočili, jako supi. "No to snad nemyslíte vážně! Co by na to řekla máma?"
"Nenastěhovali by jsme se tam, jenom si vzali nějaké důležité věci. Nemáte třeba nějaké tři stany a trosečnické potřeby?"
"A kde by jsme to proboha vzali? Stan maximálně jeden."
VII.
Přece jen jsme se tam zašli podívat. Je to docela daleko, ale mám to nejblíž. Troška ranního tréninku neublíží. Ale pořád se snažíme chovat nenápadně a k domu jsem se rozhodla přiblížit ze zadu.
"Musím přelézt přes ty dvě zahrady. Nevíte náhodou, kolik je hodin? Máma pracuje od pěti do dvanácti."
"Podle slunce, myslím něco kolem jedenácté, tak se podíváme uvnitř." řekne Dana. Vejdeme do domu, vypadá to tu pořád stejně, a tak jdeme do mého pokoje. Nechala ho takový, jaký byl. Všimla jsem si ale, že Alexandr se od nás oddělil. Za chvíli uslyším z kuchyně jeho hlas:
"Okamžitě pojďte sem!" Otevřená lednička. Alex to všechno rozdělil na maso a trvanlivé potraviny. Přivoníme si.
"Pořádný jídlo, a ani toho zas tak moc není." V tom uslyšíme klíče v zámku a já rychle pohlédnu na hodiny. "Sakra, okamžitě to ukliď a najděte si každý nějaké místo ke schování! Já jednu skrýš mám," pobídnu je rukama, "padejte!"
Zalezu za okno. Nevím, kam ostatní, ale prosím, ať to stojí za to. Ale aspoň se takhle můžu dozvědět nějaké věci. Vystrčím trošku hlavu, abych viděla, co dělá. Tváří se tak nějak neutrálně a jde ke stolu.
"To jsem byla opilá, nebo co, že je tady všechno přeházený?" zvedne nad tím obočí, ale pak je jí to očividně jedno. Vezme si s sebou rohlík se šunkou a frisco a jde do jiné místnosti. Podle toho, kam zahnula, je to ložnice, kde má i svůj laptop. Pracuje na něčem. Už mě pekelně bolí zadek, tak opatrně obejdu parapet a skočím. Do vysoké trávy to moc slyšet není. Ještě, že je to jednopatrový dům. Do několika minut už jsme tu všichni.
"Tak, zjistili jste něco? Já ne, jenom si šla do kuchyně pro oběd."
"Já jsem ji sledoval v ložnici," odpoví Nick, "A hleděl jsem jí do laptopu, když byla trochu mimo. Žádný facebook, ani úřady práce ani novinky na seznamu, ale ve wordu vyráběla stránku s tvojí fotkou."
"No snad nechce lepit letáčky na sloupy!" řekne Rebecca.
"Tak to aby jsme se někde ubytovali," řekne Nathaniel, "Zatím co vy jste se zajímali o informace, já jsem vzal několik podstatných věcí,"
"Ta z tebe bude na palici," zasměju se, "Co všechno jsi vzal?"
"Ten váš stan vypadá docela velký, zapalovač, konzervy a pro holky nějaký oblečení. Snažil jsem se najít i něco pro nás, ale pro tátu tam tvoje máma moc věcí neschovává, co?"
"To ne," Rozdělíme si věci a vydáme se do hned druhého lesa, který potkáme.
"Snad nás tady nenajdou," pomyslí si Alexandr a nejistě začne pomáhat Nathanielovi postavit stan. Nick udělal ohýnek a my s holkama jsme se převlékaly.
"Konečně čisté tričko," oddechnu si.
VIII.
Několik týdnů se nám žilo dobře, tím několik týdnů myslím možná i desítky. Zapadla jsem a naučila jsem se toho o hodně víc. Docela nás překvapilo, že jsme za celou tu dobu nepotkali žádného lovce. Buď na nás něco chystají nebo o nás nevědí. Ta druhá možnost by byla velice pozitivní. Dnes večer jsem měla konečně náladu se pořádně zamyslet. Vlastně jsem si uvědomila, že po mojí první proměně se mi nejen že vrátila všechna paměť a tak, ale že mi to jde dokonce všechno líp. Jsem dokonce ráda, že jsem tu s nimi. Bez nich by to byla pořádná dřina. Strávila jsem s nimi dokonce své šestnácté narozeniny. Ti mají teda divné dárky! Spíš si ze mě udělali srandu, protože ví, že kromě nějakých těch psychických věcí a nich nic nepotřebuju. Dali mi obojek z větví a popelem na to napsali 'I love doctors' a ještě mi pořídili vavřínový věnec. Dárek hodný hodinového záchvatu smíchu. Ten nápis, ten mě dostal ze všeho nejvíc. A máme i cíl, takže je to v pohodě. Po rozhodování jsme si řekli, že se budeme stěhovat častěji, protože lapěním na jednom místě další z nás nenajdeme. To je logické.
Nadešel čas vstávání. Rozhlédnu se, kdo tu ještě je. Nathaniel sedí u ohně a se mnou je tu ještě Alexandr a Nick. Holky šly asi ven a nechtěly mě budit. Vyjdu ze stanu a posadím se k Nathovi. Tváří se nějak zachmuřeně.
"Je ti něco?" opatrně se zeptám, ale tak, abych se ho moc nedotkla. Už otvírá pusu a naznačuje, že se mi chce svěřit, a nebo říct že nic, ale vytrhne nás z toho Rebecca. Vyběhla ze stromových houští a odtamtud na nás šokovaně ječela.
"Lovci chytili Danu!" Cože? Proboha, to ne.
Rychle vzbudíme kluky a utíkáme tam, kam nás vede Rebecca. Myslím, že mezi sebou komunikovat nepotřebujeme. Všem se nám vaří krev a utíkáme jako organizovaná smečka. Bratři a sestry. Teď na dojemné chvíle není čas, ale musíme zachránit jednoho, nebo spíš jednu z nás.
Myslím, že čapli zrovna Danu kvůli její schopnosti, jinak by jsme je s její pomocí vystopovali. Jací to proradní lidé.
"Tak, sledovala jsem je až sem, a pak jsem usoudila, že bych to tam sama nezvládla. Dívala jsem se, kterým jdou směrem je to na východ odsud." začne nás navigovat. Nathaniel ale po chvíli zabrzdí. Asi něco cítí. Potom si jenom povzdechne a s tlakem se začne táhnout dál. Po chvíli mi to dojde. Míříme do "mé" nemocnice. Ještě, že náš dům je několik měst dál. Ale co když se tu s mámou potkám? Nemůžu přece vědět, co teď dělá. Srdce se mi rozbuší a teď stojím na kraji lesa. Hlava mi radí, ať tam nechodím. Můj smysl pro přehrávání vzpomínek začal pracovat na plné otáčky. Nejsem přece zbabělec. Nedůvěřivě vykročím a pak už se ženu jenom za myšlenkou, že tam někde bude Dana. Každý skok mi přidává další závaží na srdce. Je to opravdu hrozný pocit.

Perturbatto (5)

16. července 2015 v 11:59 | Smar :3 |  Literary works
V.
Cítím, jak mě síla skutečně opouští. Jsem úplně zmožená, prostě unavená. Na první noc toho na mě bylo moc, tak jsem prostě omdlela. Za prvních paprsků slunce...
Slyším otřesy. Hrubé otřesy a hlasité šlapání. Bolí mě celé tělo. Pohupkávám mírně a střídavě nahoru a dolů. To znamená, že mě někdo nese. Otevřu oči - vidím hustě obrostlou, zelenou trávu a boty. Vypadají staře. Točí se mi hlava. Stále ještě zaostřuju oči, když se snažím trochu zvednout.
Opatrně, pomyslím si. Nesmí si mě všimnout. Zvednu hlavu, rozhlédnu se. Jsem v lese. Nečekaně. Dýchám pomalu, aby mne necítil a podívám se mírně za sebe. Široko daleko jenom lesní cesta. Tak teď už mě vidět musel, pokud není úplně vymaštěný. Staniž se.
"Nemysli si, že tě nevidím," odsekne.
"Nemysli si, že nevím, že mě vidíš." šklebím se. Kdyby mě chtěl zabít, už bych tady nebyla, takže jsem zase podlehla svému otravnému charakteru.
"Tak proč se chceš prozrazovat? Další oplzlý nováček."
"Nováček?" zamračím se, "A nechceš mě pustit? Umím jít po svých!"
"Vezmeš nohy na ramena." Po té už mlčí. Jdeme asi půlhodinu, než mě konečně pustí. Rychle si ho prohlédnu. Celou dobu jsem mu neviděla do tváře. Je to vysoký, svalnatý, můžu říci chlap, vypadá asi tak na dvacet. Krátké blonďaté vlasy a skleněné oči. Je hrozně bledý. Ale upír to není. Nebo ano? Po včerejšku bych věřila všemu. Zeptám se ho, co je zač.
"Nathaniel. Ty?"
"Lea. Potřebuju se tě zeptat na dost věcí od toho, proč mě sem neseš až po to, kde jsme!" zakřičím.
"Klid. Vidíš tu chatrč?" oba otočíme hlavu. Kývnu. "Tak přímo tam jdeme." Je to malý domek, který vypadá jako chata, ale už je docela zchátralá, porostlá mechem. Přijdeme tam a Nathaniel zaklepe.
Dveře se pomalu otevřely, s vrzavým zvukem. Za vchodem na nás někdo vykoukl, byl asi v mém věku nebo o rok o dva starší. Měl dlouhé vlasy, byl trochu opálený a jeden z mála blonďáků s hnědýma očima.
"Koho to vedeš?" podiví se, ale myslím, že cítí trochu zvědavosti.
"Sestru," odvětí Nathaniel.
"Sestru?" Co to sakra...
"Vážně?" vidím, jak se mu zatřpytilo v očích.
"Jo, sestru."
"Cože?" Trapný moment ticha. Připadám si jak v komediálním seriálu. Jdeme dál, a já stále netuším, o co jde. Tahle chata není nějak extra velká, ale je tu obývák, několik ložnicí, kuchyň a koupelna. V obýváku je jedna velká pohovka a dvě křesla spolu se zaprášenou televizí, protože tady není žádný signál. Sedí tam tři lidé - jedna dlouhovlasá brunetka s velkýma očima, která se právě směje něčemu co jí řekla ta hezká brýlatá blondýna vedle ní. Dál je tu hnědovlasý kluk s účesem alá vrabčí hnízdo a celkově nevýrazným obličejem. Všichni v této místnosti máme jedno společné. Ani jeden z nás nemá velké svaly, a to mezi sebou kluci většinou soutěží.
"Jen se tak ptám, ale mohl by mi někdo vysvětlit, o co tu jde? Nesnáším, když se musím stresovat. Posledních pár dní toho na mě bylo moc!" pokrčím rameny. Jsem naštvaná. Všichni se musí chovat hrozně tajemně.
"Jsem Rebecca, tohle je Dana..." podá mi váhavě ruku brunetka.
"Eh... Lea." Myslím, že si spolu budeme rozumět, obě máme takový ten nejistý hlas.
"Jinak, tohle je Alexandr a tohle Nick," ukáže nejdřív na toho blonďatého a potom na toho druhého.
"Fajn, ráda vás poznávám, ale opravdu. Konec srandy. Proč jsem tady, proč mi Nathaniel říká 'sestra' a proč se tohle všechno děje?!" Už mi pomalu, ale jistě praskají nervy.
"Já ti to vysvětlím," nabídne se Dana.
"Bývala nejlepší mluvčí ve třídě," natáhne se ke mně Rebecca a zahihňá se.
"Začneme tímhle - je nás dvanáct," natáhne ukazováček, jako by chtěla utvrdit, že je fakt chytrá, "ale zatím se nás sešla polovina... Všichni jsme rodina." vykulím oči.
"Jak?"
"Máme stejného otce," pravda. Proto s námi pořád nebyl. A to říkal, že pracuje v Rakousku, lhář.
"No, super. A jak jste mě poznali?"
"To šílené vytí šlo slyšet tak daleko, že div za námi lovci nevyrazili. Musíme se trochu ovládat!" štěkne na mě s výchovným důrazem.
"Pardon," usoudím, že bude dobrá taková ta preventivní omluva. Počkat. Jak o mě vědí? Oni jsou taky, jako já? Potom tuhle otázku vyslovím nahlas.
"Jasně," usměje se Nick. Potom vstane, a chytne mě za ruku. Odtáhne mě druhou stranou chaty ven, do takové malé zahrádky. "Už je tma, můžeme ti to ukázat. A mimochodem, prvních pár dní se budeš měnit každou noc. Pak už to nějak omezíš, mi ti věříme." všichni přikyvují.
"Eeh, jasně..."
"Co se tváříš tak překvapeně?" zvedne obočí Nathaniel.
"Jednoduše, má strach," řekne Alexandr. Vylézá měsíc. Koukám na něj jako v transu.
"Aha, měsíc." řekne přihlouple. "Pokud je úplněk, měníme se automaticky všichni, ale jinak to ovládat umíme." Trochu se proberu, jeho slova mě přivádějí do reality.
"A... proč? A jak jsme získali všechno..." ukážu na sebe, protože mi žloutnou oči, rostou nehty a chlupy, "…tohle?"
"Táta byl vlkodlak. Ve Francii kolem roku 1412 našli jeho stopy a málem ho zabili. Utíkal několik století a zhruba před sedmnácti lety dostal nějakou otcovskou horečku!" jekne Rebecca a zamračí se.
"Kdo by na něj neměl vztek," řekne Dana, "každý z nás si prošel něčím jiným Nathaniel byl od deseti sám v divočině, já jsem... eh... a..."
"Co?"
"Ten příběh ti povím jindy, a ano, lituju toho, tak na to prosím, ničím nenarážej. Nick s Alexandrem jsou sourozenci, dokonce vlastní a jejich mámě ani nepřišlo divné, proč se jim horší známky, míň toho chápou a tak... No, a pak je tu Rebecca, a ta si prožila skoro to stejné, co ty a možná proto si přijdete tak sympatické." ukáže na nás obě.
"Jak víte o mém případu?"
"Kdo myslíš, že tě sledoval? Nathaniel!" uculí se na něj.
"Máte pro mě ještě něco?" zeptám se.
"Potom už jenom něco ohledně dvou věcí."
"Budu hádat - problémy a schopnosti." prohlásím vítězoslavně.
"Trefa do černého," zatlemí se Alexandr, "Ještě se ale vrátím k otci. Vlkodlaci tak po pěti stoletích zemřou, proto se chtěl rychle rozmnožit. Naštěstí jsme zdělili úplně všechno, tedy pokud tomu chceš říkat štěstí. Musíme se o sebe postarat a najít ostatní sourozence..."
"Proč? A kde jste vzali tolik informací?" Co když na mě něco vymýšlí? To asi těžko, ale přijde mi to prostě divné.
"Moje práce. Jednou jsem se s ním potkal, tak mi to vysvětlil," řekl Nathaniel, "a ostatní musíme najít, protože žijeme v utajení, a je i několik jistých lidí, kteří o nás vědí... A potřebujeme i něco jíst a v tomhle lese už zvěř dochází, tak se musíme stěhovat. Co se týče schopností, většinu jsi už odhalila,"
"Až na jednu," řekne Becca. "Co by jsme to byli za dlaky, když budeme všichni stejní? Lišíme se třeba barvou či povahou, ale i jednotlivými schopnostmi! Ano, všichni jsme nenažraní a dokážeme rozsápat cokoliv na kusy, ale každý má v sobě něco schovaného," poklepe si na hruď.
"A vy už to znáte?"
"No, všichni, krom tebe," usměje se Becca, "Ale taky na to přijdeš," Nath je vůdce smečky, takže je z nás nejsilnější. Nick zase vůbec neví, jak to dělá, ale je mistr ve schovávání, Dana je náš mozek, má výborný orientační smysl a dokáže uhodnout přesné souřadnice nějakého zajíce i na několik mil, já skvěle skákám a Alexandr umí dokonale šplhat po stromech. Jsme prostě skvělí!" zazubí se.
"Ještě něco?"
"Ještě pár věcí. Je toho docela dost. Tak si dáme od toho sezení v kruhu a neustálého žvanění oddech, ne? Musíme tě naučit, jak se krotit. A ještě jedna poznámka - všichni jsme za prvního úplňku bílí,"
"To je rasizmus!" zasměju se vlastnímu vtipu.
"Někomu to zůstane a někdo ztmavne, tak se nediv, když budeš trochu světélkovat," a to už se většina včetně mě neudrží - začneme se neovladatelně smát. Někomu to vtipné nepřipadá, ale to napětí…

Perturbatto (1-4)

16. července 2015 v 11:57 | Smar :3 |  Literary works
I.
"Popiš myš obecnou…," zašeptám si pro sebe.
Jedna z dvanácti otázek z přírodopisu. Včera jsem nad tím strávila celé odpoledne. Učitel nám dává vždy ve stejný den test ze zeměpisu i z přírodopisu a pak se nám to plete.
Sakra. Opřu se bradou o lavici a zkouším se zamyslet. Tahle otázka byla ještě docela lehká, ale co... je zase tohle?
Den ode dne se mi horší paměť, chápání a všechny mozkové funkce. Před půl rokem mi v nemocnici diagnostikovali zcela novou nemoc a nazvali to "cerebromie". Co jsem se doslechla, je to poškození mozku. Možná mi chtěli říct, že tu do roka nebudu.
Ještě před pár měsíci jsem byla slušná dvojkařka, sem tam nějaká ta jednička, no prostě lehký nadprůměr. A teď? Jsem ráda za trojku nebo čtyřku. I když strávím nad učením celé odpoledne, není to nic platné.
Celkově si začínám všímat, že mám zpomalené reakce, a trošku mi ubývá zdravého rozumu. Pořád mě bolí hlava. Takhle to jde už dost dlouho. Musím se s tím smířit. Ještě mně ani mé povedené rodince nesdělili, jestli je to smrtelné. Ale předepsali mi nějaké prášky a jednou za týden jezdím do nemocnice.
Hrozná otrava.
Chystáme se na prohlídku, jako každý čtvrtek.
Doktor otevře dveře, klasicky se pobavíme a já si sednu naproti jemu. Máma projednává detaily, a co jsem zaslechla, s někým dalším projednávají nějaké drahé procedury, mezi kterými navrhoval i výměnu tkáně, nebo přímo operaci poškozené oblasti. No to ať si zkusí. Nemám ráda, když na mě někdo sahá. Ani po půl roce jsem si na to nezvykla. Natož mi holit hlavu. To raději zaspím a nikdy se nevzbudím. Samozřejmě máma, ta by za mě dala cokoliv. Dobře, chápu ji, ale nedělám si velké naděje. Prosím. Ať je nenapadne něco šíleného.
Nakonec jsem zjistila, že neplánují nic převratného, ale zase testy. Kdy už to skončí? Má nálada pomalu klesá na bod mrazu. A jediné, co ve mně roste, je vztek a strach. Smutek ustupuje.
…o 4 měsíce později
Polovina května. Špatně mluvím, všechno mě bolí, hlava třeští, a co se týká rozumu, nedokážu se pořádně soustředit, ani logicky uvažovat. Klepou se mi nohy, moc nevnímám. Ale beru to pozitivně - pořád můžu běhat, normálně žít, jenom jako trochu slabší člověk. Trnu, bolí mě opravdu všechno, "tuhne" mi mozek a v noci nemůžu spát. Na to, že mi bude v létě šestnáct, si připadám jako malá holka. Úplně ochablá.
"Ahoj mami," pozdravím, když vejdu do dveří a chystám se si vysléct bundu, ale máma mě zarazí. "Co je?" Ale pak se zarazím. Vidím její skelný pohled, plný strachu. Rychle na sebe hodí kabát a vytlačí mě ze dveří.
"Jedem na chirurgii," odvětí. Vyvalím oči.
"Cože?!" Snažím se zarazit patou, ale chytne mě za ruku a odvláčí do auta. Sedím na zadním sedadle. Výjimečně.
Máma vydechne a já udělám přesný opak.
"Mami?"
Neodpovídá.
"Proč tam jedeme?" snažím se na to jít klidně.
"Nebude se ti to líbit. Znám tě. Ale já... já to prostě nevydržím. Dala jsem tě na operaci... Přidají ti tam tkáň. Sice ještě neví, jak to vyléčit, ale tohle ti pomůže," nasadí procítěný hlas, "...pořídíme paruku, nechám ti doučování doma, jestli chceš, půjdu na přesčasy. Táta taky ze zahraničí něco přiveze..." slyším, jak vzlyká, ale to, co v tu chvíli zažiju já, je s tím těžko porovnatelné.
Srdce se mi rozbuší strachem, rozklepou prsty. Je to ještě horší. Vždycky jsem měla a vždy z toho budu mít fobie. A prý mě tam ani neuspí. Snažím se nenápadně přiblížit ke dveřím auta, rychle trhnu klikou, ale máma rychle zareaguje a zamkne dveře.
"Hlavně neomdli, hlavně neomdli..." šeptám si pro sebe, "nebo se tam probudíš na stole..." Přesunu se ke dveřím, a jakmile to cvakne, jsem připravená sprintovat. Vím, že tohle někomu může přijít přehnané, ale já jsem naprosto odlišný člověk. To jste neviděli, co jsem poprvé vyváděla s rovnátky. Měla jsem je dostat, a tak jsem surfovala po internetu. Všude samé "vůbec to nebolí" a tak podobně, a když jsem tam přišla v docela dobré náladě, bolelo to, jako kdyby mi ruku řezali. Nebo tak jsem to aspoň cítila já. Měla jsem chuť všechny pozabíjet. Ale tohle... Tohle se s ničím z toho nedá srovnávat!
Přijíždíme na místo. Doktor nám jde naproti. Proč?
"Pane doktore, ale znáte moji dceru. Nemohl byste mi pomoci ji vyzvednout? Víte, ona má fobii z těchto věcí..." namotává si okolo prstu k sobě drát od telefonu.
"Pomůžu vám." odpoví bezbarvým tónem.
"Moc vám děkuju," popotáhne.
Říkala jsem, že nedokážu logicky uvažovat, ale v kritických situacích to jde asi každému, ne? Nebo je to spíš naopak? Já už vážně nevím! Máma odemkne jenom své dveře a zatarasí je. Kdybych si měla měřit tep, tak je to tak na infarkt. Doktor jde až k autu, a s hraně načechraným až možná psycho úsměvem mi zamává. Oplatím mu to se zachmuřeným pohledem. Auto cvakne, dveře jsou otevřené, natáhnu svoje poměrně dlouhé nohy, odrazím se a skočím.
"Opatrně, teď!" vyjeknu a utíkám ze všech sil. Protože měl doktor půl metrový náskok, stačil mě chytit za kapuci. Díky bohu, stihla jsem si vysléct tu blbou bundu.
"Já jsem věděla, že to tak dopadne," prohlásí se slzami v očích matka, ale dál už nemám čas se ohlížet. V tom ale mi někdo naběhne a v rychlosti mi vrazí do paže injekci. Pravděpodobně tvrdé uspání. V tom případě ještě zrychlím, rozhled už se mi trochu mlží. To byla sakra velká dávka. Po pár sekundách zahučím k zemi. Vidím, jak ke mně přichází doktor s matkou.
"Vy bezcitní-" nedokončím svým už dost přiškrceným hlasem.

II.
Duní mi v hlavě.
Chtějí tě zabít, uteč, pomůžu ti.
V tom se ale vzbudím. Pomalu otvírám oči, mám je slepené, chvíli mžourám. Bílé stěny, počítačový monitor. Prohlížím se, klasika. Nemocniční obleček. Doktor tu není. Nikdo tu není. Jsem jako malá, ale osahám si hlavu. Vlasy nechybí a žádný nářez necítím.
Vzbudila jsem se brzo. Ale rychle. Uvažuj, proboha uvažuj. Vymysli něco, vymysli něco. Slyším vrznout dveře. Strnule si lehnu. Planý poplach. Sice by mi ten leh nepomohl, ale aspoň bych se neprozradila a mohla pláchnout. Připadám si jako ve sci-fi filmu, ale tohle je skutečnost... No, jenom aby to nebyl zase nějaký přelud. Není čas na vtipkování, musím se odtud dostat.
Hledej okno, říkám si v duchu. Najednou zahlédnu dvě malé ventilačky, kterými bych se protáhla, ale taky nemůžu vědět, jestli nejsem ve vysokém patře. Slezu ze stolu a po studené podlaze poskakuju až na pohovku (vypadá to tu jako v čekárně) a nahlédnu z okna. Připadám si hrozně trapně. Mé odhady taky klesají k bodu nula, ale řekla bych, že jsem tak ve třetím patře a to už je docela vysoko. Musím najít jiný způsob. Otočím se a zahlédnu na stole papírek s informacemi. Vpravo ode mne jsou dveře. Snažím se něco zaslechnout. Vypadá to klidně, ani kroky neslyším. Zadržím dech a zkusím, jestli jsou otevřené. Jsou. Za dveřmi je chirurgova kancelář a vedle vidím dokonce operační místnost. Je tu liduprázdno. Naštěstí. Taky prozkoumávám okna. Tam taky nic. Ještě jednou se porozhlédnu a na židli vidím svoje oblečení. Rychle, ale pořád obezřetně se do toho nasoukám. Svůj "župan" slastí roztrhnu. Nádherný pocit.
Únik oknem jsem okamžitě vyloučila, mohla by to být maximálně dobrá dočasná skrýš. Tedy pokud bych se do té doby nezabila. Pokračuju v cestě jinými dveřmi. Taková radost, co mě zahltila. Jsem oblečená, takže docela nenápadná. Ještě se z tohoto bludiště vymotat.
Mířím si to podle cedulek přímo ke vchodu. Neopatrně vletím do jedné čekárny, a vidím moji mámu číst časopis. Musím to celé obejít. Cítím se neschopně. Otočím se a snažím se najít cestu kolem. Měla bych si pospíšit. Po cestě jsem dehydratovaná a chce se mi zvracet. Pomalu mě opouští síla v nohách. Jdu kolem místnosti, ze které jsem vyšla. Nervózně se rozhlížím a malátně do toho místa zírám. Když se ale vzpamatuju, uslyším kroky jen pár metrů před sebou. Rychle zvednu hlavu a s přivřenýma očima mi vyskočí srdce až do krku.
Chtěla jsem vyřknout nějakou nadávku, ale hlasivky mi to nedovolily. Rozběhnu se opačným směrem. Přijde mi to hrozně komické, že mě honí doktor, jako malé dítě. Ale osudu neporučíš. Jakmile proletím čekárnou, všimnu si, že máma tam strne a hledí do časopisu. Pořád do stejného. Ani ji mé proběhnutí nevyvedlo z míry. Díky bohu. Vidím východ. Svoboda je na dosah. Ale co potom? Neřeším to. Jen chci konečně-
III.
Zařvu. Proboha, myslela jsem, že se skácím. Otevřela jsem dveře a z boku na mě vyletěl nějaký chlap, podle oblečení soudím, že asi ochranka nebo co. Snažím se ho zmlátit, věřte mi, že to umím, povedl se mi jen kopanec do obličeje, jinak zbytek jde opravdu špatně, protože vypadá jako napůl oblečená zásahová jednotka. A co dál? K smíchu to určitě nebude...
"Nemáte na to právo, sakra! Když s tím nesouhlasím, tak nesouhlasím!" ječím. Ochranka v sevření povolí, ale jen o trošku, což mi rozhodně nepomůže.
"Ono, je toho trochu víc..." zamyslí se doktor, "tady, tady mám podpis tvojí matky. Přečtu ti to..." Napětím se mi stáhl žaludek. Objednala mi nejen operaci, ale ještě mě podrobila detailním výzkumům, že mě svěřuje do jejich péče, dokud mě oni sami nebudou chtít vrátit.
"Není to nezákonné?"
"Máme povolení od státu, i když je to poněkud netradiční," nasadí vítězný argument, "tak pojď, když budeš hodná, bude to příjemnější pro nás pro všechny." Rozzuřeně si odfrknu. Když můj strach střídá vztek, mám chuť je všechny nakopat do jejich choulostivých míst. Každopádně, odvláčeli mě zpět. Po cestě jsem se ještě zeptala, proč vlastně moje máma čeká uvnitř. Prý mě chce vidět po té operaci. Aspoň v něčem mě nezklamala. Při jediném a malém štěstí se v duchu usměju. V pochmurné chvilce něco pomůže.
"Jo, a ... Nemůžu si vybrat i usmrcení?" zeptám se docela nevhodně.
"Není ti osmnáct..."
Proboha, tři roky tady? Jestli to teda přežiju… Tohle bude peklo! Raději zabít, raději zabít.
Zamotají se mi nohy a padám jako opilá. Jenomže alkoholem to rozhodně není. Nemůžu se hýbat, ležím v křečích. Ale naštěstí aspoň něco vidím. A mám štěstí. Kvůli tomuhle tu operaci odkládají. Koutky se snažím nasměrovat tak, aby to byl úšklebek, ale vypadám při tom spíš šílená.
Už je to pár dní, co takhle ležím. Podrobují mě testům, ale stále si nemůžu pořádně ani sednout. Ležím v posteli, myslím, že celá prasknu. Mám takové křeče, jako bych byla na skřipci, na středověkém mučícím stroji. Ztrácím orientaci v čase. A jak jsem na tom? Pochmurně, když už si nepamatuju, jak jdou dny v týdnu za sebou. Ach, jak jsem ráda, že ty pečlivě vtloukané matematické vzorce ještě umím. Ale ty taky zmizí. Dívám se do kalendáře, kolikátého je.
"První červen," řeknu si pro sebe. Teď už si připadám jako invalida. Když ve vedlejší místnosti uslyším hádku, snažím se otočit hlavu.
"A-Ale to nemůžete! Musíte jí dát klid," namítá Campbell. Podle jeho příjmení soudím, že to bude Brit. Nevím, ale možná jsem o něm něco slyšela. Nevzpomínám si. Možná se specializuje na vyjímečné případy? Úšklebek jsem prostě nezadržela. Máma vešla do místnosti a vlepila mi vřelou pusu. Ještě ve dveřích se ho vyptávala, co se stalo a on prý "neví". Léky jenom škodí, jak říkávala moje babička. Po chvilce máma celá rozrušená odešla.
IV.
Druhý den. Cítím se řádně vyspaná. Už včera večer začaly ty křeče ustupovat. Jaký to krásný pocit! Protože si toho Camp zvon všiml, okamžitě to musel přesunout na dnešek. Nemůžu říct, že mě nevytočil.
Je pozdní odpoledne.
"Už je čas," řekne ironicky. Protože nechci vstát z postele, tak ho ještě víc provokuju. Nabere mě a nemilosrdně posadí na vozík. Následovně mě položí na nějaký divný stroj, a přiváže ruce k opěradlům. Nohy na schodek. Trhám sebou takovou silou, že kdybych ještě trochu zabrala, možná by to celé spadlo.
Něco hledá na stole, usuzuji, že asi nářadí. Protože mě zajistil i v pase a u krku, nemůžu se celkově vůbec hýbat. Buší mi srdce tak rychle, že cítím, jak mi krev putuje v žilách. Sice jsou tu zatažené žaluzie, ale instinktivně poznám, že je podvečer. Mírně to přechází do tmavší oblohy a do minuty už bude tma. Campbell si pozval ještě dvě sestřičky na pomoc, vyhrabal skříňku a přinesl si na stůl několik věcí. Ale to, že budu mít v hlavě vrták, z toho je mi na zvracení. Nu, celkově mám špatný pocit. Velice špatný pocit. Přijde jedna sestřička s holícím strojkem, a snaží se mě utěšit. To neudělá. Nedokážu si to připustit. Sbohem, normální světe. Venku je už úplná tma. Soptím, vzteky sebou trhám tak, až ji to rozruší. V tom se ale rychle uklidním.
"Vztáhneš na mě ruku, a..." pohrozím jí. Náhle uvidím stín. Nepatří mně ani nikomu z nich. Pohybuje se směrem k oknu, vzápětí jsou odtáhnuty všechny žaluzie a skrz okna sem svítí měsíční svit. Druhý červen, úplněk, problesklo mi hlavou. Je to skoro oslepující světlo. Když se všichni otočí, využiju situace. Teda, ne až tak já. Něco ve mně.
Cítím se poněkud divně. Campbell se na mě podívá vyděšeným, ale částečně také uchváceným pohledem. Chtěla jsem se znovu a znovu vytrhnout. V tom šíleném souhrnu událostí mi začaly pronikavě zářit oči, měnily barvu. Vrhaly ostré, vražedné pohledy, jako by chtěly spálit vše okolo. Zježily se mi vlasy jako kočce, po té se prodlužovaly nehty a na koncích špičatěly. Nos se mi zmenšil a zakulatil, lícní kosti se protáhly do úhledné tlamy s obrovskými tesáky. Vlasy začaly postupně šednout, až do čistě bílé s nádechem šedých stínů. Normálně nejsem chlupatá, ale zbělala jsem jako mrtvola a narostly mi poměrně dlouhé chlupy, hladké jako samet. Nebyla jsem schopná promluvit. Vydávala jsem jen přidušené zvuky. Tohle zase tak zajímavé není, ale ty události v mojí hlavě mě mohly roztrhat.
Cítila jsem, jak se všechno postupně uvolňuje. Nabírám jistotu, vzpomínám na různá učiva ze školy i události ze života. Nabývám orientace a emocí, snažím se to utlumit. Nikdy jsem nevnímala, kolik toho zmizelo. Až teď si uvědomuju, že toho bylo opravdu hodně. Můj mozek se dokonce rozšiřuje - zbystřila jsem, vidím velice ostře a cítím i dávno zapomenuté vůně. Najednou ale nabývám i daleko nadlidských vjemů. Mám ukrutný hlad, chuť po krvi, schopnosti odrazit se a běžet míle daleko bez zpomalení velkou rychlostí.
Pouhými drápy přeseknu železná pouta a vydám vítězný skřek, trochu podobný vlčímu vytí. Slyším různé výkřiky, od doktora po ostatní pacienty, kteří slyšeli mé zběsilé vrčení. Protože se ten nápor nedá vydržet, vrhnu se přímo na sestřičku, skočím jí po krku, ale neskousnu hned. Pěkně si vychutnám její výkřiky, znějící jako "Pomoc,". Nevnímám slova, vnímám činy, ale taky hlad. Po hrozivém masakru vítězně skousnu. A teď je čas na mého milovaného doktůrka. Ten bleskově popadne nůž a míří ho na mě. Zasadí pár dobře mířených ran, ale očividně to nezpůsobí nic extra, protože jsem jako z oceli, a po chvíli se vše zhojí. Regenerace? To může být ještě zábava. Zmasakruju i toho doktora a mířím si to ven s nasyceným žaludkem, ale mám pocit, že za chvíli začnu dávit zbytky. Zažívací problémy jistě nebudou příjemné i v téhle formě.
Nechce se mi běžet po všech schodech a výtah je pomalý, tak si to namířím oknem a dopadnu jako kočka na všechny čtyři. Předníma nohama se jen jistím, ale po dvou se taky dobře běhá. Nepřekonatelnou rychlostí si to mířím neznámo kam. Klidně někam do pustiny, či do lesa. Teď se vyplatí na to nemyslet. V jednom z hlubokých lesů najdu pahorek a vyšplhám na něj. To jsem běžela tak daleko a tak dlouho? Protože už svítá, a mě opouštějí síly. Nějaké oblečení mi zbylo, ale třeba moje bunda, co jsem popadla v běhu je na cáry. Nadechnu se čistého vzduchu, zkouším na nic nemyslet a užívat si volnost. Svoboda... Ta mi chyběla.

Bella Sara, věc plná motivačních kartiček

16. července 2015 v 7:05 | Smar :3 |  Když se člověk nudí...
Když jsem byla menší a narazila v trafice časopis s kouzelnými koňmi, musela jsem si to prostě koupit. V tu dobu už jsem naštěstí uměla číst. Strašně se mi ten přetřpytěný svaz pár papírů hrozně líbil a tak jsem kupovala dál a dál. Po nějaké době jsem si za pravidelný půlroční odběr krve (problémy se štítnou žlázou) umínila, že si budu dokonce kupovat kartičky, které jsou od stejné firmy. Ony se nezdají, ale jsou nádherně graficky udělané a vždycky je tam nějaká motivační věta. Např:
Twee - Každý má zvláštní úkol.
Bells - Láska ti dodá odvahu.
Sumarr - Lidé, se kterými vycházíš nejhůře, jsou ti, od kterých se toho můžeš nejvíce naučit.
Eagle - Dívej se na svět shora jako orel.
Diamond - Důvěřuj mi. Jsem tady, abych Ti pomohl stát se milující a dobrou kamarádkou.
Bella a Sara - Každý den mysli pozitivně! Ucítíš radost a energii, kterou Ti toto myšlení přinese.
Těch kartiček mám opravdu hodně. Za chvíli se ale po pocitvém "fanouškování" dostalo i příběhu a nespočetného množství komiksů, na kterých si teda podle mně a mé sestry nedali graficky moc záležet, ale hezky se to četlo. Jenom mi docela vadí, že hrozně přeskakují. V prvních číslech se řeší tři ztracená stáda, potom někdy 8-12 karnevaly, dobrodružství a tak, potom legendární koně pomáhají dětem a pak se zase vrací na úvodní pointu. V tomhle už se ztrácím i já.
Jinak myslím, že ty karty jsou docela dobrá věc, tak bych je sem i všechny vypsala.
Elemyn - Obejmi svého přítele. Tisíckrát se Ti to vrátí.
Sif - Uč se z tajemné moci přírody.
Silvanus - Každé semínko potřebuje péči. To samé platí i pro přátelství.
Paris - Než se rozhodneš, vždy se důkladně rozmysli.
Fiona - Buď hrdinkou svého vlastního příběhu.
Tycho - Pozorně se dívej a pamatuj si, co vidíš.
Ticklebit - Jsi obklopena štěstím.
Mireldis - Hledej pomoc a nalezneš ji všude kolem sebe.
Helia - Když budeme dělat věci společně, naše přátelství poroste.
Arizona - Neboj se učit z neznámého.
Potpourri - Věnuj pozornost svým pocitům a naslouchej tomu, co v Tobě je.
Rosebriar - Svět čeká, plný svobody a lásky, až ho objevíš.
Sierra - Každé živé stvoření ti přináší nové dobrodružství.
Albion - Každý má svou cenu a zaslouží si milovat a být milován.
Rohna - Někdy se můžeš poučit i velmi nečekanými způsoby.
Saturna - Vždy na tebe budou čekat nová místa, která můžeš objevit.
Soul - Jsi-li smutná, pořádej někoho, aby tě vyslechl.
Urania - Jsi skvělý člověk. Měj ze sebe radost!
Deru a Twig - Věnuj svůj čas důležitým věcem. Zbytek se vyřeší sám.
Emma a Wings - Důvěřuj svým přátelům a pomoz jim nalézt jejich křídla.
Aurora - Energie přírody je vždy a všude kolem Tebe.
Friska a Frostbite - Svůj talent posílíš týmovou prací.
Emma a Friska - "Friska je velice chytrá. Věděla, že patří ke mně dříve než já." - Emma.
Casiopeia a Zenith - "Miluji tmu. Jen ve tmě jsou vidět ty nejkrásnější hvězdy." - Cassie.
Colm a Frostbite - "Páni, ten pes má ale studený čumák!" - Colm.
Deru a Pískláčci - "Dívka se jmenuje Pippa a chlapci Pip a Pippin." - Deru. (To zní tak hrozně vtipně!)
Ivenna a Myrfor - Úryvek z příběhu: "Chci, aby se na Canter Hollow přihnala bouře s deštěm."
Sara - Úryvek z příběhu: "Koně Divoké jízdy si Tě vybrali. Jdi a prožij své dobrodružství."
Souhvězdí Thunder - Zářím jasně v zimě a dodávám ti odvahu.
Spící Duch mraku - Nebuď smutná, když prší z temných mraků. Květiny brzy rozjasní svět svými barvami.

Příběhové karty:

Měsíční kámen - Jak slíbila, darovala princezna víl Avalynn Emmě kouzelný Měsíční kámen, jako odměnu za pomoc při hledání ztracené lásky. Díky Měsíčnímu kameni nalezne Emma ztracené stádo Moonfairy, ale jak může medailon použít bez zvláštní šperkovnice, kterou jí vzala Ivenna? Avalynn pošle Emmu za Nissou, oranžovou královnou víl, která jim možná pomůže.
Vlci Styginmooru - Ivenna, Velitelka vlčích jezdců žije se svou družinou na zámku Styginmoor. Její vlk Myrfor je synem hrozivého Vlka I., Fenrira. Myrfor velí smečce s nelítostnou zuživostí a i sama Ivenna se ho někdy bojí. Ostatní vlci by následovali Myrfora kamkoli - dokonce ho provází Cestou stínů, strašidelnou cestou temných kouzel.
Festivalové sladkosti - V době konání Festivalu zimy cestují Valkýry všude po zemi Sever Severu a všem dětem v zemi dávají sladkosti. Kmotřička a její přátelé citrusáčci pracovali celé měsíce, aby připravili dostatek sladkostí pro všechny. Valkýry vždy vědí, jakou sladkost mají děti nejraději. Tento rok Tyri a její hřebec Seraphia pozvali vydru hvězdného kamene, aby přišla a pomohla jim.
Kouzelný pyl - Když průvod Jarního karnevalu prochází Canter Hollow, jeho kouzlo zastaví Ivenninu bouři. Z nebe začne padat zářivý kouzelný pyl, který přináší nový život a energii všemu, čeho se dotkne. Při pohledu na kouzelný pyl je nejšťastnější dryáda Deru, kamarádka Emmy, a její hřebec Twig, kteří z tohoto jarního zázraku získávají všechna svá kouzla.
Kolotoč - Cade pozve orchestr, aby zahrál na Jarním karnevalu. Když hudba spustí, starý kolotoč vzadu ve stáji se rozzáří a začne se pomalu pohybovat. Emma a Colm nechají hudbu hrát a rychle najdou jezdce pro všechny kolotočové koně. Sara, bohyně koní, mává z Belly a kouzelný kolotoč se začíná točit rychleji a rychleji.
Probuzený Duch mraku - Po probuzení Ducha sopky se Emma, Colm a Deru vydávají hledat další tři letní duchy. Najednou uvidí vysoký bouřkový mrak, Ducha mraku! Emma a její hřebec Lightning prolétnou přímo jeho středem a obláčkově bílý Duch mraku se probouzí ve víru větru a blesků. Podaří se jim nalézt i poslední dva duchy a obnovit zámek Wildscape?
Zámek Wildscape - Jakmile byli probuzeni duchové léta, zámek Wildscape se znovu postaví ze svých ruin. Jeho čtyři pilíře z ohně, mraku, skály a vody jej zvednou a všechny poničené kusy přilétají zpět na původní místo. Sloupy se mění zpět na koně duchů léta, Ducha sopky, Ducha mraku, Ducha kopce a Ducha řeky, ale kouzelný zámek se i nadále vznáší ve vzduchu.
Stádo Elemyn - Ze zasněžených polí pádí nádherní koně ohně, světla, ledu a kamene. Emma, Colm a Deru se dívají, jak cválají blíže, aby se také společně s vílami zúčastnili slavnosti zimního slunovratu. "Stádo Elemyn je jedno z nejkouzelnějších stád země Sever Severu," říká Deru.
Pán nevlády - Na konci vílí slavnosti zimního slunovratu dostane každý hrnek teplého moštu a kousek jablečného koláče. Colm nalezne ve svém koláči kokos a podle vílí tradice se stává Pánem nevlády, tedy králem zimního festivalu. "Vše co řekne, se stane." vysvětluje Deru. Emmě se to vůbec nelíbí, protože Colm se do své role krále až moc vžil.

Tak to byly všechny moje karty. Musím uznat, že Bella Sara je sakra grafický nářez, všechno je úplně nádherně zpracované, sem tam si s tím můžete zahrát i nějaké hry popsané v časopisech, hodně karet tam je taky i s příběhem, ale ten je největší slabinou. Jak říkám, ty dvojstránky v časopisech se čtou dobře, ale když je to celé rozkouskované, sama se ztrácím.
Ještě existuje webová stránka, a když si budete kupovat kartičky, dostanete za to i kódy, které si můžete aktivovat pro odměny. Celkově se mi to zdá jako dobrý nápad, motivace v tom rozhodně je, ale časem z toho prostě vyrostete. Přiznávám se bez mučení, že si ještě sem tam něco přečtu, nebo udělám moje hrozně oblíbené testy (např.: Jaké jsi roční období? Jsi léto. Jasně. Léto ze všech sil nenávidím, takže dobré, no.) a vzdělávám se z jiných koňských knih. Vždycky jsem se chtěla naučit víc o koních, ale nikdy nebyly finance na to mě někam přihlásit, takže jsem skončila takhle, ale o tom budu psát v dalším článku.






WEED #5

16. července 2015 v 6:05 | Smar :3 |  WideoEveryEveryDay
Dnes video od youtuberky Barbory Votíkové, aneb video "ZE ŽIVOTA KOČEK". Pokud je večer a právě se na to díváte, za prvé vzbudíte sousedy svým smíchem a za druhé si asi poprskáte monitor.

https://www.youtube.com/watch?v=wtS8a3Sb4no

ZE ŽIVOTA KOČEK



Fotky, které už jsou docela starší, ale pořád nevidím rozdíl

15. července 2015 v 21:12 | Smar :3 |  Andulka jménem Robbie
Rozhodla jsem se sem dát nějaké Robbinkovy starší fotky, moc nových totiž nemám, a když už tak v mobilu a polovina je rozmazaná.... :)

1) Velikonoční selfie!


2) Moje dosavadní úvodní fotka :'D


3) Kukuč!


4) Zabraný do ožírání toaleťáku.


5) Pohled: "Really?"


6) Spadla mu hračka!


7) Sestřenčino fotooo.


8) Můj pokus o uměleckou profilovku :'D PS: Robbie je rozený líbač, to se ví!

Průběh prázdnin (do 15.7.2015)

15. července 2015 v 12:59 | Smar :3 |  Deníčkování
Jak si užíváte prázdniny? Já jako obvykle - sem tam čtení, sem tam chození ven, sem tam nějaký film a miliardy hodin u počítače, protože jako vždycky nemám co dělat (když už je večer). Rozhodla jsem se konečně pro ráznou změnu. Zítra si uklidím (uklidila jsem si už asi před čtyřmi dny, ale došla moje dvouletá sestřenice a je to v čudu), upletu kus toho náramku z bavlnek (nebo-li přátelství). Jinak se mi docela zdá, že ho nemůžu plést jinde, než u ségry v pokoji a nemůžu u toho dělat něco jiného, protože jinak udělám chybu a proto se nad tím hodně pozastavuju. Jinak, řekla bych, že zvládnu asi 3 vzory, ale nejsem žádný talent - zrovna se mi zdá, že to málo utahuju. (Pro ty, kdo ty náramky neznají sem hodím pár obrázků.) Jinak mám potom ještě plno možností - víc hudby (poslední dobou to nějak flákám!), cvičení na míči, psaní (nebo spíš upravování) mého nově dokončeného příběhu (až bude hotový, hodím ho do Wattpad Works), kreslit, a taky jsem si až teď uvědomila, že jsem už čtyři dny nehrála na klavír :O Dopíšu to později, mějte se.
Když už jsem se teda rozhodla něco dělat a jak jsem uklízela v pokoji, vyhrabala jsem svých padesát zaprášených výrobků z barevných gumiček na pletení, z většiny známé jako Loom Bands, mezi které patří třeba nespočet náramků, zvířat, jako třeba pes, páv, kočka, skunk, krokodýl (který mi zabral asi 5 hodin), dutý vánoční stromek na kraviny a nebo úplně boží vánoční kaktus, ale ještě je tu jeden "masterpiece", který sice zase není tak těžký, ale úplně boží. Pod názvem "IMAGE náramek" jsem z toho spíš vytvořila potítko na čelo. Zapletla jsem na to jméno andulky Robbie a taky dva líbající se ptáčky. Pokud někdy budu chodit do bojových sportů, na čele jedině s tímhle.
To by bylo asi všechno z prázdninových věcí, na které mám možnost, ale nedokážu se povzbudit, a taky kvůli tomu, že mám v pokoji neustále bordel. Řekla bych, že trpím depresí z něpořádku, a to hlavně kvůli rodičům, že mi vnesli do hlavy, jak nechutné to je. Vsugerovávám si kvůli tomu to, že až si uklidím, můžu si dělat co chci, a to je absolutně špatně. Potřebuji nějakou jasnou motivaci, a ne klasiku - až si uklidím, můžu se podívat na další díl Fairy Tailu. Stejně to nedodržím. Dřív to fungovalo, ale to je hlavně o vůli. Pokud vám za to slíbí něco, co si sami obstarat nemůžete, tak vás to zapálí a něco z toho třeba uděláte. Měla bych prostě něco začít dělat, ale sakra nemůžu! Asi ze sebe dělám chudáčka, ale prostě jsem taková.
A taky se dostávám k tomu, že jsem hrozně ovlivnitelná prostředím a vyčítám si úplně každou chybu a většinu věcí předčasně vzdávám. Stydím se vůbec projevit před ostatníma kvůli najivním krávám (celkově lidem) aby mě nezdrbali bezdůvodně za to, jaká jsem namyšlená kráva a i slova "Mám tě ráda," považuju za hrozné klišé a cítím se trapně, když je vůbec vyslovím. Na všechno mám úplně opačný názor, ale neudělám to. Řekla bych, že sebevědomá jsem, ale jen mezi blízkými osobami, a to maximálně mezi některýma spolužačkama, sestřenicí a sestrou, možná trochu tátou. Když jsem si na facebooku dělala takový ten test, kde si mezi 8 osobami vyberete tu, která vás nejvíce děsí, a vyšlo mi, že jsem "Žena v depresi," myslím, že to perfektně sedlo. Zkuste si ten test najít taky, zkusit si ho a do komentářů mi napsat, co vyšlo vám, nebo jestli to cítíte jako já.
Jinak vás nechci navést na negativní myšlenky a držme se přísloví:
"Každý den mysli pozitivně! Ucítíš radost a energii, kterou ti toto myšlení přinese."
Užijte si prázdniny a ahoj!

WEED #4

15. července 2015 v 11:30 | Smar :3 |  WideoEveryEveryDay
Tak, už je další den, ale dnes se můžete těšit na dost creepy animaci, a kdo ji pochopí, tak je opravdu inteligentní člověk. A geniální člověk bude ten, kdo si to přečte pod videem.

https://www.youtube.com/watch?v=Acb8537s7HA
Animace od Poodsovy přítelkyně, CutiePieMarzia.

Knock Knock



WEED #3

14. července 2015 v 0:08 | Smar :3 |  WideoEveryEveryDay
Teď rovnou sklouzneme až k blbostem. Těšte se na hypnotizující kravinu (doslova)!

https://www.youtube.com/watch?v=FavUpD_IjVY
Pokud jste arachnofobici, nedoporučuji vám se dívat. Je tam opravdu hodně zmutovaných krav.

cows & cows & cows

Enjoy!


Giraffe Evolution (+ Cow, Platypus, Goat)

13. července 2015 v 16:10 | Smar :3 |  Recenze (možná)
Jeden z řady 4 skvělých clickerů na android, ve kterých skřížíte dvě žirafy stejného druhu a výsledkem je nějaká lepší. Takhle je křížíte do nekonečna (nebo do limitu, u žiraf je třeba 18 druhů na Zemi, 18 na Marsu; u koz 24 druhů, u ptakopysků taky 18 druhů a u krav přesně nevím). Postupem získáváte víc peněz a za ty si kupujete vylepšení, nebo povedené oblečky pro určité druhy žiraf.
"A proč neuděláš recenze na všechny čtyři díly? A proč zrovna žirafy?"
Protože je to na jedno brdo a žirafy mi přijdou nejpropracovanější v tom, že mají mimozemšťany i oblečky a Mars a tak. Nejobyčejnější jsou myslím krávy a ptakopysci, kozy mají kouzelné bobule, ale jsou bez oblečků. (Které jsou podle mě celkově ohavné až na pár vyjímek, např. "SWAG brýle s modrou čepicí" jsou docela fajn.)
Hra ale navádí na to, že budete chtít moc moc hru dohrát, objedete všechny čtyři díly a dál je smažete, protože je nechcete dělat znovu. Každopádně dojedete na konec a máte po zábavě. Proto se vyplatí ji hrát jen v dlouhých chvílích a moc vás to nenaučí, jen se budete těšit, jaký mutant z toho vyleze příště.
Hodnocení: 5/10


Hungry Shark Evolution

13. července 2015 v 16:02 | Smar :3 |  Recenze (možná)
Je tu další androidová hra. Sice jsem ji už dost dlouho nehrála, ale je mi líto ji mazat. Klasika. Celkově ve hře získáváte různé šílené druhy žraloků od úplně obyčejného "mini" žraloka až po prehistorického megalodona, kterého na herním poli můžete dokonce potkat až na 2 místech. Žraloci se živí různými rybami, a čím vyvinutější druh, tím víc druhů ryb sežere. Zvýší se mu život, ale s ním také hlad, takže s megalodonem naberete plnou tlamu medúz a stejně nemá dost.
Na mapě můžete sbírat také skryté poklady (je jich 15) a za každý dostanete cca 150 mincí. Vyplatí se, pokud si nechcete pracně vydělávat na mapu, která vám poklady ukáže, kreslit si ji na papír. Já ji mám celou i se speciálními prvky (obří krab, ryba s lidským ksichtem, megalodoni) a připadám si jako hrozný cheater.
Hra je celkově docela těžká a taky po čase omrzí, ale za tu dobu zabaví opravdu skvěle a s kamarády můžete závodit kdo dýl vydrží, nebo kdo nasbírá větší skóre a podobně.
Hodnocení: 7/10


Pou

13. července 2015 v 15:47 | Smar :3 |  Recenze (možná)
Tentokrát se zaměřím na hru na android. Když jsem dostala svůj mobil, hned první, co jsem udělala je to, že po vyřízení přihlašování na účty jsem si nainstalovala Poua, který byl v té době velice populární. Kamarádky ho hrávaly často i spolu s jednou holkou, když jsme šli v rámci školy na origami výstavu, tajně mastila Poua a zapomněla si vypnout zvuk. Tudíž jeho mlaskání šlo slyšet na míle daleko (aspoň pro mé citlivé uši, které zázračně slyší na dálku, ale na blízko ne).
Jinak - Pou je jedna z milionů simulátorů, kde se prostě staráte o nějakého tvora. Pou je zvláštní v tom, že je to prostě "shit" s očima a ústy. Existují ale i jeho napodobeniny, například Moy. Je to úplně to stejné, akorát to jinak vypadá.
Poua můžete nakrmit, nadopovat léky, umýt, hrát s ním pitomé minihry, nechat ho spát a především ho upravovat spolu s domem. Peníze se příšerně špatně získávají, teda pokud za to nechcete utratit vaše reálné kapesné.
To naše hovínko je sice strašně roztomilé, ale po čase to omrzí.
Hodnocení: 5/10

PS: Hraji jako Pouicek358 a jsem lvl 51 :)


WEED #2

13. července 2015 v 0:01 | Smar :3 |  WideoEveryEveryDay
Hezké ráno :3 Máme po půlnoci a mám psací náladu, tak jsem rozepsala sto tisíc dalších článků spolu s tématem týdne, kterého se dočkáte možná už zítra. Krásně se hodí pro noční pařby! :P

https://www.youtube.com/watch?v=uMK0prafzw0

Psycho písnička od "Die Antwoord", na kterou mě přivedla ségra.

UGLY BOY