25.7.2015

25. července 2015 v 20:55 | Smar :3 |  Deníčkování
Dnes byl poněkud zvláštní den, a dokonce mám i spisovací náladu, tak nevím, jak jinak to mám využít. Začalo to křikem.
"Jdi spát!" ozvalo se z ložnice rodičů. Stejně se mi už chtělo, načasovala jsem svou televizku a usnula do pěti minut, ani ne.
Půl deváté ráno. Táta si všimnul, že už nespím, ale válím se na zemi s polštářem a peřinama.
"Nechceš jít s náma do obchodu?"
"Ne." odvětím ještě chraplavým hlasem. Zase spím. Je půl jedenácté. Z přízemí se najednou ozve dost nepříjemný křik. Jsou doma. Hádka ale neutichá ani po čtvrthodině. Slyším jednotlivé, zatraceně hlasité rozhovory, do kterých se vmísil i táta, a ten se přidává výjimečně. Přehodím si polštář přes hrozně zpocenou hlavu jak kvůli rozpuštěným hlasům tak kvůli peřině, bez které nemůžu usnout. Nedá se to poslouchat. Myslím, že to popisuju moc lehkovážně, ale nepamatuju si to do detailů. Vidím to tak, že to ráno bylo zralé na rozvrácení rodiny.
Až do šesti večer sleduju Doctora Who a venčím Robbinka. To není nic zajímavého. Jedeme dál. Se sestrou jsem šla na procházku, vzali jsme i psa Maxe od babičky.
Jdeme domů, skoro zmoklé, tentokrát jsme od obvyklého pokecu moc slov neprohodily. Spíš si připadám jako hrozný chudáček. Někdy si myslím, že se podobám prasátku z medvídka Pooh. Všeho se věčně bojí.
Prý si vsugerovávám moc věcí a to ze mě dělá dementa. Teď by se mělo ozvat:
"Překonej svůj strach!"
Ale překonat pětadvacet strachů najednou se nepovede nikomu.
Poslední dobou mi moc chybí škola. To v ní uvízlo moje sebevědomí (ale i jeho opak), v tom uvízlo to umění vážení si prázdnin.
Nicméně, sestra spisuje budoucí bestseller pro děcka "nad patnáct let", ale taky počítá s tím, že je to tak pro jedenáctky, když počítám i občasné sprosťárny a brutalitu. Ale řekněte mi, kdo v šesti letech v této době neumí nadávat. Dobrých osmdesát procent dětí, které znám už se baví i o fapování. A to nekecám.
U nás ve třídě se začalo nadávat už ve třetí třídě, ale zdá se mi, že ještě teď nás učitelé berou jako malé děti:
"Víte, jak se zapíná počítač?"
"Víte, co je to sex?"
"Neumíte být potichu?"
Typické tři věty. Proboha, moc vás prosím, nastudujte si dnešní generaci. Děkuji.
Zpátky k deníčku - no taky mě napadla jedna věc. Prý říká:
"Já ti řeknu, co si můžeš přečíst."
Já jsem zvědavá až moc. Vždycky jsem o Vánocích našla dárky. Nesnáším překvapení. A řekněme, že docela detailně vím, o čem ta knížka je. Nenápadně jsem se zeptala, co má zítra za plány.
"Nic."
Sakra. Budu si prostě muset počkat do doby, kdy na sto procent nebude doma. Pak stačí jít na ntb, zkopírovat si to na e-mail, smazat historii... Moje hnusné já. Mně by stačila jen první část, nečetla bych to celý. Nebo jo? Pokušení se ve mně hrozně pře, to je hrozné! Měla bych přestat s takovýmato pocitama přestat.
Dál mě taky hrozně trápí pocity méněcennosti, nudy, i když mám plný program a sebeobviňování se, jaký jsem hrozný člověk. Celkově začínám mít i strach z kluků, hlavně z většiny z našich třídních idiotů a taky ségřiných zkušeností. Přes prázdniny si to čím dál víc uvědomuju a cítím se s tímhle jaksi jak trapně, tak blbě, jako čúza, a někdy nálada klesá pod bod mrazu. Toť vše.
Ještě jedna malá poznámka. Hrozně miluju lidi, kteří stále zvyšují hranice. Dám příklad:
Holka si odře koleno (cca v mém věku), týden nechce vylézt z postele a říká, jak je zlomená.
Tohle je dost špatný. Buď je psychicky narušená (jako já) a nebo ze sebe dělá chudinku.
Někdo ji urazí a ona se složí a den pláče v koutku.
Třeba je citlivá, ale je čas vzchopit se a vy*rat se na toho, kdo ti to udělal, tedy pokud opravdu není chyba v tobě. Jestli je, a je to podle něj chyba názoru, tak se na něj stačí opravdu jen vy*rat.
Ale pak jsou tu lidi, kteří každému musí všechno ničit.
Holka bloguje o tom, jak se cítí blbě, furt píše o negativních pocitech.
Reakce kreténů: "Děláš ze sebe nějakou chudinku! Jsi blbá? Jsi snad v dětském domově?"
Každý má právo vyjádřit své pocity! A jak můžete vědět, co ona zažila třeba v minulosti?
A pokud se to ostatním lidem nelíbí, tak se na to buď vyprdnou a jdou číst něco jiného, nebo-li jsou bez komentáře, a když už se potřebují vyjádřit, tak aspoň inteligentně, že ano.
Nemluvím z vlastní zkušenosti, ale našla jsem na internetu tolik fracků, kteří sprostě nadávají a nezmůžou se ani ke kritice nebo důvodu, to je na mě silný kafe.
Koukejte, jak moc jsem odbočila od dnešního dne! Jinak hezký večer :)

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama