Perturbatto (1-4)

16. července 2015 v 11:57 | Smar :3 |  Literary works
I.
"Popiš myš obecnou…," zašeptám si pro sebe.
Jedna z dvanácti otázek z přírodopisu. Včera jsem nad tím strávila celé odpoledne. Učitel nám dává vždy ve stejný den test ze zeměpisu i z přírodopisu a pak se nám to plete.
Sakra. Opřu se bradou o lavici a zkouším se zamyslet. Tahle otázka byla ještě docela lehká, ale co... je zase tohle?
Den ode dne se mi horší paměť, chápání a všechny mozkové funkce. Před půl rokem mi v nemocnici diagnostikovali zcela novou nemoc a nazvali to "cerebromie". Co jsem se doslechla, je to poškození mozku. Možná mi chtěli říct, že tu do roka nebudu.
Ještě před pár měsíci jsem byla slušná dvojkařka, sem tam nějaká ta jednička, no prostě lehký nadprůměr. A teď? Jsem ráda za trojku nebo čtyřku. I když strávím nad učením celé odpoledne, není to nic platné.
Celkově si začínám všímat, že mám zpomalené reakce, a trošku mi ubývá zdravého rozumu. Pořád mě bolí hlava. Takhle to jde už dost dlouho. Musím se s tím smířit. Ještě mně ani mé povedené rodince nesdělili, jestli je to smrtelné. Ale předepsali mi nějaké prášky a jednou za týden jezdím do nemocnice.
Hrozná otrava.
Chystáme se na prohlídku, jako každý čtvrtek.
Doktor otevře dveře, klasicky se pobavíme a já si sednu naproti jemu. Máma projednává detaily, a co jsem zaslechla, s někým dalším projednávají nějaké drahé procedury, mezi kterými navrhoval i výměnu tkáně, nebo přímo operaci poškozené oblasti. No to ať si zkusí. Nemám ráda, když na mě někdo sahá. Ani po půl roce jsem si na to nezvykla. Natož mi holit hlavu. To raději zaspím a nikdy se nevzbudím. Samozřejmě máma, ta by za mě dala cokoliv. Dobře, chápu ji, ale nedělám si velké naděje. Prosím. Ať je nenapadne něco šíleného.
Nakonec jsem zjistila, že neplánují nic převratného, ale zase testy. Kdy už to skončí? Má nálada pomalu klesá na bod mrazu. A jediné, co ve mně roste, je vztek a strach. Smutek ustupuje.
…o 4 měsíce později
Polovina května. Špatně mluvím, všechno mě bolí, hlava třeští, a co se týká rozumu, nedokážu se pořádně soustředit, ani logicky uvažovat. Klepou se mi nohy, moc nevnímám. Ale beru to pozitivně - pořád můžu běhat, normálně žít, jenom jako trochu slabší člověk. Trnu, bolí mě opravdu všechno, "tuhne" mi mozek a v noci nemůžu spát. Na to, že mi bude v létě šestnáct, si připadám jako malá holka. Úplně ochablá.
"Ahoj mami," pozdravím, když vejdu do dveří a chystám se si vysléct bundu, ale máma mě zarazí. "Co je?" Ale pak se zarazím. Vidím její skelný pohled, plný strachu. Rychle na sebe hodí kabát a vytlačí mě ze dveří.
"Jedem na chirurgii," odvětí. Vyvalím oči.
"Cože?!" Snažím se zarazit patou, ale chytne mě za ruku a odvláčí do auta. Sedím na zadním sedadle. Výjimečně.
Máma vydechne a já udělám přesný opak.
"Mami?"
Neodpovídá.
"Proč tam jedeme?" snažím se na to jít klidně.
"Nebude se ti to líbit. Znám tě. Ale já... já to prostě nevydržím. Dala jsem tě na operaci... Přidají ti tam tkáň. Sice ještě neví, jak to vyléčit, ale tohle ti pomůže," nasadí procítěný hlas, "...pořídíme paruku, nechám ti doučování doma, jestli chceš, půjdu na přesčasy. Táta taky ze zahraničí něco přiveze..." slyším, jak vzlyká, ale to, co v tu chvíli zažiju já, je s tím těžko porovnatelné.
Srdce se mi rozbuší strachem, rozklepou prsty. Je to ještě horší. Vždycky jsem měla a vždy z toho budu mít fobie. A prý mě tam ani neuspí. Snažím se nenápadně přiblížit ke dveřím auta, rychle trhnu klikou, ale máma rychle zareaguje a zamkne dveře.
"Hlavně neomdli, hlavně neomdli..." šeptám si pro sebe, "nebo se tam probudíš na stole..." Přesunu se ke dveřím, a jakmile to cvakne, jsem připravená sprintovat. Vím, že tohle někomu může přijít přehnané, ale já jsem naprosto odlišný člověk. To jste neviděli, co jsem poprvé vyváděla s rovnátky. Měla jsem je dostat, a tak jsem surfovala po internetu. Všude samé "vůbec to nebolí" a tak podobně, a když jsem tam přišla v docela dobré náladě, bolelo to, jako kdyby mi ruku řezali. Nebo tak jsem to aspoň cítila já. Měla jsem chuť všechny pozabíjet. Ale tohle... Tohle se s ničím z toho nedá srovnávat!
Přijíždíme na místo. Doktor nám jde naproti. Proč?
"Pane doktore, ale znáte moji dceru. Nemohl byste mi pomoci ji vyzvednout? Víte, ona má fobii z těchto věcí..." namotává si okolo prstu k sobě drát od telefonu.
"Pomůžu vám." odpoví bezbarvým tónem.
"Moc vám děkuju," popotáhne.
Říkala jsem, že nedokážu logicky uvažovat, ale v kritických situacích to jde asi každému, ne? Nebo je to spíš naopak? Já už vážně nevím! Máma odemkne jenom své dveře a zatarasí je. Kdybych si měla měřit tep, tak je to tak na infarkt. Doktor jde až k autu, a s hraně načechraným až možná psycho úsměvem mi zamává. Oplatím mu to se zachmuřeným pohledem. Auto cvakne, dveře jsou otevřené, natáhnu svoje poměrně dlouhé nohy, odrazím se a skočím.
"Opatrně, teď!" vyjeknu a utíkám ze všech sil. Protože měl doktor půl metrový náskok, stačil mě chytit za kapuci. Díky bohu, stihla jsem si vysléct tu blbou bundu.
"Já jsem věděla, že to tak dopadne," prohlásí se slzami v očích matka, ale dál už nemám čas se ohlížet. V tom ale mi někdo naběhne a v rychlosti mi vrazí do paže injekci. Pravděpodobně tvrdé uspání. V tom případě ještě zrychlím, rozhled už se mi trochu mlží. To byla sakra velká dávka. Po pár sekundách zahučím k zemi. Vidím, jak ke mně přichází doktor s matkou.
"Vy bezcitní-" nedokončím svým už dost přiškrceným hlasem.

II.
Duní mi v hlavě.
Chtějí tě zabít, uteč, pomůžu ti.
V tom se ale vzbudím. Pomalu otvírám oči, mám je slepené, chvíli mžourám. Bílé stěny, počítačový monitor. Prohlížím se, klasika. Nemocniční obleček. Doktor tu není. Nikdo tu není. Jsem jako malá, ale osahám si hlavu. Vlasy nechybí a žádný nářez necítím.
Vzbudila jsem se brzo. Ale rychle. Uvažuj, proboha uvažuj. Vymysli něco, vymysli něco. Slyším vrznout dveře. Strnule si lehnu. Planý poplach. Sice by mi ten leh nepomohl, ale aspoň bych se neprozradila a mohla pláchnout. Připadám si jako ve sci-fi filmu, ale tohle je skutečnost... No, jenom aby to nebyl zase nějaký přelud. Není čas na vtipkování, musím se odtud dostat.
Hledej okno, říkám si v duchu. Najednou zahlédnu dvě malé ventilačky, kterými bych se protáhla, ale taky nemůžu vědět, jestli nejsem ve vysokém patře. Slezu ze stolu a po studené podlaze poskakuju až na pohovku (vypadá to tu jako v čekárně) a nahlédnu z okna. Připadám si hrozně trapně. Mé odhady taky klesají k bodu nula, ale řekla bych, že jsem tak ve třetím patře a to už je docela vysoko. Musím najít jiný způsob. Otočím se a zahlédnu na stole papírek s informacemi. Vpravo ode mne jsou dveře. Snažím se něco zaslechnout. Vypadá to klidně, ani kroky neslyším. Zadržím dech a zkusím, jestli jsou otevřené. Jsou. Za dveřmi je chirurgova kancelář a vedle vidím dokonce operační místnost. Je tu liduprázdno. Naštěstí. Taky prozkoumávám okna. Tam taky nic. Ještě jednou se porozhlédnu a na židli vidím svoje oblečení. Rychle, ale pořád obezřetně se do toho nasoukám. Svůj "župan" slastí roztrhnu. Nádherný pocit.
Únik oknem jsem okamžitě vyloučila, mohla by to být maximálně dobrá dočasná skrýš. Tedy pokud bych se do té doby nezabila. Pokračuju v cestě jinými dveřmi. Taková radost, co mě zahltila. Jsem oblečená, takže docela nenápadná. Ještě se z tohoto bludiště vymotat.
Mířím si to podle cedulek přímo ke vchodu. Neopatrně vletím do jedné čekárny, a vidím moji mámu číst časopis. Musím to celé obejít. Cítím se neschopně. Otočím se a snažím se najít cestu kolem. Měla bych si pospíšit. Po cestě jsem dehydratovaná a chce se mi zvracet. Pomalu mě opouští síla v nohách. Jdu kolem místnosti, ze které jsem vyšla. Nervózně se rozhlížím a malátně do toho místa zírám. Když se ale vzpamatuju, uslyším kroky jen pár metrů před sebou. Rychle zvednu hlavu a s přivřenýma očima mi vyskočí srdce až do krku.
Chtěla jsem vyřknout nějakou nadávku, ale hlasivky mi to nedovolily. Rozběhnu se opačným směrem. Přijde mi to hrozně komické, že mě honí doktor, jako malé dítě. Ale osudu neporučíš. Jakmile proletím čekárnou, všimnu si, že máma tam strne a hledí do časopisu. Pořád do stejného. Ani ji mé proběhnutí nevyvedlo z míry. Díky bohu. Vidím východ. Svoboda je na dosah. Ale co potom? Neřeším to. Jen chci konečně-
III.
Zařvu. Proboha, myslela jsem, že se skácím. Otevřela jsem dveře a z boku na mě vyletěl nějaký chlap, podle oblečení soudím, že asi ochranka nebo co. Snažím se ho zmlátit, věřte mi, že to umím, povedl se mi jen kopanec do obličeje, jinak zbytek jde opravdu špatně, protože vypadá jako napůl oblečená zásahová jednotka. A co dál? K smíchu to určitě nebude...
"Nemáte na to právo, sakra! Když s tím nesouhlasím, tak nesouhlasím!" ječím. Ochranka v sevření povolí, ale jen o trošku, což mi rozhodně nepomůže.
"Ono, je toho trochu víc..." zamyslí se doktor, "tady, tady mám podpis tvojí matky. Přečtu ti to..." Napětím se mi stáhl žaludek. Objednala mi nejen operaci, ale ještě mě podrobila detailním výzkumům, že mě svěřuje do jejich péče, dokud mě oni sami nebudou chtít vrátit.
"Není to nezákonné?"
"Máme povolení od státu, i když je to poněkud netradiční," nasadí vítězný argument, "tak pojď, když budeš hodná, bude to příjemnější pro nás pro všechny." Rozzuřeně si odfrknu. Když můj strach střídá vztek, mám chuť je všechny nakopat do jejich choulostivých míst. Každopádně, odvláčeli mě zpět. Po cestě jsem se ještě zeptala, proč vlastně moje máma čeká uvnitř. Prý mě chce vidět po té operaci. Aspoň v něčem mě nezklamala. Při jediném a malém štěstí se v duchu usměju. V pochmurné chvilce něco pomůže.
"Jo, a ... Nemůžu si vybrat i usmrcení?" zeptám se docela nevhodně.
"Není ti osmnáct..."
Proboha, tři roky tady? Jestli to teda přežiju… Tohle bude peklo! Raději zabít, raději zabít.
Zamotají se mi nohy a padám jako opilá. Jenomže alkoholem to rozhodně není. Nemůžu se hýbat, ležím v křečích. Ale naštěstí aspoň něco vidím. A mám štěstí. Kvůli tomuhle tu operaci odkládají. Koutky se snažím nasměrovat tak, aby to byl úšklebek, ale vypadám při tom spíš šílená.
Už je to pár dní, co takhle ležím. Podrobují mě testům, ale stále si nemůžu pořádně ani sednout. Ležím v posteli, myslím, že celá prasknu. Mám takové křeče, jako bych byla na skřipci, na středověkém mučícím stroji. Ztrácím orientaci v čase. A jak jsem na tom? Pochmurně, když už si nepamatuju, jak jdou dny v týdnu za sebou. Ach, jak jsem ráda, že ty pečlivě vtloukané matematické vzorce ještě umím. Ale ty taky zmizí. Dívám se do kalendáře, kolikátého je.
"První červen," řeknu si pro sebe. Teď už si připadám jako invalida. Když ve vedlejší místnosti uslyším hádku, snažím se otočit hlavu.
"A-Ale to nemůžete! Musíte jí dát klid," namítá Campbell. Podle jeho příjmení soudím, že to bude Brit. Nevím, ale možná jsem o něm něco slyšela. Nevzpomínám si. Možná se specializuje na vyjímečné případy? Úšklebek jsem prostě nezadržela. Máma vešla do místnosti a vlepila mi vřelou pusu. Ještě ve dveřích se ho vyptávala, co se stalo a on prý "neví". Léky jenom škodí, jak říkávala moje babička. Po chvilce máma celá rozrušená odešla.
IV.
Druhý den. Cítím se řádně vyspaná. Už včera večer začaly ty křeče ustupovat. Jaký to krásný pocit! Protože si toho Camp zvon všiml, okamžitě to musel přesunout na dnešek. Nemůžu říct, že mě nevytočil.
Je pozdní odpoledne.
"Už je čas," řekne ironicky. Protože nechci vstát z postele, tak ho ještě víc provokuju. Nabere mě a nemilosrdně posadí na vozík. Následovně mě položí na nějaký divný stroj, a přiváže ruce k opěradlům. Nohy na schodek. Trhám sebou takovou silou, že kdybych ještě trochu zabrala, možná by to celé spadlo.
Něco hledá na stole, usuzuji, že asi nářadí. Protože mě zajistil i v pase a u krku, nemůžu se celkově vůbec hýbat. Buší mi srdce tak rychle, že cítím, jak mi krev putuje v žilách. Sice jsou tu zatažené žaluzie, ale instinktivně poznám, že je podvečer. Mírně to přechází do tmavší oblohy a do minuty už bude tma. Campbell si pozval ještě dvě sestřičky na pomoc, vyhrabal skříňku a přinesl si na stůl několik věcí. Ale to, že budu mít v hlavě vrták, z toho je mi na zvracení. Nu, celkově mám špatný pocit. Velice špatný pocit. Přijde jedna sestřička s holícím strojkem, a snaží se mě utěšit. To neudělá. Nedokážu si to připustit. Sbohem, normální světe. Venku je už úplná tma. Soptím, vzteky sebou trhám tak, až ji to rozruší. V tom se ale rychle uklidním.
"Vztáhneš na mě ruku, a..." pohrozím jí. Náhle uvidím stín. Nepatří mně ani nikomu z nich. Pohybuje se směrem k oknu, vzápětí jsou odtáhnuty všechny žaluzie a skrz okna sem svítí měsíční svit. Druhý červen, úplněk, problesklo mi hlavou. Je to skoro oslepující světlo. Když se všichni otočí, využiju situace. Teda, ne až tak já. Něco ve mně.
Cítím se poněkud divně. Campbell se na mě podívá vyděšeným, ale částečně také uchváceným pohledem. Chtěla jsem se znovu a znovu vytrhnout. V tom šíleném souhrnu událostí mi začaly pronikavě zářit oči, měnily barvu. Vrhaly ostré, vražedné pohledy, jako by chtěly spálit vše okolo. Zježily se mi vlasy jako kočce, po té se prodlužovaly nehty a na koncích špičatěly. Nos se mi zmenšil a zakulatil, lícní kosti se protáhly do úhledné tlamy s obrovskými tesáky. Vlasy začaly postupně šednout, až do čistě bílé s nádechem šedých stínů. Normálně nejsem chlupatá, ale zbělala jsem jako mrtvola a narostly mi poměrně dlouhé chlupy, hladké jako samet. Nebyla jsem schopná promluvit. Vydávala jsem jen přidušené zvuky. Tohle zase tak zajímavé není, ale ty události v mojí hlavě mě mohly roztrhat.
Cítila jsem, jak se všechno postupně uvolňuje. Nabírám jistotu, vzpomínám na různá učiva ze školy i události ze života. Nabývám orientace a emocí, snažím se to utlumit. Nikdy jsem nevnímala, kolik toho zmizelo. Až teď si uvědomuju, že toho bylo opravdu hodně. Můj mozek se dokonce rozšiřuje - zbystřila jsem, vidím velice ostře a cítím i dávno zapomenuté vůně. Najednou ale nabývám i daleko nadlidských vjemů. Mám ukrutný hlad, chuť po krvi, schopnosti odrazit se a běžet míle daleko bez zpomalení velkou rychlostí.
Pouhými drápy přeseknu železná pouta a vydám vítězný skřek, trochu podobný vlčímu vytí. Slyším různé výkřiky, od doktora po ostatní pacienty, kteří slyšeli mé zběsilé vrčení. Protože se ten nápor nedá vydržet, vrhnu se přímo na sestřičku, skočím jí po krku, ale neskousnu hned. Pěkně si vychutnám její výkřiky, znějící jako "Pomoc,". Nevnímám slova, vnímám činy, ale taky hlad. Po hrozivém masakru vítězně skousnu. A teď je čas na mého milovaného doktůrka. Ten bleskově popadne nůž a míří ho na mě. Zasadí pár dobře mířených ran, ale očividně to nezpůsobí nic extra, protože jsem jako z oceli, a po chvíli se vše zhojí. Regenerace? To může být ještě zábava. Zmasakruju i toho doktora a mířím si to ven s nasyceným žaludkem, ale mám pocit, že za chvíli začnu dávit zbytky. Zažívací problémy jistě nebudou příjemné i v téhle formě.
Nechce se mi běžet po všech schodech a výtah je pomalý, tak si to namířím oknem a dopadnu jako kočka na všechny čtyři. Předníma nohama se jen jistím, ale po dvou se taky dobře běhá. Nepřekonatelnou rychlostí si to mířím neznámo kam. Klidně někam do pustiny, či do lesa. Teď se vyplatí na to nemyslet. V jednom z hlubokých lesů najdu pahorek a vyšplhám na něj. To jsem běžela tak daleko a tak dlouho? Protože už svítá, a mě opouštějí síly. Nějaké oblečení mi zbylo, ale třeba moje bunda, co jsem popadla v běhu je na cáry. Nadechnu se čistého vzduchu, zkouším na nic nemyslet a užívat si volnost. Svoboda... Ta mi chyběla.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama