Perturbatto (11-12)

16. července 2015 v 12:03 | Smar :3 |  Literary works
XI.
"Díky bohu," funí unaveně Alex, "Nevěřili by jste, co to bylo za nechutnost tady zůstávat. Vidíte?" ukáže už také pařátem na stůl v rohu. Je tam několik zkumavek, společně z jeho chlupy, krví a když se na něj pořádně podívám, tak je tam i kus kůže z jeho ramene.
"Bolí to jako svině," vzdechne nakonec.
"Nemáš tucha, kde by mohla být Becca?" zeptá se Nick.
"Mám za to, že ji mají taky někde tady, ale otázka zní, kde přesně..."
"A Leo?" zeptá se Nathaniel, "Ty máš nějaký plán, co potom, až najdeme Beccu?" Má pravdu. Pokud utečeme, budou nás pořád pronásledovat a nikdy nebudeme úplně volní. Nikdy. Co máme ale dělat? Nemůžeme to tu jen tak zmasakrovat. Něco v tom je.
"To uvidíme," prohlásím a malinko pokrčím rameny, "Nikdy nemůžeme vědět, co si na nás nachystají."
Později jsme zachránili i Rebeccu, a to stejným způsobem. Na to, že ví, jaké máme schopnosti tu mají jenom dvě pořádná zabezpečení - ty klece a celou tuhle budovu, která slouží jako bludiště, i když s orientací nemá problém nikdo z nás. Zdá se mi to, nebo je to celé na hlavu? Já vidím v něčem háček. Nemůže to přece být tak jednoduché! Nemůže! Namlouvám si, až mě začíná bolet hlava a rudnu, jako bych měla horečku. Konečně jsme z té hrozné budovy vyběhli ven.
"Jsme venku!" prohlásí Dana a protáhne se, ostatní trochu zamžouráme do světla, protože ještě zas taková tma není a ta laboratoř nemá skoro okna, tak je tam tma jak v jeskyni. Když se ale rozhlédneme pořádně, nevidíme nic, co by nám připomínalo naše známé lesy. Proboha, na jak dlouho nás to uspávali? Cesta sem musela zabrat několik hodin. V tom si ještě uvědomíme, že máme hlad. Jakmile ucítíme nějakou kořist, bezpodmínečně se na ni vrhneme. Nejsme doma. Kašleme na pravidla.
Zavětřím a něco mám. Ostatní se vrhnou za mnou. Tohle je bitva mezi sourozenci, a to se mlátíme jenom kvůli králíkovi. Nějak málo se ovládáme. Jsme hrozně nejednotní.
"A co se bude dít teď?" zeptám se po několika minutách ticha.
"Nemá smysl je ničit, nikdy by se nám to nepodařilo, je nás jenom šest a ostatní jsou zmutovaní. Kromě pár věcí nemají nic, a nebudeme jim přece poskytovat další," řekne Nath.
"Víte, co navrhuju já?" řekne Becca.
"No povídej,"
"Vypadnout odsud. Vypadnout někam opravdu daleko, za hranice tohohle blbýho státu a nenechat jim tu ani stopu! Máme přece právo na normální život, a základnu mají jen tady, ne? To je snad nenapadlo, že umíme utíkat?" všichni souhlasně přikyvujeme. Přijímáme návrh. Mně s Beccou a Alexandrem je patnáct, Nick bude slavit sedmnáctiny a Dana s Nathanielem už jsou plnoletí, tak proč ne?
Nevíme, kam nás nohy nesou, ale jdeme na východ. Sotva jsme přešli hranice Francie. Super, zpátky v rodném Německu. Jsme daleko od našich lesů, a to je dobře. Měli by jsme jít co nejdál, ale jenom tady ve státě, protože krom Němčiny umím leda anglicky a něco málo z té francouzštiny, nevím jak ostatní, mám za to, že Nathaniel byl v divočině už od malička, asi nějakých osmi let. Ten musí mít dost dutou hlavu. Teoreticky by měl za rok maturovat.
"Když nad tím tak přemýšlím, jak budeme bydlet?" prohodí Rebecca, "My čtyři máme postaráno o školu, Nick už má i základku, tak by mohl jít dělat přijímačky, já, Lea a Alex půjdem opakovat druhý pololetí devítky, ale co vy dva?" Donutí mne to se pousmát, protože normální problémy jsem neřešila hodně, ale hodně dlouho. Půl roku to už bude. Proč se snad úplně všechno ale točí kolem školy? Je to jako osa života naší generace! Nějak to přetrpět musíme.
"A jsme si jistí, že chceme opravdu žít takhle?" prohodí Dana, aby jsme se ještě pořádně rozmysleli, ale my už jsme hlasovali.
"Ano." Zbytek cesty jsme přemýšleli o bydlení, práci, učebnicích a takových těch věcech. Jdeme pěšky, jako normální lidé, snažíme se zapomenout na všechno. Jediné, co nás bude tížit, budou úplňky.
Je čas žít normálně. Když si ale vzpomenu, jaká jsem byla těch posledních pár týdnů ve škole, vrací se mi nepříjemné vzpomínky. Až vyřešíme všechny tyhle bláboly, budu zase chodit ven jako dřív a najdu svůj pořádný smysl života a ne jen trčet v této situaci, která světu nic nepřinese, možná jen zkázu. Být výjimka není tak skvělé, jak se zdá.
Tyto klasické problémy jsme už vyřešili a jsme připravení se nastěhovat. Vybrali jsme si malý domek, velký asi jako naše bývalá chata. Ale máme ho na nájem a vydělávají jenom Nath s Danou, takže si toho hold moc nedovolíme.
…o dva týdny později
Protože jsem z hlavy vypustila všechny dementní informace které mi byly u přežití k ničemu, jsem docela zaostalá. Čtyřky a plné počty nejsou nic neobvyklého, proto odpoledne, kdy nejsem venku prosedím u knížek. Pár dobrých lidí se našlo, tak jsem docela šťastná. Není možné, aby tu byl takový blahobyt! Ale protože pořád zůstávám bystrá, sleduji kalendář a mám zakroužkované všechny dny, kdy je úplněk. Samozřejmě nenápadně, aby si toho nikdo z nich nevšiml. A teď se dostáváme k naší podivné rodince. Všechny velmi překvapuje, že je nás šest. Nevlastních. Tomu se sem tam zasměju i já. Táta. Já a Alexandr jsme ve stejné třídě, Becca je naproti. Co máme kamarády, krom volných dnů se moc nebavíme. Chyběla nám přítomnost jiných lidí, a teď se ignorujeme víc než kdy tak bylo.
Je přírodopis. Poslední hodina. Připomíná mi to tu samou větu. Popiš myš obecnou... Jsem z toho ještě pořád dost vyděšená. V tomhle světě je možné všechno. Třeba to chytím znovu a bude se to pořád opakovat, jako ve filmu. Ze vzpomínek mě vytrhne Matt, jeden z mých nejlepších kamarádů celkově. Aspoň má smysl pro humor, pro který mám poslední dobou fakt slabost, protože většině tady připadám tak trochu 'psycho'.
"Můžeš dnes ven?" šeptá mi přes lavici, sedíme totiž jenom ob jednu spolužačku a učitel jako vždy při psaní na tabuli nevnímá.
"Co máte v plánu?" odpovím.
"Něco jako hromadnou přespávačku."
"Hmm. Jenom, aby se tam pak nedělo něco nekalého." prohlásím. Chytila jsem od ostatních perverzní humor. Zadržujeme výbuch smíchu.
"Fajn, možná."
"Půjdem ti s ostatníma naproti."
"Dobře, ale aby vás nesežrali medvědi." varuju ho, protože je dost možné, že si někdo z nás může vyrazit. Říkali jsme, že chceme být normální za každou cenu, ale všichni nemají takovou kontrolu jako třeba já nebo Nath...
Jsem už doma ze školy. Slohovka napsaná, teď už stačí si vzít pár věcí na přespání. Nejsem ten typ, co se bojí, že by někoho napadla taková šílená věc, odporovat snad umím. Jde tam většina z nás. Alexandr se kamarádí s partou takových podivínů, jako je on sám, takže ti nepřijdou. Jdou moje tři kamarádky a tři kluci. No, proč ne. Nahážu si do batohu nejnutnější věci. Hodím si ho přes rameno a už bych měla vyjít, protože už se blíží k osmé a bude brzy tma. Všichni jsou zalezlí ve svých pokojích, tak na ledničce nechám papírek a proplížím se jak duch. Venku je zamračeno, už se stmívá. Jdu až k hlavní silnici a rychle ji přeběhnu. Kromě lesních cest tu na naší straně moc není. Zpoza stromu se vynoří Matt, Ryan a Cora. Zbytek prý ještě dorazí. Vyrazíme k Mattovi domů.
XII.
"Leo?" otevřu dveře jejího pokoje. Není tady. Sejdu dolů po schodech a z nepozornosti tam zakopnu. Vyjeknu a tím bleskově přilákám ostatní.
"Proboha, co děláš?" mračí se Nath.
"Jdu se podívat dolů," zakoulím očima. Je tam zhasnuto. Třeba už z toho začíná šílet. V tom na ledničce uvidím lístek.
'Šla jsem k Mattovi a ostatním na přespávačku, do zítřejšího poledne doma, čau.' Hrkne ve mně. Proboha. Přeskočilo jí? Nick mi hledí přes rameno.
"Eh, máme problém." začne Nick.
"Lea šla ven!"
"Zbláznila se? Dnes?! Musíme okamžitě za ní." Když se oblékáme, shodím rukávem kalendář, co máme na skříni. Pátý říjen. Úplněk.
Je teprve jedenáct. Mysleli jsme, že budeme ponocovat, ale surově jsme to vzdali. Já jsem se cítila na omdlení jako první. Aspoň, že tu krom nealko-piva nebyly žádné extra energické věci, nechutná mi to. Hm, jak dlouho jsem neměla pořádný flák syrového masa. Musím se tomu smát. Cítím se, jako nenažrané monstrum. Vlka v sobě určitě nezapřu, ale slintat před ostatními taky nechci. Je mi docela špatně a cítím šimrání v žaludku, které nevěští nic dobrého. Po chvíli jsem usnula, ale nezdřímla jsem si na dlouho. Podle tmy a Měsíce tipuju, že bude něco málo po půlnoci.
Nedá mi to a opřu se lokty o parapet a zasněně hledím na noční oblohu, která se mi odráží v očích. Mají tady nádherný výhled.
Když ale pořádně zaostřím a podívám se na Měsíc, trhnu sebou a můj mozek se asi zblázní. Ten špatný pocit věštil tohle. Klepu se z toho. Zvednu na úroveň svých očí ruku, na které vidím rostoucí pařáty, které se postupně kroutí a prodlužují. Cítímtu proměnu. Tak šílený hlad, že kdybych ucítila jedinou kapičku krve, dotyčný by to nepřežil. Nesmím tu zůstat.
Snažím se rychle a tiše odejít oknem do té doby, než bude moje proměna úplná. Cítím se silnější než v normální noc. Rychlejší i hbitější. Nemám potřebu zabíjet v lese plném králíků. Já mám chuť ochutnat po dlouhé době i nějakého člověka. Ale ne. Musím se ovládnout. Proč jsem se zrovna dnes nepodívala do kalendáře? A co oni? Nejspíš zůstali doma, aby také nikoho nezabili. Nebo ne? Doběhnu na nedaleký kopec a zavyju. Čekám, jestli se ozve odpověď.
Yvett se probudila, protože měla ještě dost energie, narozdíl od ostatních, kteří padli na zem už po půl dvanácté. Nemohla spát. Opatrně se proplížila až do koupelny a důkladně si omyla obličej. Myslela si, že jí to pomůže k zaspání, ale to byl hrubý omyl. Spíš se líp probudila. Rozlepily se jí oči, a když si šla lehnout, všimla si velké mezery mezi Mattem a Jennou. Lea je pryč. V noci. Proboha, ta má ale divné zvyky. Říkala, že ráda pozoruje oblohu. Vzala si na sebe boty a přehodila přes sebe bundu, poté se šla porozhlédnout ven.
Najednou mě praští do čumáku silný pach, který se trochu přibližuje. To je Yvett. Proboha, proč vycházela ven? O úplňku sice vnímám, ale klidně teď v tuhle chvíli bych ji mohla roztrhat na cáry. Cítím dost úzkost, ale ta chuť mi nedovolí utéct do lesa. Mé nohy se nedobrovolně přibližují.
"Leo?!" křikne s doufáním Yve. Zamířila kousek do lesa. "Připadá mi to hrozně divné. Třeba je nějaký noční fanatik," uchechtla si pro sebe. Zvedl se vítr a její dokonalé zastřižené kaštanové vlasy jí vletěly do obličeje a tak skoro ztratila rovnováhu. Protože neviděla až k domu, který je nešťastnou náhodou taky u lesa, otočila se špatným směrem a šla dál. Tedy ke mně. Mé pudy se neudrží na uzdě. Už to nejsem já. Moje tělo zbystří a pobíhá kolem. Vyhlíží ji. Ne, to nesmím dopustit.
Kdybych se chtěla nabodnout na hrot, také by mě to nezastavilo musím myslet. Pokusím se ji vyplašit. Z krku mi vyletí divný skřek a po chvíli už z toho je hlasité vytí. Slyším, jak sebou trhla. Okamžitě se odvrátila od zvuku a vydala se úplně jinam. Nesmím se nechat ovládnout vlkem. Nesmím. Zahlédla jsem ji ale znovu.
"Au!" sykne, když se poškrábe o větev. Je z toho kapka krve, ale to už nevydržím. Uslyší mé tlumené vrčení, lesk mých hnědo-zrzavých chlupů jde vidět na dálku, a o očích ani nemluvím.
"Proboha," utrousí, otočí se na obrtlíku a utíká co může. Křičí při tom a myslím, že se z toho trochu i dusí. Cítím, jak jí zběsile buší srdce. Nemusím se ani snažit. Tohle je snad ještě jednodušší než králík nebo jelen. Jedním skokem jí předběhnu a tlapou srazím k zemi. Nakrčím nos a dravě zavrčím. Cítím i svoje sliny.
Nejdřív jí rozpářu břicho, nažeru se a ještě slyším její křik. Je to slast. Vlk mé tělo ovládá a já jsem se mu zcela oddala. Cítím, jak jsme splynuli v jedno. Nakonec jí zlomím vaz a rozsápu. Krev mám úplně všude. Tahle mršina naláká ostatní lesní dravce. Užijte si oblečení a kosti, zlomyslně se v duchu zasměju. Vyrazím ale směrem k chatě. Sežrat postupně jednoho po druhém. Jak tak vidím, zdržela jsem se. Relaxovala jsem nad mrtvolkou asi dvě a půl hodiny.
Matt se probudil, cítil totiž, že bude za chvíli házet sprinty k záchodu. Trochu to přehnal jak s jídlem, tak s pitím. Když se posadil, uvědomil si, že ostatní jsou vzhůru také. Nikdo nemůže spát, a co se dozvěděl, nepomáhá ani zatáhnout žaluzie, usínat se sluchátky a tak podobně. Taky si všimli, že Yvett a Lea chybí. Neviděli v tom nic zvláštního, třeba venku probírají holčičí věci, i když mohly nabrat i další holky. Dál nad tím ale nepřemýšleli a snažili se přijít na něco, jak zabít čas, protože jenom ležet žádná zábava není.
Ty dvě byly venku už moc dlouho.
"Nepůjdeme za nimi, nemůžeš vědět, co tam dělají," ušklíbl se Matt.
"Budiž," přehodili přes sebe něco teplého a šli se podívat ven.
Cítím je, ozývá se mi v hlavě. Blíží se půl pátá ráno a šíleně mě všechno bolí. Modlím se, ať začne svítat.
Prosím, dřív než je všechny zabiju, šeptám si. Kdyby mi to tělo dovolilo, vyhrkly by mi slzy. Ale nejde to. Proboha, co budu dělat?
Uslyším tiché šustění. Mohli by to být oni? Ne. Tyhle pachy znám. Myslím, že se skácím úlevou. Bratříčci. Chci vydat úsměv, ale místo toho ze mne vyjde děkovné zavytí. Slyší mě, odpovídají. Jenom, pokud teda budu uvažovat logicky, nemají chuť i oni? Asi ví, že za chvíli bude svítat a chtějí mě zadržet, protože nemám ještě takové zkušenosti. No jenom, aby to neskončilo tak, že se na ně vrhneme všichni.
S prvními paprsky slunce mne opouští síla a ležím na zemi. Stéká ze mě pot. Ostatní jsou na tom stejně, ale drží se na nohou. Cítím jejich povzdychy úlevy. Ale proč sem vlastně šli? Pomoct mi zamaskovat stopy? Své myšlenky vyřknu nahlas.
"No, tak nějak jsme u toho nepřemýšleli." řekne sípavě jeden z nich. Na poslední chvíli si ale uvědomíme, že vzduchem plynou pachy lidí. Normálních lidí. Odpotácíme se za nejbližší keře a zběsile nám buší naše srdce, momentálně napůl vlčí. Vzpomenu si ale, že jen kousek odsud se válí Yvina mrtvola.
Hrkne ve mně, stáhne se mi žaludek a line se mnou vinný pocit. Sakra, co to se mnou bylo? Podívám se na sebe. Myslela jsem, že je to dar, ale časem se ukazuje, že možná jen prokletí. Nebo doopravdy blázním?
Z myšlení mne vytrhne křik. Křičí jedna z nich. Asi zahlédli moje dílo.
"Co to.." sípe Becca. Uvidí na mně roztřesený úsměv.
"M-moje dílo," sklopím hlavu, zatímco Rebecca nenápadně vykoukne skrz keř. Jsou červánky, takže si až teď uvědomila, že její oči svítí. Pozdě.
"Psst," zasyčí, myslím že Matthew a pomalu se plíží blíž a blíž k nám. Proboha, kdy už to Slunce vyleze? V tomhle stavu nemám šanci utéct. Ani já. A protože já se můžu měnit i ve dne, jsem vlk ze všech nejdéle i v noci. Netušíme, co budeme dělat ani jeden z nás. Najednou ale Dana vyběhne, aby odlákala pozornost. Po lese se rozlehne ještě větší křik.
"Zdrhejte!" křičí zděšeně, ale Daně se přimhouřily oči a v tom jsem si uvědomila, že se nedokáže ovládat a skácela se k zemi. Alexandr chtěl za ní, ale Nath ho zadržel.
"Chceš tak dopadnout i ty?" pokusil se to zašeptat, ale slyšeli jsme to všichni. Dana se mezitím postavila na nohy. Měla odhodlaný výraz. Hadový výraz. Nemilosrdný výraz.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama