Perturbatto (13)

16. července 2015 v 12:05 | Smar :3 |  Literary works
XIII.
"Leo?" otevřu dveře jejího pokoje. Není tady. Sejdu dolů po schodech a z nepozornosti tam zakopnu. Vyjeknu a tím bleskově přilákám ostatní.
"Proboha, co děláš?" mračí se Nath.
"Jdu se podívat dolů," zakoulím očima. Je tam zhasnuto. Třeba už z toho začíná šílet. V tom na ledničce uvidím lístek.
'Šla jsem k Mattovi a ostatním na přespávačku, do zítřejšího poledne doma, čau.' Hrkne ve mně. Proboha. Přeskočilo jí? Nick mi hledí přes rameno.
"Eh, máme problém." začne Nick.
"Lea šla ven!"
"Zbláznila se? Dnes?! Musíme okamžitě za ní." Když se oblékáme, shodím rukávem kalendář, co máme na skříni. Pátý říjen. Úplněk.
Je teprve jedenáct. Mysleli jsme, že budeme ponocovat, ale surově jsme to vzdali. Já jsem se cítila na omdlení jako první. Aspoň, že tu krom nealko-piva nebyly žádné extra energické věci, nechutná mi to. Hm, jak dlouho jsem neměla pořádný flák syrového masa. Musím se tomu smát. Cítím se, jako nenažrané monstrum. Vlka v sobě určitě nezapřu, ale slintat před ostatními taky nechci. Je mi docela špatně a cítím šimrání v žaludku, které nevěští nic dobrého. Po chvíli jsem usnula, ale nezdřímla jsem si na dlouho. Podle tmy a Měsíce tipuju, že bude něco málo po půlnoci.
Nedá mi to a opřu se lokty o parapet a zasněně hledím na noční oblohu, která se mi odráží v očích. Mají tady nádherný výhled.
Když ale pořádně zaostřím a podívám se na Měsíc, trhnu sebou a můj mozek se asi zblázní. Ten špatný pocit věštil tohle. Klepu se z toho. Zvednu na úroveň svých očí ruku, na které vidím rostoucí pařáty, které se postupně kroutí a prodlužují. Cítímtu proměnu. Tak šílený hlad, že kdybych ucítila jedinou kapičku krve, dotyčný by to nepřežil. Nesmím tu zůstat.
Snažím se rychle a tiše odejít oknem do té doby, než bude moje proměna úplná. Cítím se silnější než v normální noc. Rychlejší i hbitější. Nemám potřebu zabíjet v lese plném králíků. Já mám chuť ochutnat po dlouhé době i nějakého člověka. Ale ne. Musím se ovládnout. Proč jsem se zrovna dnes nepodívala do kalendáře? A co oni? Nejspíš zůstali doma, aby také nikoho nezabili. Nebo ne? Doběhnu na nedaleký kopec a zavyju. Čekám, jestli se ozve odpověď.
Yvett se probudila, protože měla ještě dost energie, narozdíl od ostatních, kteří padli na zem už po půl dvanácté. Nemohla spát. Opatrně se proplížila až do koupelny a důkladně si omyla obličej. Myslela si, že jí to pomůže k zaspání, ale to byl hrubý omyl. Spíš se líp probudila. Rozlepily se jí oči, a když si šla lehnout, všimla si velké mezery mezi Mattem a Jennou. Lea je pryč. V noci. Proboha, ta má ale divné zvyky. Říkala, že ráda pozoruje oblohu. Vzala si na sebe boty a přehodila přes sebe bundu, poté se šla porozhlédnout ven.
Najednou mě praští do čumáku silný pach, který se trochu přibližuje. To je Yvett. Proboha, proč vycházela ven? O úplňku sice vnímám, ale klidně teď v tuhle chvíli bych ji mohla roztrhat na cáry. Cítím dost úzkost, ale ta chuť mi nedovolí utéct do lesa. Mé nohy se nedobrovolně přibližují.
"Leo?!" křikne s doufáním Yve. Zamířila kousek do lesa. "Připadá mi to hrozně divné. Třeba je nějaký noční fanatik," uchechtla si pro sebe. Zvedl se vítr a její dokonalé zastřižené kaštanové vlasy jí vletěly do obličeje a tak skoro ztratila rovnováhu. Protože neviděla až k domu, který je nešťastnou náhodou taky u lesa, otočila se špatným směrem a šla dál. Tedy ke mně. Mé pudy se neudrží na uzdě. Už to nejsem já. Moje tělo zbystří a pobíhá kolem. Vyhlíží ji. Ne, to nesmím dopustit.
Kdybych se chtěla nabodnout na hrot, také by mě to nezastavilo musím myslet. Pokusím se ji vyplašit. Z krku mi vyletí divný skřek a po chvíli už z toho je hlasité vytí. Slyším, jak sebou trhla. Okamžitě se odvrátila od zvuku a vydala se úplně jinam. Nesmím se nechat ovládnout vlkem. Nesmím. Zahlédla jsem ji ale znovu.
"Au!" sykne, když se poškrábe o větev. Je z toho kapka krve, ale to už nevydržím. Uslyší mé tlumené vrčení, lesk mých hnědo-zrzavých chlupů jde vidět na dálku, a o očích ani nemluvím.
"Proboha," utrousí, otočí se na obrtlíku a utíká co může. Křičí při tom a myslím, že se z toho trochu i dusí. Cítím, jak jí zběsile buší srdce. Nemusím se ani snažit. Tohle je snad ještě jednodušší než králík nebo jelen. Jedním skokem jí předběhnu a tlapou srazím k zemi. Nakrčím nos a dravě zavrčím. Cítím i svoje sliny.
Nejdřív jí rozpářu břicho, nažeru se a ještě slyším její křik. Je to slast. Vlk mé tělo ovládá a já jsem se mu zcela oddala. Cítím, jak jsme splynuli v jedno. Nakonec jí zlomím vaz a rozsápu. Krev mám úplně všude. Tahle mršina naláká ostatní lesní dravce. Užijte si oblečení a kosti, zlomyslně se v duchu zasměju. Vyrazím ale směrem k chatě. Sežrat postupně jednoho po druhém. Jak tak vidím, zdržela jsem se. Relaxovala jsem nad mrtvolkou asi dvě a půl hodiny.
Matt se probudil, cítil totiž, že bude za chvíli házet sprinty k záchodu. Trochu to přehnal jak s jídlem, tak s pitím. Když se posadil, uvědomil si, že ostatní jsou vzhůru také. Nikdo nemůže spát, a co se dozvěděl, nepomáhá ani zatáhnout žaluzie, usínat se sluchátky a tak podobně. Taky si všimli, že Yvett a Lea chybí. Neviděli v tom nic zvláštního, třeba venku probírají holčičí věci, i když mohly nabrat i další holky. Dál nad tím ale nepřemýšleli a snažili se přijít na něco, jak zabít čas, protože jenom ležet žádná zábava není.
Ty dvě byly venku už moc dlouho.
"Nepůjdeme za nimi, nemůžeš vědět, co tam dělají," ušklíbl se Matt.
"Budiž," přehodili přes sebe něco teplého a šli se podívat ven.
Cítím je, ozývá se mi v hlavě. Blíží se půl pátá ráno a šíleně mě všechno bolí. Modlím se, ať začne svítat.
Prosím, dřív než je všechny zabiju, šeptám si. Kdyby mi to tělo dovolilo, vyhrkly by mi slzy. Ale nejde to. Proboha, co budu dělat?
Uslyším tiché šustění. Mohli by to být oni? Ne. Tyhle pachy znám. Myslím, že se skácím úlevou. Bratříčci. Chci vydat úsměv, ale místo toho ze mne vyjde děkovné zavytí. Slyší mě, odpovídají. Jenom, pokud teda budu uvažovat logicky, nemají chuť i oni? Asi ví, že za chvíli bude svítat a chtějí mě zadržet, protože nemám ještě takové zkušenosti. No jenom, aby to neskončilo tak, že se na ně vrhneme všichni.
S prvními paprsky slunce mne opouští síla a ležím na zemi. Stéká ze mě pot. Ostatní jsou na tom stejně, ale drží se na nohou. Cítím jejich povzdychy úlevy. Ale proč sem vlastně šli? Pomoct mi zamaskovat stopy? Své myšlenky vyřknu nahlas.
"No, tak nějak jsme u toho nepřemýšleli." řekne sípavě jeden z nich. Na poslední chvíli si ale uvědomíme, že vzduchem plynou pachy lidí. Normálních lidí. Odpotácíme se za nejbližší keře a zběsile nám buší naše srdce, momentálně napůl vlčí. Vzpomenu si ale, že jen kousek odsud se válí Yvina mrtvola.
Hrkne ve mně, stáhne se mi žaludek a line se mnou vinný pocit. Sakra, co to se mnou bylo? Podívám se na sebe. Myslela jsem, že je to dar, ale časem se ukazuje, že možná jen prokletí. Nebo doopravdy blázním?
Z myšlení mne vytrhne křik. Křičí jedna z nich. Asi zahlédli moje dílo.
"Co to.." sípe Becca. Uvidí na mně roztřesený úsměv.
"M-moje dílo," sklopím hlavu, zatímco Rebecca nenápadně vykoukne skrz keř. Jsou červánky, takže si až teď uvědomila, že její oči svítí. Pozdě.
"Psst," zasyčí, myslím že Matthew a pomalu se plíží blíž a blíž k nám. Proboha, kdy už to Slunce vyleze? V tomhle stavu nemám šanci utéct. Ani já. A protože já se můžu měnit i ve dne, jsem vlk ze všech nejdéle i v noci. Netušíme, co budeme dělat ani jeden z nás. Najednou ale Dana vyběhne, aby odlákala pozornost. Po lese se rozlehne ještě větší křik.
"Zdrhejte!" křičí zděšeně, ale Daně se přimhouřily oči a v tom jsem si uvědomila, že se nedokáže ovládat a skácela se k zemi. Alexandr chtěl za ní, ale Nath ho zadržel.
"Chceš tak dopadnout i ty?" pokusil se to zašeptat, ale slyšeli jsme to všichni. Dana se mezitím postavila na nohy. Měla odhodlaný výraz. Hadový výraz. Nemilosrdný výraz.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama