Perturbatto (14-15)

16. července 2015 v 12:05 | Smar :3 |  Literary works
XIV.
Odrazila se a vydala za nimi. Blížila se k nim, byla už jen pár metrů od nich. Hned je doběhla a jednoho z kluků povalila na zem, připravená skousnout mu krk.
"Přestaň!" vyběhnu se keře a svou zohavenou tváří se na ni podívám a namířím na ni drápem. Myslím, že ji můžu zastavit. Co se týče jich, mám k nim největší pouto, jsou to mí přátelé. My obě - já i Dana jsme na pokraji zhroucení, a tak nabíráme i čistě lidské vědomí. Odhodlám se, zapřu se nohama a odrazím se. Seknu ji do nohy a odstrčím do strany. Neodváží se pohnout. Oběma se nám víří v hlavě moc myšlenek. Ti vedle nás strnuli. Poznali mě.
Neschopni promluvit byli strnulí. My jsme se co nejrychleji sebrali a doplahočili se domů. Za celou cestu nikdo neřekl ani slovo. Ve mně se kroutil pocit viny a nejistoty, co řeknou, až se znovu potkáme ve škole. Promluví se mnou vůbec? Netuším.
Den D. Hluboce se nadechnu a spolu s Beccou a Alexandrem vyrazíme. Ani oni si nejsou jistí, jestli je někdo nepodezírá. Koluje mezi námi určité napětí. Vejdeme do třídy - oni se snaží chovat přirozeně a trochu zaraženě, ale já se snažím neudržovat s nikým oční kontakt. Je to... znervózňující. I učitelé vnímají, že mnou protéká negativita.
"Nic mi není," je obvyklá odpověď na jejich otázku. Oni to ale tuší. Jsou to přece učitelé. Jak to dopadlo s incidentem? Titulní strana v novinách a v televizních zprávách to taky nesmělo chybět. A lidi... Ti se chovají divně.
"Skupinová práce, spojte se po dvou lavicích," prohlásí učitelka, máme výtvarku. K nám, jak jinak, připadnou Matthew s Ryanem. Už jsem konečně zjistila jejich reakce. Ignorují mě. Mluví se mnou jenom, když potřebují něco k projektu. Nevím, jak si s nimi mám promluvit. Nebo to udělají sami?
Dočkala jsem se. Po škole si mě odchytnula Cora, moje aktuální spolusedící, která je mi spolu s Mattem, který se plížil kolem, asi nejblíž. Nakonec jsme se všichni potkali. Cora nasadila nečitelný výraz.
"T-takže, co jsi zač? A-a jakou máš s tímhle spojitost?" odváží se promluvit první, "Prosím, žádné odpovědi typu 'Co tím myslíš' netoleruju."
Znejistím, ale nakonec se odhodlám odpovědět jednu z dalších klišé odpovědí.
"Super, takže vlkodlaci," zašklebí se Cora. Netuším jestli smíchem, strachem nebo čímkoli, ale já se cítím trapně. A dost. Potom jsme se rozešli. Všechno proběhlo bez emocí. Je toho na ně moc. Tečka. Rovnou jim můžu povykládat, že na světě existují i malé barevné potvůrky podobajíc se zářivým poníkům z Equestrie.
Situace se zdá být dost napjatá. Nikdo neví, co se stane a kdo udělá první krok. Ubíhají dny, bavíme se tak 'ztuhle', že si ani neuvědomujeme, co se děje. Prý se to tak stává s blázny. Měla bych je od tohohle vysvobodit. Přece jen, jen já se dokážu proměnit i ve dne.
"Nepůjdeme dnes z- " začne Matt a zakýve hlavou "všichni ven?" Ostatní na něj vytřeští oči. Až teď si uvědomuju, proč se zarazil. Nechtěl říct 'zase'. My se na něj obracíme s nejistými i trochu zděšenými pohledy.
"Klid, je jedenáctého," snaží se nás uklidnit, ale očividně to už jen tím pohledem všichni zamítají.
"Ale no tak, do večera zpátky, a v pořádku," pronese omluvným hlasem. Cora jen vzdychne.
"Když..." nedokončí větu. Vím o co jí jde. Nakonec jen řekne: "Platí."
Odpoledne jsme se sešli co nejdříve, protože kvůli mně (pravděpodobně) mají panický strach ze tmy. Nevysvětlila jsem jim to snad dost jasně? Stejně, kdybych chtěla, můžou se mne bát i ve dne. Raději jsem jim ale tuhle část neřekla, a zmínila jenom ten talent běhu. Myslím, že tomu uvěřili, když předběhnu i naše třídní atlety. Když příjdu já, už tam všichni jsou. Asi jsem podezíravá, ale řekla bych, že se domluvili dřív, aby předešli dalším 'nehodám'.
Tenhle výlet měl takový volný průběh. Myslela jsem, že se bojí chodit na opuštěná místa. Asi se mi snaží dokázat, že nejsou srabi. Vede nás Ray, jdeme pěšinkou kousek od města, která vede do lesa. Jdeme docela dlouho a tak jsme se zakecali, což je docela nepravděpodobné - najednou ale cítím něco zvláštního. Podivný pach, který není zrovna příjemný. Zírám před sebe. Když si mě všimne Matt, div nevyskočí.
"V pohodě?" přejede mi rukou před očima. Rozhlédnu se ostře. Polekám tím ostatní. Snaží se, ale přece jen, pořád jsou našponovaní kdykoliv utéct.
"To nic..." snažím se jim namluvit, nechci zkazit celkem pohodovou náladu. Až tak pohodová sice není, ale lepší než bezhlavé utíkání. Musím to zamaskovat a dělat jakoby nic, ale zase nemůžu riskovat, že na nás něco vyskočí z keře. Musím se mít na pozoru. Už jdeme nějakou chvíli, ostatní ze mě cítí nervozitu.
"Už by jsme se mohli otočit..." navrhne nejistě Cora. Přikývnu. Otočíme se na obrtlíku přesně tak, jako když jsem chodívala s našim psem na procházku někam, kde jsem to neznala. Staré dobré časy. Až teď si teprve uvědomuju, že trávím moc času nostalgií. Ještě to neskončilo. To všechno. Myslím, že to ještě ani nezačalo.
Podle výrazu v obličeji dostali všichni společně se mnou málem infarkt, když na nás opravdu vyskočilo několik ozbrojených týpků z lesa. Není čas na počítání, ale zhruba tak pět nebo šest. Přímo před námi se zastaví.
"Co tady děláte?!" huláká jeden z nich. Je vysoký, svalnatý, ohryzek má dost nápadný a obličejem připomíná fousatého Stallona.
"Šli jsme ven," ozve se holka vzadu. Chlápkovi vyletí obočí nahoru.
"Hledáme několik lidí..." utrousí další.
Jakmile ukáže fotku Natha, vykulím oči. Vím, že někde tam budu i já. Mohla bych odsud utéct, ale pak by zajali kamarády a opakovalo by se to jako ve spoustě příbězích ostatních lidí. Rukojmí byli, jsou a také vždycky budou tou největší slabinou hrdinů. V tom případě...
Než stihne otočit tu další fotku, kterou asi jaktěživ neviděl, jinak by mě poznal, vytrhla jsem mu ty papíry z ruky a jednoduše je roztrhala. Díky bohu za měkký papír.
"Co to ksakru děláš?!" nasadí zabijácký pohled a nadzvedne mě svou rukou a praští se mnou o zem.
"Víte, že tohle se..." začne Lia.
"Psst!" Ohradí se její kamarádka. Všimne si jich ale další z nich.
"Co jste zač?" zeptá se jí.
"A vy?"
"Děláme pro soukromáky." než se stihnu vykroutit a nebo proměnit, což by byla ta horší věc, sesbírá ten přede mnou cáry z těch dokumentů. Nicka je tam jen polovina a zbytek je rozsápaný.
"Špatné rozhodnutí - když jsi to roztrhala, musíš s nimi mít něco společného!" zavříská mi do obličeje. "Ještě, že máme s sebou elektroniku, myslíš si, že jsme až tak hloupí? Přiznávám, že jsme se na to ani nepodívali, ale se zálohou už zkušenosti máme." Když mu jeho kolega ukáže moji fotku, usměje se.
"Ostatní tu nejsou," prohlásí.
"Takže jenom jeden vlk? Škoda." prohlásí. Chtějí mě... najít to správné slovo... zajmout. Pro pána, už zas? Nedají si pokoj. Proměním si jenom jednu ruku a pařátem ho zaseknu do jeho ruky. Ani se nehne. Očividně mají výdrž. Povedení kamarádi utečou co nejdál.
Stejně nevím, proč jsem jim to říkala. Litovala jsem se? Potřebovala jsem je? Ne. Když už vím, že takhle to nemá smysl, tlamou mu překousnu polovinu druhé ruky. A jestli ani takhle nepustí... Vykřikne a na sekundu mi uvolní cestu.
V tom po mě skočí další dva asi na dva metry napřed, jakoby to měli vypočítané přesně na vteřiny. Hodí po mně síť, ale dobře ví, že mě to nezastaví. Pak do mého stehna vystřelí šipku, která je pravděpodobně něčím napuštěná, ale uspávačka to není. Pokusím se pohnout s nohou. Nejde to. Sakra, tahle byla na chvilkové ochrnutí! Oženu se všemi ostrými věcmi co mám u sebe a zohavím tím několik z nich, ba, pokud dokonce dva neodešli na věčnost. Zaslouží si to. Nemají dělat pro šílené vědce. Hodí mě do plechového trezoru a odnesli do nablýskaně černého Roveru. Jednoduše můžu stěny proříznout, ale svým plazivým tempem bych asi neutekla. Jak dlouho to může působit?
Jedeme už několik hodin. Noha nic. Už jsme podle brnkání zastavili několikrát, ale pořád se jede dál. Na to, že je říjen je docela vedro. Nebo se mi to zdá? Dál si ale na sobě všímám dalších účinků šipky. 'Vysává' to ze mě energii. Ne, že by se mi chtělo spát, ale nemám sílu se bránit. Ani přikovat mě nemuseli, a to už je potupa. Nakonec jsem se opravdu trochu vyspala, do té doby, dokud jsem neucítila výrazné drknutí. Že by jsme zastavili už natrvalo? Nevím, jak dlouho jsme jeli, ale bude to nějaká doba.
XV.
Ocitám se opět u velké budovy s miliardami kanceláří a laboratoří, jen z druhé strany. Stejně by mě zajímalo, proč nás nechali jít, když mohli povolat tyhle 'super lovce'. Vynesou trezor a já skrz tři podlouhlé díly vidím, že už je ráno. Kudy jsme to brali, proboha? Přes Ameriku? Podle směru soudím, že mě berou do mého bloku. Pořádně mě zabarikádují v pokoji, jen tak pro jistotu, jinak by jim to stejně nevyšlo, nadopují mě dalšími oblbováky a hodí na postel. Proboha, co se mnou bude teď? A co s dalšími vlky?
Znovu se vyspím a pak asi po několika hodinách válení se otevřou dveře. Nemám sílu po nich skočit, nebo se jenom proměnit, a tak mi dají obyčejné pouta na ruce, nohy a ještě strašně ironický kožený obojek. Mohli tam rovnou napsat "Zlatíčko."
Jdeme do jedné z velkých laboratoří. Posadí mě na židli. Doufám, že si nechystají i náhubek. K mému úděsu ale vyjde ze dveří Becca. Stejně vyřízená i s kruhy pod očima jako já. Co si proboha ti lidi myslí? Dovláčí nás sem všechny. A potom, jak nečekaně, přijde i moje matka, která se stala vedoucí tohohle programu. Jen za pár měsíců! To jak je možné?
"Myslím, že už bychom vám mohli vysvětlit, o co jde," pronese.
"No, to byste mohli," ironickým hlasem povzbudím.
"S naším stoprocentním zabezpečením už neutečete, jen vás ujišťuju." rozhlédne se a začne se svým srdcervoucím projevem.
"Mysleli jsme si, že vás nepotřebujeme, ale mýlili jsme se. Prozatím jsme ale zkoumali vaši DNA a vylepšili je, aby byli prostě dokonalí," vysvětluje procítěně nadšeným hlasem.
"JAK dokonalí?" ozve se Nathaniel.
"To se nechte překvapit. Přece jen, budete se s nimi potkávat! Jenže, oni mají to výhodu, že oni nejsou lidé. Jsou to nemilosrdní vlci, kteří nás poslouchají na slovo!" už doslova křičí.
"Shromáždila jsem vás tu, aby jste věděli, že jste tu všichni, a také proto, aby jste věděli, co s vámi chci udělat!"
"No povídejte," ozve se Nath znovu, z jeho hlasu cítím, že zadržuje hněv.
"Přijít na celou hádanku, vzniku mutací a za pár set let můžeme vytvořit cokoliv budeme chtít! Od upíra klidně až po samotnou nesmrtelnost!" jde vidět, že si to opravdu užívá a je nadšená. Jak se vymotáme zase z tohohle?
Den 16. Je to hrozné. Neustálé prohlídky, operace a všechno! Aspoň, že se nám nehrabou v mozcích. Tam se chtějí uchýlit později. Máme v sobě tolik injekcí, že se skoro nedokážeme postavit. Máme slabiny snad jenom v tom, že máme lidskou formu. Tyhle oblbovací věcičky nás zároveň jako lidi drží. Na vlky se taky chtějí podívat později. Tohle bude chvíli trvat. Musíme najít způsob, jak jim nedát do rukou náš genetický vzorec. Tohle by mělo vymizet ze světa.
Co jsme se ale nedozvěděli - většinu z první generace použité na naše sourozence byly z DNA otce, který se je pokoušel zabít, ale Campbell hloupě zabil jeho. Smutný příběh. Nevíme, co máme s ostatními dělat. Když se podíváte na ty plaché vlky v divočině, vidíte, že vlkodlaci jsou něco úplně jiného.
Musíme utéct.
Počítám sekundy, kdy mi dají další injekci, ale nedočkám se jí. Pokud si nevzpomenou, účinky možná pominou. Ale ne, stroj měl jen chvíli zpoždění. Už to mám zase v rameni. Zajímavé. Tohle se ještě nestalo. Měly by ten stroj opravit. Nebo radši ne? V tom ale začnou blikat červená světla, hučet alarm a já poznám, že se bude dít něco zajímavého. Zavřou se všechny dveře, zabezpečí okna a já dostanu injekci navíc. Jak mi to už leze na nervy. Uslyším několik ran a přede mnou stojí Nathaniel.
"Jak ses sem dostal?" prohlásím sípavým a omráčeným hlasem.
"Nenápadně jsem jim tam porouchal stroj a dělal, že mám v sobě té drogy dost. Pojď, jdem zachránit ostatní.
"Nevíš náhodou něco o přesném opaku tohohle?" ukážu rozklepaným prstem na zásobník.
"Ale jo, něco jsem viděl v laboratoři 45C."
"Půjdeme potom tam."
"Jo, jasně." Přehodí mě přes záda a vrací se už rozbouranými dveřmi do dalších bloků a nabírá ostatní, kteří na tom nejsou o moc líp. Dostaneme se k té kanceláři. Díky bohu, mysleli si, že jsme až tak slabí? Všichni si dáme jednu protilátku, ale uslyšíme divoké vytí a strašidelné skřeky.
"Proboha!" jekne Alexander.
Utíkáme tím směrem, který si myslíme, že je nejblíž vchodu. V tom nám ale východ zatarasí jeden z mutantů. Nathaniel si nechá prodloužit a zakroutit nechty tak, aby byly stejně ostré a pevné jako ty vlčí a rozdrtí vlkovi krk. Ten se však sotva vzpamataje a krk už má skoro celý.
"Tak rychlá regenerace?" prohlásí zděšeně Becca.
"Tak to musíme zdrhat opravdu rychle," proměním se, a všechnu sílu, kterou jsem zatím posbírala využiju na dostání nás ven. Jedním mohutným skokem prorazím několik dveří a ostatní naberu s sebou. Ještě bych mohla natáhnout ruku jako Superman, ale místo toho se snažím schoulit do takového poloklubka. Po tvrdém nárazu přišel příjemný večerní chlad. Když ale otevřu oči, ostatní už jsou na nohách a nevěřícně zírají před sebe.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama