Perturbatto (16-17)

16. července 2015 v 12:06 | Smar :3 |  Literary works
XVI.
Nastoupili tam všichni - od vědců, přes lovce až po mutanty. Těch ale není jen pár základních - našich bratrů a sester, ale o dost víc. Byli jiní. Nepoznávám je. Pomalu mě opouští smysly. Byl to větší náraz, než jsem si myslela. Ostatní ale kromě Nicka, který mi pomohl vstát vyrazí vpřed. Následuje tvrdý masakr. Krev stříká všude. Vidím zděšené tváře lidí z naší smečky. Zachytím Rebeccu jak s nenávistným výrazem seká do jednoho z vlkodlaků. Rány se mu hojí takovou rychlostí! Vteřinu na to ji chytá pod krkem. Snažím se jí přiběhnout na pomoc, ale vrávorám. Nick mě naštěstí rychle zachytí.
"V pohodě?"
"Jo," Odběhne k ní sám. Rozhlížím se. Co bude teď? Nemáme sílu je všechny aspoň trochu zdržet. Dohnali by nás během chvilky. Najednou ale uslyším jednoho z profesorů, dálkově vidím jeho příjmení na vizitce, kterou měl připevněnou na svém plášti: Manning.
"Zabijte je! Máme všechno potřebné." To mi málem vyrazí dech. Zabít? Asi jsem byla zvyklá na několik šancí, ale teď jde o život.
Nick se snaží zamordovat dva najednou a očividně se mu to moc nedaří. Schytal několik krvavých ran a sám určitě ví, že se musí někam uchýlit. Pak jej ale jeden srazí k zemi.
Alexandr zatím utíkal z plných sil, ale jeden z lovců mu střelil šíp z kuše do paty. To ho tak překvapilo, div si nevzpomněl na obléhání Tróje. Rebecca se ho snažila zvednout, ale provedli jí to samé.
Nathaniel a Dana zatím stihli povraždit dva lovce a teď skočili na vlkodlaka, který je ale silově ve vyšší kastě. Od srdce se zařehtá a pohodově Natha povalí, zatímco Daně zapíchne drápy přes břicho takovou silou, že ji probodl až skrz záda. Krev jí tekla masově, dokonce i z úst. Zavíraly se jí oči, spadla na zem. Vlk vítězně zavyl a chtěl se věnovat Nathovi.
Vyhrkly mi slzy. Plnou silou při její nepozornosti odkopnu tu brutální bestii, že se položila na záda. Kleknu si k Daně. Neslyším její tep, oči má otevřené, dívá se do prázdna. Je mrtvá. Nestihla se jí rána zahojit, teď už tam má jen kus vyrvaného masa, ale život jí to nevrátí. Nathaniel se na nás zadívá zoufalým pohledem, který naznačuje, abych šla dál.
Přijdu rozklepaným krokem blíž. Najednou se prostě neudržím. Výbuchy emocí se mnou dělají opravdu divy. Narovnám se, aby šla vidět má velikost a silně, nahněvaně a protáhle zavyju. Touha po krveprolití. Takovou jsem ještě nezažila. Vrhnu se po tom vrahovi, vyskočím a rozsápu mu hrdlo takovou rychlostí, že druhou tlapou jsem mu vyrvala velké kusy masa z břicha. Libuju si v tom pocitu. Sladká pomsta. Už chápu, proč to lidé dělají. Ztratit někoho, kdo je vám blízký není lehké. Ti tvorové si zaslouží smrt. Všimla jsem si, že originální subjekty tu vlastně ani nejsou...
Pocit beznaděje, ten je nejlepší intuicí. Hrkne mi v hlavě nějaký plán. Není moc domyšlený, ale je to to nejlepší, co v tuhle chvíli máme. To mě ale Nathaniel zatáhne za ruku a běží se mnou někam zpět do budovy.
"A-ale my je tam nemůžeme nechat! Zemřou, jako Dana!" snažím se ho přesvědčit, aby se pro ostatní vrátil.
"Nesmí si nás všimnout ty bestie," odmlčí se. Přitom zvenčí uslyším zděšené výkřiky. Nejdřív Alexandr, potom Becca. Znamená to, že je zabili taky? Při té představě je mi hrozně...
Dovleče mě až do místnosti, kde jsou uspaní v klecích vlci s naší krví. Nathaniel silou praští do tlačítka, které s hrozným zvukem otevře všechny klece a experimenty pomalu začínají otevírat oči.
"Co máš v plánu?" zděšeně se zeptám.
"Věř mi, jestli mě zabijou, to ti musí být úplně jedno. Prostě je dostaň odsud. Zachraň aspoň tyhle. Já půjdu sabotovat systémy. Pokud to projde, nezbude jim nic." Zírám na něj v šoku. Tohle můj plán rozhodně nebyl.
"A jak myslíš, že je zvládnu?" se vzlykem trápím svoje hlasivky.
"Ty to zvládneš, jsi přece vůdkyně," zašklebí se a zaběhne dál do budovy. Já se snažím omráčené osoby aspoň trochu dovést dál. Ještě na mě nepřišli. Naštěstí neděláme velký hluk. Vlkodlaci by nás teoreticky slyšet měli, ale vědci jim asi zapomněli nechat pořádný sluch a napumpovali do nich pořádné bicepsy.
Snažíme se doběhnout co nejdál, ale tihle začínají odpadávat. Vypadá to, že ve dne jsou spíš něco, jako duchové. Nenápadně se usadíme za keřem a sledujeme, co se bude dít se základnou. Stále nic. Když trochu přiblížím, zahlédnu dva chlapy jak táhnou nějaké tělo. Po chvíli zjistím, že je to Nathaniel. Kvičící zvuky utichly. Vypadá to, že se nás vydávají hledat. Když ucítím pach blízko kolem nás, je pozdě. Za krkem se objeví další z bestií, neváhá a rozsápe tyhle bezbranné tvory. Až teď jsem si vlastně uvědomila, že nikdo z nás krom mě se nemůže měnit ve dne. Když si mě jeden přitiskne k hrudi, vyjeknu leknutím. Pevně mě drží. Cestou vidím mrtvoly všech, kteří mi byli blízcí. Nepřátelé jsou ale až na jednoho vlka a několik lovců v plném počtu. Co se mnou chtějí proboha udělat? Proč mě nezabijí stejně, jako ostatní?
XVII.
Dotáhnou mě až k Manningovi. Spraví si svoje brýle a škodolibě se usměje. Jak můžou být tihle lidé tak bezcitní? Potom svým gestem poručí obludám, aby mě bez slitování zlikvidovaly. Zavřu oči. Nechci to vidět. Nevěřím na nebe, ale byla bych ráda, kdyby se nás potkalo všech dvanáct a byl by klid. Jenom, co by se dělo s informacemi, které od nás výzkumníci získali? Jestli to, co říkali byla pravda, tak bych se, být normálním člověkem, měla na pozoru. Nikdy nevíš. Ale proč přemýšlím o budoucnosti světa, když už nic nezmůžu? Vždycky jsem taková byla. Věčně mimo. Smiřovat se se svou smrtí je opravdu srdcervoucí.
Ucítím nepřekonatelnou bolest. Obličej mi zakryla má vlastní rudá krev. Padám k zemi. V posledních chvilkách vidím nadšené bestie, které čekají, až mě budou moct sežrat, ale vědci jim to nedovolili. Chtějí naše těla dát snad někde do mrazáku? Proč by to dělali. Ale mrtvola zase nemůže způsobit problémy. Poslední věc, na kterou upřeně zírám je poletující kus nějaké látky…
Někdy jsem před usnutím přemýšlela, jestli, když se probudím zapomenu na to, co se večer stalo. Potom jsem usoudila, že je to blbost a začala se zaobývat tím, co se děje po smrti. Existuje reinkarnace? Nebe? Peklo? Nebo nic? Mám tolik otázek. Moje mysl pořád funguje - je to snad duší? Nic ale nevidím. V tom se přímo přede mnou objeví něco bílého. Pohybuje se to a má to tvar takové nepravidelné koule. Najednou vidím svoje tělo. Mám pořád to stejné na sobě i s krví. Natáhnu křečovitě ruku a snažím se tu věc chytit. Vypadá to, jako čirá energie. Uteče kousek ode mě, ale já vyskočím a snažím se ji vzít do rukou. Posune se zase o několik metrů vpřed. Dobíhám ji. Teď mi to začíná docházet. Ona mě někam vede! Ale kam, když je tu jen temnota? Všude, kam se podívám. Když se zastaví, strnu. Když na ni sáhnu, cítím mírné teplo - v tu chvíli se ale rozplyne v několik tisíc světélek, která se pohybují kolem mne. Začínají se tvarovat do oválů, z nichž za pár vteřin vznikaly rysy lidských tváří. Některé poznávám. Když se ale přímo přede mnou vynoří Nathanielova tvář, překvapeně na ni zírám a ustoupím o krok vzad. Když všechny lidi spočítám, je jich jedenáct. Jak jinak. Proč se všechno tohle děje?
"Legendy se plní!" vykřikne někdo za mnou. Trhavým pohybem se otočím.
"Jaké legendy?" zeptám se naléhavým hlasem. Žádná odpověď. Potom se ale nečekaně ozval proslov jiné osoby. Tuhle znám. Rebecca.
"Jsme poruchou, otec nám ji předal!" V tom se ozve Alexandr.
"Přál by si, aby tahle agentura zanikla. Naplňme jeho poslední přání!"
"Ale jak?" Nechápavě se zeptám.
"Známe jeden způsob," promluví dívka. Tu jsem nikdy neviděla. Měla dlouhé vlasy, ostré obličejové rysy a oči vytvarované tak, že vypadaly dravě. Pokračuje.
"Spojíme všechny naše schopnosti a talenty do jednoho silného vlka, který to dokáže! Zhynou zmutované hříčky přírody a spolu s nimi i ti šílení lidé! A potom snad bude svět zase v harmonii. Nemůžeme vědět, jestli jsou pravdivé i nějaké jiné pověsti, ale my se hlavně musíme postarat o naše osudy. Vznikne z toho nový příběh!" Pochybuji o celém plánu, ale nezbývá mi nic jiného než jim důvěřovat.
Všichni se ke mně přiblíží a tím vytvoří kruh. Točí se po směru hodinových ručiček tak rychle, že vypadají jako můj bílý opasek. V tom se přiblíží ještě víc, tak, že se mnou splynou. Začnu zářit, cítím příjemný pocit. V tu chvíli se začnu měnit. Protahují se kosti se silným křupáním, nehty rostou v ostré drápy, mám velké uši, oči a šavlovitě tvarované, obrovské tesáky. Můj pohled se ale mění z obyčejné žluté na dravčí rudou. Má srsta není ryšavá, ale tak temná, jako noční obloha. Když se prohlédnu detailněji, chlupy jsou delší, připadám si vyšší a po celém těle se táhnou zlaté pruhy které tvoří různé symboly. Připadám si silnější, než kdykoli za svoji proměnu.
V hlavě ale začínám slyšet hlasy. Všechny se navzájem překřikují. Hlasivky se mi mění v hluboké chrčení, ale stále zůstávám při smyslech. Když po chvíli otevřu oči, ležím na zemi, na známém místě. Místě mé smrti. Do zad mě bodají vyděšené pohledy. Otřepu se jako správný vlk a postavím na zadní. Vydám ze sebe zvuk plný útrap, děsu, šílenství, ale i touhy zabíjet. Když po mně vyběhnou všichni vlci naráz, připraveni pořádně si užít velkou žranici, nechám je běžet, dokud nejsou dost blízko.
Rychle se otočím, s přihmouřenýma očima vyhodnotím jejich stav a jedinou hnátou je odmrštím. Taková síla, co mě zaplavila! Ten slastný pocit. Ta možnost!
V tom ze mne začnou tryskat všechny ty zadržované schopnosti. Obklopí mě aura temnoty - pootevřu tlamu, mohutně se nahrbím, zvednu ocas jako projev nadřazenosti. Někteří lovci popadli své kuše a snažili se střílet. Tahle aura je i jako obranný štít. Pouhým řevem je odstrčím dál. Když se začnu soustředit z pět na vlkodlaky, stane se něco neuvěřitelného.
Nahromadím obrovskou sílu - není to magie? Cítím se jako paní světa. Nikdo nemá právo srážet moji hrdost. Odrazím se od země tak, že po sobě zanechám prohlubeň. Napřáhnu svoji ruku a praštím do půdy. Vypadá to, že se nic nestalo, ale za chvíli se objevily drobné praskliny, které postupně sílily. Byly hluboké a obrovské. Zem pod námi se rozpadla. Na to se objevila obrovská exploze, která spálila na popel celou krajinu od budovy, přes všechny tvory tady, ale i několik nevinných zvířat v lesích, včetně rostlin. Po ohlušujícím výbuchu jsem jen pozorovala, jak tvorům praská tělo. Potom se jednoduše rozpadli v prach. Postavila jsem se. Hlasy z mojí hlavy zmizely. To všechno mě opustilo. Zůstala jsem sice ve vlčí formě, ale zmenšovala jsem se. Nakonec jsem byla velká asi jako obyčejný, plachý vlk, ale s neobvyklou barvou. Opouštěla mne mysl. Jako dřív, před první proměnou. Sbohem, normální světe. Zůstanu vlkem. Otočila jsem se čelem vzad a běžela se slzami v očích neznámo kam.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama