Perturbatto (6-8)

16. července 2015 v 12:00 | Smar :3 |  Literary works
VI.
Už se blížilo k jedenácté hodině a to se teprve před chvílí obloha změnila do temně modré. Mám být zase ta bestie? Je to opravdu nutné? Očividně ano. Ostatní vytvoří kruh kolem mě, ale protože je jich pět, tak spíš hvězdu. Když nás ozáří měsíc, který sice není v úplňku, ale je dost velký, tak už se ozývá pouze tlumené křupání kostí a po chvilce už jenom vytí.
Nejdřív sleduju ostatní. Nick a Rebecca jsou hnědí jako kmeny stromů za nimi, Alexandr barvy popela, Nath je temně černý a Dana krémové barvy.
Teď je ta pravá chvíle něco zavraždit. Podívám se ale na sebe. Vypadám trochu víc otrkaná než minule a hlavně jsem nachytala takovou ryšavou barvu. Hmm... Otočím se, abych se trochu prohlédla. Minule jsem si nevšimla hodně věcí. Husté srsti u krku a dlouhého, nádherného ocasu. Ale teď nechci pořádat žádné módní přehlídky. Dřív, než stačí někdo z nich otevřít tlamu, jsem pryč. Za mnou se ozvalo teď už hlasité vrčení. Zpoza stínu se na mě vrhne Nick a svalí mě na zem. Sakra, vůbec jsem si ho nevšimla. Ze stromu k nám skočí Alexandr a ostatní se drží vzadu. Sice nedokážeme mluvit, ale řečí těla chápeme každé rádoby slovo.
Naznačili mi, abych nedělala žádné kraviny a uklidnila se. Stejně tady pořád cítím srnu, nebo něco takového. Vytrhnu se jim ze spárů. Dana je naviguje, kam pravděpodobně poběžím, aby mi mohli nadběhnout. Tohle se nedá ovládat. Jsem jak uslintaný pejsek, co se žene za míčkem. Nakonec to zvíře uvidím a zdálky skočím. Během dvou sekund je mrtvá. Hostina začíná a dělit se rozhodně chuť nemám. Už mám v sobě asi čtvrtinu, když doběhnou ostatní. Nathaniel mě okamžitě chytí a rozhlašuje, kolik masa si kdo zaslouží, ale mě naznačí, že já budu o hladu.
Takový luxus jako celou srnu si jeden nemůže dovolit, uslyším v hlavě. Je to utrpení, sledovat tak skvěle vyhlížející kus masa…
Potom mě odvláčí domů, kde zase odpadnu. Moc adrenalinu na jeden den, tak jsem se úplně skotila. Všichni už jsou taky v normální podobně, ale drží se v pohodě na nohou.
"Je možné, aby jsme hned druhý den objevili její talent?" prohlásí Nathaniel. Potom už nevnímám, a usnu. Až takový jsem spáč.
Už mžourám, myslím, že jsem v posteli. Pořádné posteli. Asi po týdnu. Ale když se zahledím líp, všude kolem mě je krev. Cítím ji i na sobě. Sáhnu si na ústa. Je tam, a pořádná kaluž. Já musím vypadat. Doploužím se k blízkému zrcadlu. Propána, měla bych se trochu opláchnout. Naštěstí kalhoty jsou špinavé jen od hlíny, ale krev z trička, ta půjde hezky špatně dolů. Vletím do koupelny, která je naštěstí jen kousek. Umyju si obličej a ruce. Je dost na nic, že tu kromě svého napůl roztrhaného trička a kusu legín nemám nic. Co bych za to dala, aspoň boty by se hodily. Zamyslím se. Co asi dělá moje máma? A co Campbell? Shořel v pekle, a nebo je na jednotce intenzivní péče? Mám dojem, že jsem ho nerozpárala až tak důkladně. Musí si vychutnat to utrpení. Vím, že on za to v celku nemůže, ale nenávidím všechny doktory, a to se nikdy nezmění. Asi jsem trošku sobecká.
Jdu dolů, všichni už jsou v kuchyni, a netuším, co to mají. Něco mezi zbytky té srnky a bobulemi, které sehnali na poslední chvíli. Tímhle se živí? Tak to musí být na mizině. Nedivím se, že se chtějí přestěhovat.
"Brý ráno," prohlásím nejistě.
"Čau," ozve se od stolu. Rebecca okamžitě sklopí pohled.
"Víš," začne Alexandr, "nemůžeme ti dát snídani... Promiň,"
"To je dobrý," usměju se, "myslím, že jsem toho sežrala dost." Přece jen se ale posadím na židli. "Co tu děláte ve volných chvílích?"
"Hmm... To víš. Přes den se nedá dělat skoro nic. Sem tam si jdem zaběhat, jinak se většinu dne válíme." řekne Dana.
"Aha." No nevadí. Pauza je super. Konečně nemusím dělat nic do školy. Zalezu zpátky do ložnice a rozplácnu se hlavou do hezky měkkého polštáře. Donutí mě to ale přemýšlet? Ne. Nechci se tím zabývat. Všemi podstatnými detaily.
"Hej, vstávej!" zatřese se mnou Alexandr.
"Co je?" protože jsem rozespalá, docela hnusně se na něj obořím. Podívám se na hodiny. "Ještě není ani šest," a znova si lehnu.
"Potřebujem probrat pár dalších věcí,"
"Proboha," rychle zvednu hlavu a vykulím oči, "Vy máte ještě něco?" Poškrábe se za krkem. Kývne. Tak se tedy z donucení doplahočím dolů do obýváku, kde jako obvykle sedí naše povedená partička.
"O co jde?" rychle se zeptám.
"Neřekli jsme ti naše plány," řekne Dana a začne se tvářit tajuplně, ale vidím, že si ze mě dělá srandu. Rebecca kýve hlavou.
"Takže, vypadá to takhle," začne Nick, "Zhruba za týden se budeme přestěhovat, protože dochází žrádlo."
"Jo, to už jste mi říkali, a dál?"
"Ten týden budeme všichni trénovat," slovo všichni tvrdě zdůraznil, "A musíme být potichu, protože je možné, že potkáme lovce."
"Jasně. Lovci..." sklopím oči.
"Proslýchá se o báji, která je o dvanácti sourozencích, a pokud se spojí, jsou organizovaná smečka s obrovskou silou. No, a jeden z nás je vůdce - tedy vůdkyně smečky,"
"On to není Nathaniel?" podivím se.
"Ne, není" zasměje se, "Je to dívka, která se může měnit i ve dne. Ona je vlastně jediná, která má svůj talent typu, který nejde donekonečna vylepšovat. Třeba tvůj jsme už objevili a může být sakra užitečnej,"
"Vážně?" Přikývne. "A jaký?"
"Tobě to ještě nedošlo? V lidské formě jsi v běhu celkem neschopná, ale za noci, to je jiná. Jsi z nás nejrychlejší,"
"Takový talent jsem vždycky chtěla mít já," zamračila se Rebecca a předstírala komické výstupy, jako u malého dítěte.
"Tobě se tvoje skoky nelíbí?" Po otázce očividně Nathaniel pochopil, že to nebylo myšlené vážně a zamračil se. Nicméně, vrátil se ke mně. "Zpátky k lovcům - jsou to silní lidi, kteří se snaží nás všechny spojit a využít k výzkumům a tak, a při nejhorším rozmnožit s lidmi. Naše geny se totiž dědí, i když je dlakem jenom jeden."
"Proboha," když na to pomyslím, dělá se mi zle. Odkašlu si. "A máte aspoň tušení, kde by mohl být další z nás?"
"Všichni jsme někde ze západní Evropy..."
"Takže nemáte nic." Z jeho pohledu vyčtu souhlas.
Dny ubíhaly a nám všem praskaly kosti z neustálého tréninku, a to i ve dne. V noci jsem se naučila trochu ovládat, ale jak ucítím srnu, má po srandě. Do několika sekund dokážu proběhnout polovinu lesa. Cítím se po dlouhé době užitečná.
Během dní jsme všichni děsně smrděli, a tak jsme se koupali v nedalekém jezeře a prali si. Je den před naším stěhováním. Nic tu nemám, takže se nemusím ani balit. Ležím ve svém pokoji, když v tom něco ucítím. Smrad doprovázený silným praskáním. Otevřu oči. Vyjdu z pokoje, když vidím hořet v ostatních pokojích. Proč jsem se vzbudila tak pozdě, a proč jsem nic necítila dřív?
"Žijete?" křičím na celou chatu. Ozvou se souhlasy, ale Nick vyletí z pokoje, že mu chytlo tričko a okamžitě si ho svlékl. Sešli jsme se na chodbě.
"Není čas na vysvětlování!" běžíme dolů, ale cestu nám zatarasí hořící zábradlí, které se zřítilo.
"Zpátky!" křikne Nath. Nakonec jsme to museli vzít oknem Daniného pokoje, který je nejblíž schodišti. Už jenom pozorujeme ten požár a spoustě z nás se určitě honí hlavou, jestli nechytne celý les. My to ale nemáme čím hasit. Nejlepší chvíle na útěk. A tak jsme všichni, a to rychle, udělali.
"Ti si to hezky načasovali," odsekne Nath, "Kam půjdeme teď? 'Šest sourozenců hledá dům osamotě,' to zní hezky ujetě." Má pravdu.
"Já taky nevím, ale jediné, co mě napadá je nakrást nějaký věci..."
"Heh, nebo jít ke mně domů..." uchechtnu se, ale bylo to myšlené jako vtip. Ostatní se na mě prudce otočili, jako supi. "No to snad nemyslíte vážně! Co by na to řekla máma?"
"Nenastěhovali by jsme se tam, jenom si vzali nějaké důležité věci. Nemáte třeba nějaké tři stany a trosečnické potřeby?"
"A kde by jsme to proboha vzali? Stan maximálně jeden."
VII.
Přece jen jsme se tam zašli podívat. Je to docela daleko, ale mám to nejblíž. Troška ranního tréninku neublíží. Ale pořád se snažíme chovat nenápadně a k domu jsem se rozhodla přiblížit ze zadu.
"Musím přelézt přes ty dvě zahrady. Nevíte náhodou, kolik je hodin? Máma pracuje od pěti do dvanácti."
"Podle slunce, myslím něco kolem jedenácté, tak se podíváme uvnitř." řekne Dana. Vejdeme do domu, vypadá to tu pořád stejně, a tak jdeme do mého pokoje. Nechala ho takový, jaký byl. Všimla jsem si ale, že Alexandr se od nás oddělil. Za chvíli uslyším z kuchyně jeho hlas:
"Okamžitě pojďte sem!" Otevřená lednička. Alex to všechno rozdělil na maso a trvanlivé potraviny. Přivoníme si.
"Pořádný jídlo, a ani toho zas tak moc není." V tom uslyšíme klíče v zámku a já rychle pohlédnu na hodiny. "Sakra, okamžitě to ukliď a najděte si každý nějaké místo ke schování! Já jednu skrýš mám," pobídnu je rukama, "padejte!"
Zalezu za okno. Nevím, kam ostatní, ale prosím, ať to stojí za to. Ale aspoň se takhle můžu dozvědět nějaké věci. Vystrčím trošku hlavu, abych viděla, co dělá. Tváří se tak nějak neutrálně a jde ke stolu.
"To jsem byla opilá, nebo co, že je tady všechno přeházený?" zvedne nad tím obočí, ale pak je jí to očividně jedno. Vezme si s sebou rohlík se šunkou a frisco a jde do jiné místnosti. Podle toho, kam zahnula, je to ložnice, kde má i svůj laptop. Pracuje na něčem. Už mě pekelně bolí zadek, tak opatrně obejdu parapet a skočím. Do vysoké trávy to moc slyšet není. Ještě, že je to jednopatrový dům. Do několika minut už jsme tu všichni.
"Tak, zjistili jste něco? Já ne, jenom si šla do kuchyně pro oběd."
"Já jsem ji sledoval v ložnici," odpoví Nick, "A hleděl jsem jí do laptopu, když byla trochu mimo. Žádný facebook, ani úřady práce ani novinky na seznamu, ale ve wordu vyráběla stránku s tvojí fotkou."
"No snad nechce lepit letáčky na sloupy!" řekne Rebecca.
"Tak to aby jsme se někde ubytovali," řekne Nathaniel, "Zatím co vy jste se zajímali o informace, já jsem vzal několik podstatných věcí,"
"Ta z tebe bude na palici," zasměju se, "Co všechno jsi vzal?"
"Ten váš stan vypadá docela velký, zapalovač, konzervy a pro holky nějaký oblečení. Snažil jsem se najít i něco pro nás, ale pro tátu tam tvoje máma moc věcí neschovává, co?"
"To ne," Rozdělíme si věci a vydáme se do hned druhého lesa, který potkáme.
"Snad nás tady nenajdou," pomyslí si Alexandr a nejistě začne pomáhat Nathanielovi postavit stan. Nick udělal ohýnek a my s holkama jsme se převlékaly.
"Konečně čisté tričko," oddechnu si.
VIII.
Několik týdnů se nám žilo dobře, tím několik týdnů myslím možná i desítky. Zapadla jsem a naučila jsem se toho o hodně víc. Docela nás překvapilo, že jsme za celou tu dobu nepotkali žádného lovce. Buď na nás něco chystají nebo o nás nevědí. Ta druhá možnost by byla velice pozitivní. Dnes večer jsem měla konečně náladu se pořádně zamyslet. Vlastně jsem si uvědomila, že po mojí první proměně se mi nejen že vrátila všechna paměť a tak, ale že mi to jde dokonce všechno líp. Jsem dokonce ráda, že jsem tu s nimi. Bez nich by to byla pořádná dřina. Strávila jsem s nimi dokonce své šestnácté narozeniny. Ti mají teda divné dárky! Spíš si ze mě udělali srandu, protože ví, že kromě nějakých těch psychických věcí a nich nic nepotřebuju. Dali mi obojek z větví a popelem na to napsali 'I love doctors' a ještě mi pořídili vavřínový věnec. Dárek hodný hodinového záchvatu smíchu. Ten nápis, ten mě dostal ze všeho nejvíc. A máme i cíl, takže je to v pohodě. Po rozhodování jsme si řekli, že se budeme stěhovat častěji, protože lapěním na jednom místě další z nás nenajdeme. To je logické.
Nadešel čas vstávání. Rozhlédnu se, kdo tu ještě je. Nathaniel sedí u ohně a se mnou je tu ještě Alexandr a Nick. Holky šly asi ven a nechtěly mě budit. Vyjdu ze stanu a posadím se k Nathovi. Tváří se nějak zachmuřeně.
"Je ti něco?" opatrně se zeptám, ale tak, abych se ho moc nedotkla. Už otvírá pusu a naznačuje, že se mi chce svěřit, a nebo říct že nic, ale vytrhne nás z toho Rebecca. Vyběhla ze stromových houští a odtamtud na nás šokovaně ječela.
"Lovci chytili Danu!" Cože? Proboha, to ne.
Rychle vzbudíme kluky a utíkáme tam, kam nás vede Rebecca. Myslím, že mezi sebou komunikovat nepotřebujeme. Všem se nám vaří krev a utíkáme jako organizovaná smečka. Bratři a sestry. Teď na dojemné chvíle není čas, ale musíme zachránit jednoho, nebo spíš jednu z nás.
Myslím, že čapli zrovna Danu kvůli její schopnosti, jinak by jsme je s její pomocí vystopovali. Jací to proradní lidé.
"Tak, sledovala jsem je až sem, a pak jsem usoudila, že bych to tam sama nezvládla. Dívala jsem se, kterým jdou směrem je to na východ odsud." začne nás navigovat. Nathaniel ale po chvíli zabrzdí. Asi něco cítí. Potom si jenom povzdechne a s tlakem se začne táhnout dál. Po chvíli mi to dojde. Míříme do "mé" nemocnice. Ještě, že náš dům je několik měst dál. Ale co když se tu s mámou potkám? Nemůžu přece vědět, co teď dělá. Srdce se mi rozbuší a teď stojím na kraji lesa. Hlava mi radí, ať tam nechodím. Můj smysl pro přehrávání vzpomínek začal pracovat na plné otáčky. Nejsem přece zbabělec. Nedůvěřivě vykročím a pak už se ženu jenom za myšlenkou, že tam někde bude Dana. Každý skok mi přidává další závaží na srdce. Je to opravdu hrozný pocit.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama