Perturbatto (9-10)

16. července 2015 v 12:01 | Smar :3 |  Literary works
IX.
Dorazíme na místo. Sevře se mi žaludek. Cítím v zádech Nathanielovy podpůrné pohledy. Zná mě líp, než bych řekla. Potom vstoupí jako první. Zná to tu jako své boty, stejně jako já. Projdeme kolem zvláštního výtahu. Řekla bych, že jsem si jej nikdy nevšimla a trochu se nad tím pozastavím, ale musím jít. Všichni po čichu cítíme, že je někde tady. Nemocnice je zavřená, a už jsou tu jenom lidé na pokojích, tak se pohybujeme tiše a kličkujeme kolem doktorů. Neřekli bychom, jak jsou velké a špičaté drápy užitečné. Na zámek dokonce víc než dost. Všichni natahujeme nosy, ale není nám vůbec jasné, odkud ten pach vede. Je tu něco, co nás hrozně mate.
Po možná i hodině bloudění jako v labyrintu se konečně podíváme i do onoho výtahu. Patra jsou tu klasicky 1-4, ale i sklep. Ideální místo pro únos. Bez váhání stisknu tlačítko. Výtah se s vrzáním začne posouvat dolů. Jakmile se dveře otevřou, vidíme jen tmavou místnost s několika krabicemi, ale když se podíváme pořádně, vidíme i napůl skryté dveře. Za nimi se svítí, usoudím tak podle světla dole. Nikdo se neodváží ani ceknout, naučili jsme se používat něco jako "telepatii", ale ne doslova. Prostě jsme si tak podobní, že čteme myšlenky těm druhým.
Opět začnu přemýšlet v naléhavé chvíli o něčem jiném. Už několik dní mi tepe v hlavě jediná myšlenka - co se stane, až se nás shromáždí všech dvanáct? Ostatní mi říkali něco o "nezměrné síle", ale myslím si, že o tom taky nic moc nevědí. To nevadí. Vyženu myšlenky z hlavy a začnu jednat. Pomalu se plížíme a co nejtišeji Nick posune dřevěnou desku, která částečně zakrývala vchod. Než tam bezhlavě vletíme, zkoušíme poslouchat. Donutí mě to se pousmát. Pohybujeme se jako dvojčata - hmm, v našem případě spíš paterčata. Tak mateřské chvilky, a já jsem vyrůstala jenom s mojí mámou. Mám chuť je všechny obejmout. Už zase! Co se to se mnou děje?
Uslyšíme kroky a tlumené šeptání čehosi nesrozumitelného. Proběhne mi mráz po zádech. Slyšíme totiž slova.
"Nedaří se mi to. Proč je to špatně?!" A potom už jenom šílené a naštvané výkřiky. Počkat. Ten hlas znám. Ne, to není možné. Už mi dočista hrabe. Vypadá to, že si dotyčný někam sedl, takže teď je asi nejlepší chvíle vyběhnout. Kývneme na sebe a dveře jen prásknou.
To co jsem viděla mi málo vyrazilo dech. Šílená laboratoř...? Po pravé straně je několik počítačů, spisy, mikroskopy a zkumavky. Dál velký stůl s různými chemickými potřebami. Vlevo už je to zajímavější. Velké, dá se říct "nádoby", plné divné tekutiny, která má asi vypadat jako voda. Je jich tam několik. Uvnitř nich uvidím... Pane bože! Všechny jsou plné. Šmátrám očima po všech, ale ani v jedné Danu nevidím. Teď naopak bohu děkuju. Musela by to být hrůza. Vstříc mým myšlenkám ze mě opožděně vyjede:
"Co to k čertu...?!" V tom si ale všimnu zpoceného doktora, kterého jsem měla údajně zabít. Campbell. V tom se ve mně pohne něco nepřekonatelného. Jakmile mě uvidí, tak se usměje a ukáže na svoje hodinky, které ukazují čas 15:47. Vidí, jak se třepu, ale spíš vztekem.
"Smůla," řekne pobaveným hlasem, i když už je asi smířený se svou smrtí. Ale tohle nečekal. Třesu se tak, až se mi mihotají i oči. Spadnu na zem, jako bych omdlela, ale všechno vnímám. Mám křeče. Kašlu krev. Cítím to. Vlkodlak ve mně se dere na povrch, zuby nehty. A to doslova. Ostatní na mě vyjeveně hledí, doktor taky. Potom se vzpamatuje a rychle letí někam, myslím že do skladu. Potom už slyším jen dupání, pravděpodobně po něm někdo z nás skočil. Už stojí a ani se nehne. Vzhledem k té eleganci to musel být Nathaniel. Dobře jsem si všechny prověřila. Malátně se postavím, hrozně zpocená. Tělo mě bolí, není to takové, jako v noci. Trochu se mi mlží před očima a sotva se držím na nohách, ale jsem připravená ho rozsápat, co to stojí.
Vzpamatovávám se. Pomalu k němu přikračuju, ale Nathaniel se mě pokouší zastavit. Natáhne proti mně ruku.
"Až nám řekne, kde je Dana." Ten ale s přidušeným hlasem namítne.
"Pozdě," Vyhrabe z kapsy nějaký ovladač a otevře kapsle. Tvorové v nich otevřou oči a vystoupí z nich. Všichni se začnou měnit. Po chvíli civění si uvědomím, že vlastně nejsou až tak úplně vlkodlaci. Naroste jim pořádná hlava, zuby, drápy, ocas a nějaké ty chlupy a to je tak všechno. Jinak vypadají jako banda blbců jednajících na vlastní pěst. Neumí své schopnosti využívat, ale aspoň pochopili svůj cíl. Všichni kromě jednoho se vrhnou na nás. Ten přiběhne klopýtavým během ke dveřím a přímo práskne do otvírajícího tlačítka. Uvidím tam omráčenou Danu. Polovlk ji vezme a nastraží k jejímu krku drápy.
"Tak to ani náhodou," řekne Nick a s jestřábí přesností vytrhne Danu z toho smrtelného objetí. Až teď jsem si uvědomila, že jsem vlastně jediná, kdo může ostře ublížit. To znamená... Raději se budu zamýšlet později. Ostatní zkusili ty holátka aspoň zmlátit. A Campbell? Nathaniel věděl, jak to cítím a tak ho ještě při běhu popadnul a Alexandr vzal Danu. Vytrhli jsme dveře a naskočili do výtahu. Ten pocit bezmoci, když utíkáte před šílenými obludami a jedete výtahem. Polovlci to vzali asi nějakým tajným východem, protože nás překvapili. Ale co bylo ještě lepší? Ucítili pach lidí na pokojích a někteří se rozutekli. Tahle nemocnice má opravdu smůlu. Nemají šanci nás doběhnout, pak už jsme běželi s oddechovým tempem. A já jsem div neomdlela. Po cestě jsem se postupně začala měnit zpátky.
X.
Doběhli jsme k našemu táboru a Rebecca zůstala s Danou ve stanu. Kluci se mě rozhodně snažili kontrolovat, protože jsem Campbellovi udělala veřejný pohřeb. Ani neodporoval, protože surově věděl, že to má marné. Ale nemůže to být přece tak jednoduché... Po chvilce své pomsty se zase uklidním. Divím se, že to vlastně moji mírumilovní blízcí připustili. Asi se naprosto zhrozili jeho výtvorů. Ale je v tom určitě nějaký háček. Cítím to.
Protáhnu se, cítím se hrozně divně. Vyjdu ze stanu. Až teď si vlastně uvědomuju že...
"Počkat. Jak jsem se mohla proměnit ve dne?" vzpomenu si najednou. Hlava mi ještě pořád zpracovává všechny události.
"Vypadá to, že jsi vůdkyně smečky ty,"
"Ale co můj talent? Umím rychle běhat," dodám, abych to ještě víc zašmodrchala.
"Možná je máš dva," usměje se, "Co kdybych ti předal žezlo vůdce?" zeptá se mě a vidím, že to myslí ze srandy a předvídal můj okamžitý nesouhlas.
"Věděl jsi to?"
"Netušil." Dobře. Vygeneruju z hlavy další otázku.
"A nemáš tušení, co budeme dělat teď? Mám ve všem najednou strašný bordel! Polovlci, šílený Campbell a ještě je v tom určitě zapletený někdo jiný! Kolik jich vlastně je?"
"Koho?"
"Těch mutantů." Zamyslím se. Kapsle vlastně nebyly plné všechny. Moje mysl v tom zmatku vykládala všechno možné.
"Raz, dva tři..." počítá na ruce, "š-šest,"No proboha. Prosím, ať to není tak, jak si myslím!
Prosím. Ať to není tak, jak si myslím. Jestli jsou to opravdu oni... Jdu se raději proběhnout a urovnat si myšlenky. Moje hlava to nezvládá asi stejně tak, jako když jsem byla v nemocnici. A vlastně - vím, že naše geny pochází od otce. Ale ten je vzal zase kde? Jaký je důvod naší existence? Co na tomto světě děláme? Na tyhle otázky ještě pořád neznám odpověď. Ale teď musíme řešit dokonce ještě něco složitějšího. Mohli by být tam ti mutanti naši bratři a sestry? Poprvé za pár měsíců se rozhodnu opustit les bez někoho od nás. Sama. Na vlastní pěst. Musím něco najít. Nějaký náznak. Co by mi mohlo odpovědět?
Jsem jako v labyrintu. Samá slepá ulička, nekonečné klamy, hledání cesty a narážení na ostré rohy, ve kterých se vždy skrývá něco strašidelného. Mé srdce puká, když pomyslím na normální život doma, marných pokusů při různých činnostech, ale vždy mě podpořila máma. Cítím, jak mnou plyne bouřlivá řeka pocitů, plná nejistoty, zmatení a nostalgie. Cítím se tu sice dobře, ale chybí mi opravdový domov, opravdový dům.
Po dlouhé době jsem se šla zase potajnu podívat k nám. Jestli to všechno ještě funguje, co dělá máma... Měla bych jí navštívit, nebo je to šílené? Přece jen se vplížím do okna, a opět zezadu. Jsem docela překvapená, máma by měla být doma, ale není. Že by šla na přesčas? Šikovně otevřu okno a vlezu do domu. Něco mi tu nehraje. Podívám se kolem, prohlédnu celý dům. Vlezu i do ložnice. Pod polštářem najdu bloček. Nevím, proč si ho schovává, když tu stejně nikdo není. Nebo jo? Ne, nemůže. Třeba čeká, že přijdu. Otevřu ho a čtu. Jsou tam nějaké bláboly, kterým absolutně nerozumím. Když si zrovna pomyslím, že za chvíli už bude listopad... Co jim, do školy asi řekla máma? Otočím další stránku, kde vidím chemické vzorce.
"Zvýšení tělesné identity... Co to sakra je?" zamračím se sama pro sebe, ale asi to až tak soukromé nebylo.
"Zlodějům se neodpovídá." Poskočím leknutím. Stojí za mnou. Ona.
"Mami?" údivem sebou trhnu.
"Leo, co ty tady děláš?" řekne nadmíru naštvaněji, ale cítím v jejím drsném hlase i kapku úlevy. "Hledali jsme tě tak dlouho,"
"Jaké my?"
"Já a doktor Campbell."
"Co všechno ti nakecal?" kdybych byla v normální rodinné situaci, myslím, že bych za ten svůj přízvuk dostala minimálně facku, a že jsem drzá. Aspoň tohohle jsem se v divočině vyvarovala.
"Vím všechno. Nikdy jsem nemyslela, že moje dcera bude 'zvláštní bytost'. "A mimochodem, kde máš ty ostatní?" polknu. Ví i o nich? Raději neodpovídám.
"Co jsi udělala s ostatními?"
"Myslíš těch šest? Ti nám uprchli. Nezdařené pokusy, ale máme ještě vás. Přece jen jsme si od nich něco vzali. Dobře to poslouží, ale nemáme žádnou jistotu, že to přeneseme na někoho jiného. Představ si, jaký by to byl fenomén." Pravda. Znám hodně lidí, co vždycky toužilo, že bude nějakým mutantem, ale vůbec jim to nedoporučuju. Někdy si člověk neuvědomí, jak je normální život skvělý. Pokud máte moc bujnou fantazii, raději něco napište.
"A co s nimi plánuješ udělat?"
"Pochytat a eliminovat. Nezdařené pokusy. Hmm. Mohl by tu být ještě tvůj otec, a mohl by se zdařit. Ale ten už skonal."
"Proč jsou ostatní takoví? Co jste jim udělali?"
"Poupravili je, ale akorát jsme je zničili." odsekne už se znechuceným přízvukem.
"Máte právo provádět něco takového?!" zvedám hlas a ukážu na ni prstem.
"Pokud vím, Campbell ti to už vysvětloval, je to národní projekt. Jste ohromná vyjímka zasazená do moře obyčejných lidí! Už jsem vyzkoumala další zkušební věc, tak tě musím vzít sebou." chytne mě za ruku, ale já se jí vytrhnu. Potom jednoduše vyskočím z okna. A pak za sebou nechávám už jenom stopy. Dorazím, ano, tentokrát už 'domů' a všechno do posledního slova vyžvaním ostatním.
"Tak dobře, ale nemůžeme se jen skrývat. Musíme je zachránit!" odsekne naštvaně Rebecca.
"Myslím, že hlavu neusekneme všem těm krysám z projektu, ale minimálně mojí matce," skoro už to křičím. Znova se ve mně vaří krev. Jenom, aby tu ze mě nebyla zase hrouda srsti.
"Tak, co teď?"
"Přestávka a vyrazíme, ne?" snaží se říct v dobré náladě Alexandr, aby nás trochu povzbudil. Poslechneme ho. Naštěstí je už celkem šero, a když vyběhneme, budeme v plné síle. Nathaniel přinese srnu a před očima všech ji naporcuje a nechá opékat. Normální kuchyň by se sice hodila, ale lepší aspoň ten oheň, než nic. Škodolibě se usměje, aby naznačil následující masakr ve městě. Všichni u něj pokyvujeme. Myslím, že teď se na chvíli zamyslet můžu. Když tak vzpomínám, kdy jsem byla naposledy mluvila s normálními lidmi? Už to bude nějaký ten pátek. Ale potom se všechno změní. A já doufám, že k lepšímu.
Jako nenasytná hovada to všechno sníme a protáhneme se. Jsme připravení tam vběhnout a krky budou jenom křupat. Ten sladký pocit, když víte, že se můžete proměnit v plné síle...
Aby jsme byli rychlejší a zbytečně neztráceli čas a bystrost, proběhli jsme se už jako dlaci. Sprintování, moje oblíbené. Sakra, dva talenty, to je unikátní výhoda! Jako první jsme se stavili u nás, jestli tu ta šílená vědkyně, kterou si nedovolím nazvat jako 'matku' je. Naše oblíbené přelézačky oknem jsou velmi důležité, jinak by nám vchodem ani neotevřela. To mi připomíná scénku z jednoho seriálu. Porozhlédneme se, ale není tu ani živáčka. Potom už máme jenom jednu možnost, a to jít do nemocnice. Skočíme zase zpátky, ale při našem překvapení na nás někdo poslal ty zmutovance a několik dalších agentů, kteří moc rozumu taky nenabyli. Jsme schopní je zlikvidovat. Mávnutím prstu. A-Ale počkat?
"Co to-" každý z nich vytáhne nějakou injekci. Z toho mám hrůzy. Opravdové hrůzy. Jeden ke mně přiletí zezadu a jednu do mě nemilosrdně zapíchne. Vyjeknu a srazím ho na kolena. Než mi to stihl zarazit všechno, rozmáčkla jsem ji. Ale přece jen, cítím se trochu malátně. Vlci letí po mých druzích, ale já se najednou nemůžu pohnout. Ochrnou mi nohy, spadnu na kolena a potom na zem. Ostatní se snaží vlkům neublížit, ale jen chvíli nedávají pozor, a už leží na zemi společně se mnou. Jak nás mohli přechytračit tak hloupí lidé? Nathaniel mi to rovnou odpoví.
"Probouzely se u nás city k bratrům," naráží na vlky. A potom už jsem jen zavřela oči.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama