XV.

17. července 2015 v 20:03 | Smar :3 |  Literary works
Za okny tmavé místnosti,
zděšené, jako tvé duše,
i když víš, že od starosti tě oprostí
stejně tvé srdce tluče.

Divoce, jako obdiv, který chováš k větru,
k písku, co do očí ti padá
a děsivý je zvnějšku,
přece jen se krásný zdá.

Žaluzie jen se otřásají,
tou zbabělostí, co chováš k venku,
ale uvnitř respekt a strach si podají
ruku, jíž dlaně vzdáváš k větru.

Ten vnitřní zen, ten pocit;
s přítelem sedíš, do oken hledíš,
nic jiného nechceš, jen k obloze skočit.
Oprostit pohled, to jde ti přetíž.

Ta přírodní dokonalost, co natolik tě okouzlila,
vnímáš krásy světa, tu trochu, co k životu potřebuješ,
že všechna negativita, všechna se vypařila,
že to nelze popsat a málo toho zmiňuješ.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama