Květen 2016

Ask Robbie #4

30. května 2016 v 21:32 | Smar :3 |  Andulka jménem Robbie
Vadí ti, když ti někdo říká Robin?
On mi tak někdo říká? Ani o tom nevím. A-ale j-já se tak ne-nejmenuju, já jen... já jsem Robbie. R-o-b-b-i-e. J-jo?
*zahlédne něco strašidelného*
A-ale dobře, jestli mi tak chcete říkat, tak kli-klidně, mně to ani zase tak ne-nevadí!
A: "Robbie, sakra nevzdávej se. Pojď, lekce asertivity - raz, dva, raz, dva, tři!"
*z hluboka se nadechne*
JÁ SE JMENUJU ROBBIE!
A: "Vidíš, zvládnuls to!"
Chirp, chirp <3

Jaké je tvé nejoblíbenější místo v domě?
Po mé milované klícce, kde se pořádně najím, napiju, vyprázdním, poskáču mříže, omlátím svůj oblíbený trojúhelník o klec, ťuknu do zrcátka a pohoupu se na kolečku, zemi, kde obvykle cupuju papíry, hážu bobky po všem možném a kutálím rulku od toaleťáku, parapetě, který se prý hrozně blbě umývá a topení, za které zapadají ruličky a jedna tam byla dokonce půl roku, určitě koupelna. Vždycky když tam přiletím, čeká na mě nějaká pěkná andulka!

Jsi homosexuál?
Jak vás to napadlo?! Ne, já hledám nějakou pěknou slečnu, se zářivě hnědým ozobím, lesklým peřím a vysokou štíhlou postavou, která-
*Adéla po něm vrhá ublížený pohled*
Ne-ne, to bylo, jen, kdybych si nějakou naše-
*svraští obočí*
Samozřejmě, že mám tebe, chirp! <3
A: "Robbie?"
Hm?
A: "Říkals, že chceš štíhlou slečnu a..."
A co?
A: "Neměl bys tím pádem zhubnout?"


Baví tě vstávat v pět ráno a budit Adélu?
A kdy jsem to udělal?
A: "Včera ráno."
Ou. To bylo pět? Já-já myslel, že už budeš vstávat, protože jsem tě viděl se pře-převalovat...
A: "ALE TO SAKRA NEZNAMENÁ, ŽE JSEM VZHŮRU!"
Ta-tak promiň! *vzlyk, vzlyk*
*ublížený, lítostivý pohled*
A: "Promiň, to jsem nechtěla! Můžeš si mě budit třeba i o čtyřech, mě je to jedno, ty můj malý, opeřený rozkošný mazlíčku!"


WEED #34

30. května 2016 v 20:17 | Smar :3 |  WideoEveryEveryDay
Je tu ještě jedna píseň, ale tentokrát brony/pegasisters fandom.
Od stejného autora Ponyphonic (a autor animace WarpOut) Lullaby for a Princess.
Ponyphonic nahrává opravdu úžasné jak písně, tak instrumentály.
Už před nějakou dobou jsme se mohli setkat s originálem The Moon Rises - zpívaným mužským hlasem.
Já jsem ale obrovská fanynka Kirsten, já jedu její, novou verzi.
Stojí to za to!

https://www.youtube.com/watch?v=4vBJAgbiBTY

The Moon Rises



WEED #33

30. května 2016 v 20:10 | Smar :3 |  WideoEveryEveryDay
Dnes po dlouhé době zas WEED.
Protože mi moje drahá kamarádka (čau Valčo) přivodila na exkurzi myšlenky na MLP a nakreslila jsem jí do sešitu pár poníků, tak jsem se zas mrkla na pár dílů RatAnnin speedart a našla dvě čupr písničky.
Jednu můžete znát z epizody šesté serie Heart's Warming Eve, ale je to remix.
A řekla bych, že spolu s This Day Aria NEJLEPŠÍ oficiální píseň od Hasbra.
Tohle dnes fetuju už od doby, co jsem přišla ze školy a vsadím se, že i Robbie to už umí nazpaměť.
Enjoy it!

https://www.youtube.com/watch?v=2p50G5xyZ4s

Daniel Ingram - Luna's Future (Snowfall Frost) feat. Aloma Steele [Aurelleah Remix][Epic Orchestral]



ANTI-spokojený život aka duševní zhroucení #0632551728

30. května 2016 v 15:41 | Smar :3 |  Deníčkování
Adéla jde zase napsat nějakou plnohodnotnou SRAČKU.
Dnešní až moc slunečný den byl jako ve výhni. Z mikrovlnky na rozpálenou pánev a pak do trouby. Čtyry úkoly z matiky a jeden z češtiny bolely jako kdyby mi někdo 632551728x dal přes hubu. (No dobře, možná to trochu dramatizuju.)
Psala se "čtvrtletka" z fyziky, na kterou jsem se jako pilná medonosná včelka poctivě učila a nepochopila dvě věci, které mi ani taťka matematik prostě neuměl vysvětlit (páč nevěděl).
Jeden příklad je šance 25%, že ho mám dobře (protože A/B/C/D a Adéla umí procenta, ale češtin mu dělat probleem "jeden příklad je šance").
Huh, docela mě zarazilo:
"Paní učitelko, kolik ještě máme času?"
"Ještě dost."
(*Uff, to ještě stihnu dopočítat.)
"Tak nějak 3-4 minuty."
O_O (*Piča fix.)
Jedna chyba = 2. To znamená, že je šance 35%, že můžu mít na vysvědčení chvalitebnou. (Tentokrát byly procenta random.) Protože 8/10 úkolů mám horší známku než 2 (protože ty úkoly jsou něco děsivého, toho se pomalu bojím víc jak testů) a dva testy za 2. Jestli spolužačka s podobným průměrem, pouze jednou trojkou navíc MÁ chvalitebnou, je i u mě dost velká šance.
Pozor.
Salva.
"Šprt!"
"Není to jedno?"
"Známky nejsou důležité!"
"Je to všecko na učiteli!"
"Jsi blbá píča!"
"Šprt!"
Mně tady nejde o prospěch, mně vůbec nejde o známky. Vždyť tyhle se ještě nepočítají na střední. Asi jsem fakt pomalu psychicky narušená, tak jde o to, jak se cítím v rodině.
Salva incoming again.
"Ale vždyť se máš líp, než nějací afričani!"
"Nebo chudí lidi!"
"Jsi bezdomovec?"
"Týrají tě snad?"
Jde o to, že i za tohle samotné prohlášení je mi ze sebe sakra blbě. Jsem totiž strašný chudáček. Ale už to prostě nevydržím.
ŽÁRLÍM NA SVOJI STARŠÍ SESTRU.
Jo, teď se najde další skupina.
"Ale vždyť mladší sourozenci jsou vždycky rodiči upřednostňovaní!"
"Jžš ona je ta, co tě musela strpět, když jsi byla děcko!"
Z tohoto je mi taky blbě. Nu což. Zdá se mi, že jsme snad v "těžké" situaci, nebo co. Dokud jsem nebyla na světě, nebo okolo 3 max. 4 let se jezdilo na výlety, fotek plné alba, ségra byla dvakrát u moře! Přišla jsem já, a jediný zahraniční výlet byla Anglie se školou. Poslední fotky byly před 3 lety a to se fotily čtyřikrát do roka.
Připadám si, jako by mi nikdo nevěnoval pozornost.
A taky si připadám, jako kdyby na mě každý, když se otočím, hleděl jako na debila, ať už třeba babička nebo kamarádi.
Dřív jsem dumala, co je vlastně smysl života. Došla jsem k závěru, že žádný není (možná kromě děcek) a vesmír si z nás dělá prdel.
Já ale chci, abych k něčemu byla. Ne jenom k tomu, abych měla dvě děcka a chlap, který maximálně strčil banán do díry si řekne, že něco dokázal. A pak z těch dětí můžou vyrůst kriminálníci. POMŮŽU TÍM NĚKOMU?
Chci být užitečná pro společnost, a pořád ani netuším, jak chci pracovat. Nebo můžu prostě skočit z mostu a všechno by bylo tisíckrát jednodušší. No ne?
Jediná věc, co mě tu drží je asi Robbie. Miluju ho víc, než cokoliv na světě. Kdybych já umřela, tak ostatním je to prostě jedno. Oni na mě závislí nejsou. Ale on jo.
Stačí, když jsem 14 dní pryč. Mamka s taťkou mu teda vyčistí, dají vodu a žrádlo, ale nikdo se třeba neobtěžuje ho hodinu hlídat, aby se proletěl a nebo s ním prostě spát v místnosti, když má špatné sny a splaší se.
Jestli teda chcete, abych tu s vámi vydržela a Robbie bude pryč, tak radějc petejte pro další andulku. Další řetěz už prostě nenajdu.
Dámy a pánové,
takhle to vypadá, když k notebooku a blogu pustíte psychicky narušeného psychopata - gratuluji, už víte, co se jim honí v hlavě.

PS: Ano, všichni víme, mám bydlení, mám všechno, můžu být spokojená. Další důvod, proč být sama se sebou nespokojená. To je jak když řeknu, že jsem v depresi. Člověk co je v depresi neví, že je v depresi tím pádem kecám = jsem kráva = deprese. Ale vím, že je to deprese, takže to deprese není. Takže kdo tohle vymyslel je debil, nebo já jsem naprostý kretén.

Zdroj myšlenek:
- 37 příkladů trojčlenky kterou mi ani táta nevysvětlí takže jsem v prdeli
- posraná fyzika, takže jsem v prdeli
- posraná hudebka, učitel si myslí, že to flákám, že jsem blbá a zkazila jsem si reputaci - jsem v prdeli

Zdroje:
- blog.cz
- google obrázky

Copyright raději neznámý uživatel & Robbie & neznámé smutné štěňátko, 30.5.2016 s.r.o


Heštég 11 - Update!

24. května 2016 v 15:05 | Smar :3 |  StarStableOnline
Nic moc se toho od minulého dílu nestalo, jen trošku těch story questů s čarodějnicí a fotek mám hodně.
Update:
• Dohledala jsem všechny hvězdy ve hře! (Ale nemám ještě všechny lokace.)
PS: Tu máte trošku nápovědu...


• Dokončeny nové questy v Eponě!
• Apríl byl skutečně zajímavý.




• Houf story questů s Jonem Jarlem a Lindou


• Návrat Lisy (všechny fotky mám pojmenované po drogách, netušim proč O.o)


• Lov duh a Velikonoce




• Plnění přání Spící Vdově


• Stěhovačka do Valedale


• Nástup nesmírně otravných daily s cracky ( a pak je tu ještě rybaření... chjo.)


• Otevření South Hoof Peninsuly (prvně jsem to přečetla jako Penisula ;_;)


Jinak můj A1/1 ♂ je ryzák, jmenuje se Siennabird aka Phoenix.


Po dvou (nebo kolika to) měsících jsem konečně dokončila Pandorian cracks a zjistila pár nových informací o parchantovi Darkovi z DC. Narozdíl od cracků mě reputace s runovými kameny baví, a prý jde stihnout do dvou dnů, tak to zkusím.
Tož po tomhle už jenom rybaření a krom tréninku koní nemám co dělat (;_;)




A pak je tu ještě místo na nějaké momentky! Třeba s Emeraldem jsem vyrazila na pláž, abych zjistila, co mě tak strašně vytáčí na záběru z Tanjina intra, kdy klusá ve vodě. Asi to bude tou hudbou.


A Emerald je taky sakra dobrej photobomber...


A žrout bot...



A na závěr čarodějnický taneček. Guardianeagle se pěkně odvázal - dokonce pohnul kopytem!

Hudba

24. května 2016 v 13:58 | Smar :3 |  Článkové tagy
1. Jakou hudbu nejraději posloucháš a jakou ne?
Hmm... Poslední dobou se mi líbí i klasika, pak dubstepy a různé soundtracky např. Fullmetal Alchemist Brotherhood, Flatout UC nebo Heroes of Might and Magic V.
2. Kde nejraději posloucháš nebo za jakých okolností?
Většinou, když někam pěšky jdu - v autě zas ani tak né, protože většinou se mnou někdo jede a povídáme si.
3. Kdyby sis měla vybrat jednoho interpreta, na kterém bys byla závislá dva týdny, kdo by to byl?
Pokud se nedají počítat OST, tak určo Lana.


4. České, nebo zahraniční písničky?
Krom 1-2 vyjímek ročně 100% zahraniční.
5. Kde si zpíváš, a jaké zahraniční umíš zazpívat?
Nejčastějc ve sprše, nebo když si fénuju hlavu, lol. Jinak refrén umím skoro u všeho, ale celou dám tak max. ukolébavku nebo konfrontaci.
6. S kým by sis dala duet?
S kamarádkou - ona není sólista, ale dělá úplně úžasnej doprovod <3
7. Cos slyšela naposled?
No Connection - The last revolution (aka OST Flatout UC)
8. Momentální NEJ?
Všecko uvedené v první otázce.
9. Kdybys byla zpěvačka, jaký druh hudby bys zpívala?
Asi depresivní, pomalý pop.

Lyžák (únor - takže trochu pozdě)

24. května 2016 v 13:40 | Smar :3 |  Deníčkování
Na lyžáku jsme byli v únoru. Super, že to píšu až teď, heh. Zapomněla jsem...
Takže - bylo docela vtipné, když jsme jeli autobusem, všichni si strašně stěžovali, jak to jede dlouho (eh. 3. ho. di. ny.) a my s kamarádkou úplný relax. (Trošku rozdíl oproti 24 hodinám do Anglie).
Dojedem tam, nás šest holek otvírá pokoj. Ostatní, byť je jen pro 4 ho mají třikrát větši! Abychom si měly kde sušit oblečení, z mé šály jsem udělala univerzální visací šňůru.
Ale mně se malé prostory líbí. Však proč ne. Bylo to tam alespoň útulné. Největší sranda ale byla číst si věci napsané pod vyšší postelí.
EXAMPLE:
Byl jsem tady, příjdu zas, nastav p***, Phantomas.
Taky různé telefoní čísla, vyznání lásky, nabídky na sex po telefonu a spousty dalších krávovin.
V chatě byl bar. Samozřejmě učitel říkal, že je tam toho spousta a blablabla... Bylo tam jenom pití, z něhož s sebou bylo jen jedno jediné za 20 Kč malinká PETka a z jídla jenom gumové a z toho je mi na blití. Řekni mi, kdo by se z toho najedl.
Nechci být hnusná, ale kromě řízků, sekanky a sladkého tam vařili dost hnusně. (Sorry!)
Tak jsme si jeden den kupovali pizzu. Konečně nějaké normální jídlo. Taky na svahu byl obchůdek, a měli tam luxus horkou čokoládu.
A teď už k tomu podstatnému.
V pondělí jsme šli lyžovat úplně poprvé. Nikdy jsem nebyla ani na horách, takže jsem byla v Cčku jako většina holek. (Jenom 2 byly v Ačku.) Naučili jsme se vyšlapávat padat a zvedat se a takové krávoviny. Odpoledne jsme sjížděli vlastnonožně vyšlapaných 10-20 m.
V úterý jsme jen opakovali. Odpoledne už se většina dostala i na větší kopec, na který se dostávali přes pomy, ale páč já jsem byla noob, ještě s jednou holkou jsem byla dole.
Ve středu jsme zkoušeli snowboardy - nic moc (můj názor). Té holce, co byla se mnou dole se zalíbila myšlenka nic nedělání a do konce lyžáku "snowboardovala" (alias seděla na zemi - prostě to zbaběle vzdala!).
Ve čtvrtek už jsem se konečně dostala na ten menší kopec. Naučila jsem se ho sjíždět. Super. Odpoledne už se zase posunuli o level výš - teď jeli na nejdelší (ale ne moc prudkou) sjezdovku. Já jsem to "nevzdávala" a pořád sjížděla ten malý kopec, než na mě ředitel, co nás měl hodil úplný facepalm, ale pustil mě teda jet s ostatníma.
Prý, když jsem tu sjezdovku poprvé sjela, tak se kamošce spustily slzy štěstí (lol).
Akorát mě teda furt dokola sekýrovaly, že jsem moc pomalá a tak. Ale já za to nemůžu, že ony už na lyžích dokonce jezdily (ale zapomněly to) - aspoň nejsem taková sračka, jak ta naše "snowboardistka" (ona fakt snowboarding dělat nechtěla, jen se jí líbilo tam sedět).
V pátek dopoledne, když jsem naposledy sjížděla velkou sjezdovku jsem konečně předjela i tu jednu kamarádku, co dřív lyžovala, naučila se brzdit smykem a byla jsem na sebe strašně hrdá. (Ale teď už to zase neumím a na hory se dostanu tak se střední. Opět jako noob.)
Jinak spávalo se tam dobře, vymysleli jsme super hru s ručníkem a Squikem (plyšákem), alias trampolína. Starší pro nás dokonce vymýšleli večerní program, ale všecko nám kamoška vykecala, abychom se nemuseli třeba pod dekou vyslékat jak dementi.
Taky se hrály tatranky (já jsem si vybrala prapravlastníka, aby nikdo neměl blbé kecy) a půlku jsem mu sežrala, takže doteď po mně vymáhá tatranky. (Ale já je nekupuju!)
Lyžák byla snad největší prdel za posledních pár let, co jsem zažila.


Tam nahoře jde krásně vidět ten malý kopeček, co jsme sjížděli jako první ↑


A tu jsme byli ubytovaní ↑

Jinak mě docela mrzí, že nemám aspoň jednu jedinou fotku, jak lyžuju. Aspoň jednu - ale zase nejsem ten typ, co furt fotí, já si užívám toho okamžiku. Ani z výstupu na Lysou vůbec nic nemám. (Ale tady mi to ani tak nevadí.)

Projekt 2/2 - Můj pohled

24. května 2016 v 13:14 | Smar :3 |  Hudba, výtvory, zájmy
Ve čtvrtek jsme si vyjeli na výlet. Už samotné téma mě vůbec nezajímalo, učitelky, které to vymyslely neměly smysl pro zábavu. Stačí mi to jednou do roka, a teď nějakou zábavu. V pondělí ale jedem na exkurzi a ve čtvrtek do divadla. Aspoň že tak.
Projeli jsme se čtyři hodiny vlakem (s asi 3 přestupy, které byly nesmírně otravné), a nejlepší se mi zdál rychlík s kupé. (Tam byl samozřejmě i největší bordel.) Dojeli jsme tam, a hned první, co se stane je to, že si rozbiju zips na batohu, takže tam musím mít narvanou zimní bundu. (Ta byla úplně na nic, páč tam bylo vedro, jak v pr...)
Potkali jsme tam zdánlivě sympatickou dvojici ekologů, která hned na začátku vyhlásila soutěž, že po cestě máme poznávat rostliny a zvířata, která po nás budou chtít atp.
Jakmile jsme se ale vydali do kroku, můj pohled na ně se rapidně změnil. Měli jsme časté přestávky a čekali na ty pomalejší. #Kappa
Po cestě se také občas zastavili nad něčím "zajímavým" (no dobře, Ondrášovy ďůry a povídání o šelmých zas tak strašné nebylo, ale zbytek taková nuda, že by se člověk pos...)
Prvně jsem to docela dávala i do kopce (a to jsem sakra chcípák), ale poslední 3 km nahoru (z celkem 9) už jsem škrábala nehty na zem. Pak jsem ale obnovila Robbieho čest a nahoru to sakra už vyšlapala. (Nejsem milovník výhledů, takže mi to za to nestálo, ale aspoň jsem si zlepšila kondičku a v pondělí na Pálavě nefuněla furt jak osmáci, že už nemůžou.)
Nahoře jsme měli dostat rajskou polévku (ti, co si ji vybrali), ale ta už nebyla, takže já a dalších pár lidí bylo o hladu. Co se týče soutěže, já a Gabča alias "Prasata" (učitelky pak strašně chtěly vědět kdo to je a měly úplně vykulenej pohled, když jsme se přihlásily zrovna my) a předběhly nás kamošky "Zakrslíci" (obě nejsou zrovna vysoké).
Cestou zpátky jsme šli "zkratkou" (pozor, prodloužení o 1 km a pak jsme běželi na autobus jak kreténi, a musel to dávat i týpek s blbýma botama a kamoška s kolenem v hajzlu - nevím, jakým jiným slovem to vyjádřit).
Dojeli jsme do školy, potkali jsme úplně v pohodě školníka, který nebyl takový suchar jak 90% personálu u nás a to jídlo bylo taky opravdu jiné kafe. Najedla jsem se, wow! Potlesk!
Školník klukom taky dovolil hrát CSko na počítači a taky jsme si pustili Vejšku. (Pak vlezl do místnosti samozřejmě při sprostých scénách, ale bylo mu to úplně fuk a pak nás chválil, a že prý jsme úplně normál děcka. Kdyby toto viděla naše učitelka, která považuje Jeníčka a Mařenku lovce čarodějnic za horor, tak ju klepne.)
V noci byl samozřejmě bordel jak prase, všichni byli líní zavřít okna, takže tam byla taky zima jak prase a to nechutné zelené světlo (spali jsme v učebně matematiky) mi usnout nedalo. Naspala jsem 2 hodiny, Gabča to probděla a doma mi to ani věřit nechtěli.
Druhý den jsme jeli na exkurzi na přehradu Morávka o délce 15 minut a 173 schodů (počítali jsme). Pak jsme naštěstí zase jeli do školy a pořádně se vymáchali v místním bazéně. Konečně něco normálního.
Cestou zpět (opět vlakem) jsme na přestup s báglama tak těžkýma, že mi musel kamoš nést karimatku a stejně jsem to měla jedna z nejtěžších, měli jen 1 minutu a pak vlak odjel. Učitelka to musela jít brzdit...
Dom jsem dojela celá. Wow.
Když jsem jim svými slovy vyprávěla, jaké to bylo (možná to vyznělo víc naštvaně, než jsem to říct chtěla, jako ono to fajn bylo, ale až když jsme byli na hoře + koncept byl dost na nic), tak se na mě mamka zamračila a že prý:
"No si blbá? Vždyť všecko jen kritizuješ!"
"Mami, v tom případě bys s námi nikdy neměla jezdit ve vlaku."

Projekt 1/2 - Do novin

21. května 2016 v 18:12 | Smar :3 |  Hudba, výtvory, zájmy
Ve čtvrtek a v pátek jsme byli na výletě. Já a Gabča (BFF) jsme dostaly za úkol do novin obce napsat, co se dělo. Samozřejmě, že tam nemůžeme napsat vlastní názor. Už jen proto, že to kontroluje učitelka. Rozhodla jsem se teda udělat projekt, který ukáže, jak článek vypadá, a jak by vypadal podle MĚ. Tady je ten oficiální, který jsme dnes napsaly. (Máte exkluzivní pre-view.)
PS: Všechny příjmení jsem trošku pozměnila (a ztučnila), ať je sranda. (Cenzura jak prase.)

Jak už je známo, tak se ke konci školního roku vymýšlí, kam by mohly třídy vyjet na výlet. Po několika drobných indíciích, které nám sdělovali už po několik týdnů jsme se konečně dozvěděli, kam pojedeme.
Když nám oznámili, že budeme potřebovat spacáky a karimatky, mysleli jsme si, že pojedeme stanovat. Příjemně nás ale paní učitelka Ranhojičová a Edmundová překvapily, že budeme spát pěkně v teple v tělocvičně základní školy Squika z Adéliny skříně ve Frýdku-Místku. Později se naše útočiště přesunulo do jedné z matematických učeben.
Přespávání se nám všem ohromně zalíbilo, ale ztuhli jsme při oznámení, že máme zdolat nejvyšší bod Moravskoslezských Beskydy - Lysou horu (1323 m n.m.), a na druhý den byla v plánu exkurze na přehradu Morávka. Trochu nás zamrzelo, že tato škola měla i vlastní bazén (což my nemáme), ve kterém se budeme koupat, na což jsme se opravdu těšili a znělo to jako dobrá odměna po náročných dvou dnech.
Devatenáctého května o půl paté ráno jsme popadli své batohy a vyrazili jsme na vlakové nádraží v Pentlicích (jména měst necenzuruju, ale tohle je blízko. Vím, že jsem idiot.). Po několika hodinách cesty vlakem a pár přestupech jsme konečně dorazili rovnou do Ostravic, kde na nás čekali dva ekologové, kteří nás měli provázet při našem výstupu se zajímavými výklady o zdejší biosféře a historii. Po cestě jsme objevili například Ondrášovy ďůry, kde údajně zbojník Ondráš ukrýval svůj drahocenný poklad, nebo zkoumali různé druhy rostlin načež jsme soutěžili o "hodnotné ceny" (S těma uvozovkama to fakt chcem odevzdat. Ještě mi řekněte, že náramek je hodnotná cena.) . Také jsme se zastavili kousek od místa, kde se údajně vyskytují vzácní predátoři jako Rys ostrovid (aktuálně 10 jedinců těchto nádherných kočkovitých šelem), Vlk obecný (3) nebo Medvěd hnědý (1).
Jakmile jsme se zřícení, propocení a zapřísáhlí, že toho máme dost (taky ofišl) vypotáceli na vrchol, čekali jsme občerstvení v podobě gulášové polévky. Načež nám ale oznámili, že není a máme si vybrat ze tří druhů. Rajskou zrovna neměli, takže my dvě jsme sáhly hluboko do svých batohů a vytáhly svoje vlastní svačiny. K desetiminutovému filmu o výstavbě Bezručovy chaty jsme dostali výborný teplý čaj.
Po doplnění zásob v tamějším bufetu jsme sešli zpět dolů. Po cestě jsme potkali jednoho z tzv. "Lysařů" konkrétně pána, který nevynechá ani jeden den v roce a v jakékoli teplotě se třikrát denně a svlečen do půli těla vydává na vrchol této hory. Málem nám ujel vlak, ale ke konci jsme hodně přidali do kroku a naštěstí ( s mírným spožděním ) jsme jej stihli.
Vystoupili jsme ve Frýdku-Místku, kde nás na nádraží uvítal pan ředitel a zavedl nás do školy. Pak nás převzal velmi sympatický pan školník, který nám pomohl s ubytováním a večer jsme si mohli pustit film dle vlastního výběru. Po delikátním kuřeti s braborami a dvěma druhy kompotů jsme se uklidili ke spánku ve spacácích.
Ráno jsme se městskou dopravou dostali až k přehradě Morávka, kde se zrovna konal Den otevřených dveří. Tato přehrada byla postavena za účelem výroby pitné vody a ochrany před povodněmi. Má konkrétně tři přítoky - Úspolka, Morávka a Bebek. Prošli jsme dvěma štolami (nacházeli jsme se i pod přehradou), přičemž v jedné dokonce vytékala pitná voda. Po stěnách první štoly se dokonce vytvářely vápencové povlaky, na které jsme si mohli na rozdíl od jeskyní s krápníkovou výzdobou sáhnout.
Zpět ve škole jsme si pobalili věci a šli si zaplavat do již zmíněného bazénu. Spolu s ostatními jsme si příjemně odpočinuli a smyli ze sebe všechnu únavu.
Po trochu pozdějším obědě jsme se vypravili do centra města, kde jsme prošli kolem nejstarší školy ve městě (126 let) - ZŠ Petra Bezruče. Na náměstí jsme dostali rozchod a krom nákupů jsme také v dáli zaregistrovali autosalon Hyundai.
Popadli jsme zavazadla a honem se přesunuli na nádraží. Zhruba kolem čtvrt na devět jsme dorazili opět do Pentlic, kde si nás vyzvedli rodiče. HURÁ. (Teď nevím, jak jsem to myslela. Není to ironie, protože se nám domů chtělo, ale zase jsme chtěly vytočit ty týpky z redace.)
Za všechny unavené turisty,

Adéla Retardovaná & Gabriela Nevyspaná

Aliqia - Tři kapky krve

10. května 2016 v 17:53 | Smar :3 |  Literary works
Vůbec netušila, jestli je den nebo noc, protože se tu nenacházela žádná okna a k tomu to odporné umělé světlo, které ani nešlo vypnout. Otevřely se dveře.
"Mohli aspoň zaklepat... Ale proč vlastně." šeptla si pro sebe. Ve dveřích nestál nikdo jiný, než Geijer a jeho dva přisluhovači. Nechali otevřené dveře a naznačili jí, že má jít za nimi. Přála si opustit tenhle hnusný pokoj a vyhověla jim. Jenže nečekala, že by mohlo přijít ještě něco horšího.
Prošli několika dalšími místnostmi, až se na dohled ocitly dvojité dveře. Napravo od nich byla světle zelená cedule. Čekala, že by tam mohl být název, ale zahlédla jen prťavé: "Nepovolaným vstup zakázán." Visela trochu nakřivo. Nad tímto nápisem ale zahlédla ještě trochu menší, který ale vypadal jako seškrábaný nehty. Dokázala přečíst jen pár písmen, která vůbec nedávala smysl, ani když si chtěla některé domyslet.
Zámek nebyl ani na kartu, jak předpokládala, byly to prosté, dvojité dveře. Jak ale uviděla vnitřek místnosti, srdce jako by jí vyskočilo až do krku. Znala to místo - popis seděl snad ke všem hororovým historkám, které se šířily přes celou zemi. Potemnělá, jen místy světélkující šedá místnost. Zrzavé vlasy zavlály, její nohy ji rázem neposlouchaly, ale stejně neměly proč.
Jedním mohutným skokem se rozběhla a do očí jí vhrkly slzy. Co jiného mohla čekat. Ucítila dotek na kotníku a pak ji gravitace stáhla dolů k zemi. Dostala opravdovou ránu do brady, z pusy jí začala téct krev. Na zem spadly její tři rudé kapky. Slyšela za sebou zoufalé pokusy potlačit smích.
"Pusťte mě, parchanti," zasyčela vzpurně, ale odlesk v očích toho chlapa lapíc její nohu ji ji přesvědčil o opaku - je naprosto bezmocná. Co by mohla dokázat? Ještě jí pomalu nebylo ani deset.
"Tak malá, a už má tak pestrý slovník." Táhli ji za sebou, jako lovnou kořist a její zběsilé výkřiky neměly žádnou hodnotu. Když jí došel dech, vydala ze sebe jakýsi přidušený zvuk. Vzdala to. Jediné, co po sobě zanechala, byly další škrábance, ale tentokrát na jejich bývalé krásné jednolité podlaze. Snad na to aspoň upozorní nějaké další oběti dřív.
Dvojité dveře hlasitě práskly a ze stínu se vynořila postava, jejíž odlesky brýlí byly to jediné, co se v šero lesklo.
"Takže, JK50-"
"Jsem Grace." vletěla jí do řeči bezmyšlenkovitě, ale klepal se jí hlas, jako ještě nikdy. Bylo to, jako v tom příběhu. Jako v tom příběhu, kde lidé každou noc křičeli o pomoc. Kde je mrzačili. Kde z nich vytvořili svoje otroky. Úzkostně doufala, že jsou to jen staré vojenské povídačky.
"Posaď se," probořil ticho muž v bílém plášti. Asi by bylo nejlepší ho poslechnout, ale Grace zaraženě stála na místě.
"Hej Carol," zaječel někam dozadu, "další, co neposlouchá. Hoď tam pár miligramů navíc."
"Jak myslíte." odvětil nějaký ženský hlas.
"Tak co, budem se kama-"
"Neprotahujte to! Nechci tu stát u dveří a sledovat zdechnutí toho malého škvora." prohlásil Geijer a hodil letmý pohled na Markuse. Grace se kousla do jazyku. Nazvat ji škvorem... Ale nechtěla schytat další ránu.
"Může mě někdo nechat sakra domluvit?! Nebo další, kdo tu bude sedět budete vy!" ukázal prstem na celou skupinu u dveří. Už mu pomalu docházely nervy. Geijer jen zvedne ruce, jako obranné gesto a udělá krok vzad. Pak se 'doktor' obrátil k ní. Zarýval do ní svůj pohled tak, jako by ji chtěl myšlenkami přinutit, aby...
"Už mě to nebaví," vzal ji a odtáhnout na křeslo, které sice vypadalo, jako 'pouze' zubařské, ale páchlo po utrpení. Vzal kožené řemeny a utáhl jí je kolem zápěstí a kotníků. Otevřely se jakési postranní dveře a vyšla žena s tácem všeho možného nářadí, ale hlavně jakousi obrovskou jehlou.
Grace nasucho polkla. Hlasitě. A upadla do umělého spánku.
Když otevřela oči, spatřila doktory, jak si dávají přestávku. Znenadání tu byli další dva. Když už se k ní jeden přibližoval, zachytil její pohled.
"Vzbudila se. Právě včas." Jeho pohled sklouzl někam pod úroveň jejích očí. Grace vyděšeně naklonila hlavu. A pak se místností roznesl ten nejstrašnější řev.
"KDE JSOU MOJE NOHY?!"

Aliqia - Dvě otázky

10. května 2016 v 17:53 | Smar :3 |  Literary works
Celou cestu bez přestávky jí děsivě tlouklo srdce. Bezúčelně hleděla ven z okna již dlouho jedoucího auta. Nemůže to přece být tak daleko. Po její městské čtvrti kolovaly zvěsti, jen to jí, ani Etianě nechtěl nikdo říct. Byly už od mala docela osamělé. Lidé se drží ve svých domcích a dětí tam bylo málo. Znaly jen kluka od sousedů, který byl o rok starší než ony. A právě minulý rok zmizel stejně, jako se vypaří Grace.
Už ji začala mírně bolet páteř, když auto náhle zastavilo. Třeba nabírají benzín? I když jí už bylo skoro špatně z toho všeho napětí, stejně si přála, aby jízda pokračovala déle. Zvuk otevírajících se dveří ji probudil z polo-spánku. Skrčila se, snažila převalit na druhý bok a přitáhnout si nohy k sobě. Třásla se tak, až jí její ryšavé vlasy napadaly do obličeje.
Než si je stihla odhrnout, dveře vedle ní se otevřely a ten chlap ji zatáhl za zápěstí tak, že to vypadalo, jako by z auta vypadla. Když si po dlouhé době stoupla, podlomila se jí kolena, zatočila hlava a svalila se na zem.
"Hej, nesnaž se nás ošálit," křiknul na ni jeden z nich.
"Nic na nás nehraje. Na, tu máš," podal jí láhev s tekutinou - byla to čistá voda. Ne, že by tím spláchla všechny svoje obavy, ale cítila se líp. Když se postavila, mysleli si, že je dost chytrá na to, aby za nimi šla. Ona ale nevěděla, co má udělat. Když s nimi půjde, pravděpodobně ji někam zavedou. A to NĚKAM se jí vůbec nelíbilo. Nedokázala by tak rychle nastartovat auto, natož s ním jet, když jej poprvé viděla zevnitř. Sice pozorovala, jak se řídí, ale nebyla si sebou vůbec jistá.
Muž si jenom povzdechnul, položil jí ruku na záda a jemně ji postrčil. Když se zastavila podruhé, už ho to rozčílilo:
"Tak pohni! Snad si nemyslíš, že bys mohla utéct!" napadlo ji několik šílených nápadů, například ukradnout jim bouchačky a zkoušet vyhrožovat, ale ona se nedokázala donutit to udělat... Třeba, třeba ji chtějí dát na veřejné práce, nebo na nějakou přísnou školu pro uklízečky, nebo zlikvidovat. Při takových myšlenkách jí málem vhrkly slzy do očí. Nedokázala se hnout. A pak její už tak skoro zdemolované zápěstí utrpělo další ránu. Asi mu došla trpělivost.
"J-Já jen, asi bych se měla zeptat, c-co se bude dít?" řekla opatrně.
"Dozvíš se na místě." odbyl ji obvyklou frází Geijer.
"Máte vy v tom nějakou určitou roli?" vyhrkla najednou docela podivnou otázku. Žádná odpověď.
"Proč takhle pracujete-"
"SKLAPNI UŽ!" zařval na celé okolí. "Líbila se mi ta tvoje tichá a zastrašená část. Co se změnilo?" pochopila to jako řečnickou otázku.
"Co se změnilo?!" zopakoval to ještě jednou a důrazněji.
"N-Nic." jen si odfrkl a pak se jí hluboko zaryl do očí. Nebyla zrovna odborník, ale z jeho pohledu vyčetla, že to není tyran a rozhodně tohle nedělá dobrovolně. Jeho první dojem sice její nový objev zamítal, ale zrovna teď o tom nechtěla přemýšlet.
Když po několika minutách, co prošli obrovskou bránou, která pravděpodobně patřila spolu s celým tímto pozemkem WASAY, vytáhl kartu a otevřel jí další kovové dveře. Odvedli ji do malé, pusté místnosti, která obsahovala jenom postel a malý jídelní stolek s plným tácem jídla.
"Jestli nechceš to jídlo, vezmu si ho já," prohodil údajně Markus.
"Musí to do sebe dostat. Pokud ne, bude to její chyba." Pak se beze slova sebrali a odešli. A zamkli za sebou. Nevěděla, jak to vstřebávat. Už asi rodinu nikdy neuvidí. Ale na druhou stranu, co bude teď? Třeba se otevře ta lepší stránka jejího života, nejen denní boj o jídlo. Právě teď má před sebou obrovský tác plný zeleniny, chleba a dokonce i maso se tam našlo. S rozporuplným, ale vděčným pocitem se do něj pustila.