Květen 2017

Pojďme se po dlouhé době vrátit ke "kvalitnímu" obsahu.

14. května 2017 v 22:22 | Smar :3 |  Deníčkování

Téma týdne je "Hranice normálnosti". Jediná věc, kterou musím udělat je napsat jediné slovo - Adéla. To je takový ten přechodový most od celkem potichu poslušné žákyně do retarda z nuly na sto za dvě sekundy.

Vlastně se mi dnes v neděli ráno chtělo psát kvůli tomu, abych si po dvou měsících osvěžila psaní v češtině. Po 700 přečtených anglických fanfikcích už občas plácnu i v normálním rozhovoru nějakou kravinu, natož neco psát bez internetových zkratek. Zrovna jsem chtěla napsat, že s tím u tohoto článku seknu a napsat "challenge accepted". Už možná kapku degeneruju.
Od 20. března co vyšel Thug lyf ani nevím, co všecko se stalo. *Půl hodiny píše osnovu* No, pokud jsem na něco zapomněla, tak se to dozvíte příště, šmitec.
Můj nejlepší kemo má narozky sice osmnáctého, ale protože prázdniny, tak měla oslavu přesunutú na pátek. No a co jsem jí měla kúpit, že jo. Přesuňme se v čase, kdy jsme po několika měsících jely do města na nákupy. Opět. (Nakupování oblečení s rodičema je morda.) Tož pochodily jsme tam pár obchodú a pak jsme lezly do celkem nově otevřené tety a Gabča povídá: "Bude mně patnáct, tak se podívám po nějakých těch šminkách."
"K, proč ne." Největší chyba mého života. Čuměla tam po korektorách, make-upoch a štětcách nebo čem to, vždycky jsem našla její odstín a ona si rozmyslela, že to nechce, dalších dvacet minut jsme spekulovaly, jestli je to tester nebo ne, i když tam neměl žádnou cedulku, tak jsme pootvíraly pár novejch. (Psst) No a pak že si teda vezme enom ten korektor. Dojdem k pokladně a ona: "Né, víš co, já si nevezmu nic." Toť mých promarněných 40 minut života. Ale pak jsem aspoň věděla co jako dárek k narozkám. Nic jiného mě totiž nenapadlo.

Výsledek obrázku pro rage troll

O týden později jsem se dozvěděla, že tady tuhle zmrdovinku udělala schválně, a myslela jsem si, že tam pojedem ještě jednou na moje relaxační pití a relaxační hraní na klavír v knihovně. Když mi jebe, je to věc, která mě ve městě zachrání. Ovšem pokud už není po paté hodině a knihovna není zavřená, samozřejmě.
To znamená, že jsem si brnkla, a pak teďka nekdy v květnu jsem si šla kúpit knížku za poukázky z olympiád (konkrétně Dvůr mlhy a hněvu), zašla na zmrzku a opět brnkat. Bože, to bylo tak osvěžující vyjít si sama šnečím tempem těch pět kilometrů do města, projít si celé centrum jen tak, zahrát si jen tak, ten den asi jako jediný zrovna nepršelo a pěkně svítilo slunko, no prostě... (Eh, tentokrát jsem měla nutkání použít gr8 m8 I r8 it 8/8.) Hodnotím 11/9. (*facepalm*)
Tož co jsem tam totálně rozjela konečně celou znělku Hry o Trůny sem tam potkala dědka, co vypadal, že je možná trošku pod vlivem, co mi pochválil prstoklad, že prý chváli mojého učitela přičemž v životě neslyšel o té naší zapadlé díře která je shodou okolností hned vedle tohoto města. Pak ještě jakási random baba a chlápek, co se ptal jestli jsem neslyšela o nějakém *sem vložte random polské jméno a né, Chopin to nebyl*.
Kde jsme to skončili? Jo... Gabčiny narozky. Žrádlo, pití, sranda, žádný hádky, převapivé zjištění že už máme dalšího člena do našeho mini GoT fanklubu, přespávačka, další žrádlo, venčení psa, no prostě nemůžu dát opět jiné hodnocení než 11/9. (Ale Adélo, to už není vtipné. A nikdy nebylo.)
A o měsíc později byly moje narozky, a řekla bych že jedny z nejlepších. Eyaa. Salva dárečků, která obsahovala pánské tričko GoT (protože néé, na ženské nemajú - sú tam nejaké Mickey Mouse sračky (no offense), ale GoT prostě ne-e), "zlaté" prstýnky které mě chytly víc, než bych kdy řekla, svíčka, spousta žrádla, BFF vak (stejně s tou druhou dycky lezem naopak, ale to je jakože úplně minimální problém), uhhh... Je toho hodně, dál už ani nevím - jo, samozřejmě ještě spousta kosmetických serepetiček a už to pomalu nemám kam dávat.
Přesouvám se k dalšímu bodu mé osnovy, která nese pyšný název "Retardace s lidma venku". Protože jsme s našima bratří (viz. článek o lyžáku + Thug lyf) začaly chodit celkem často ven, odkryli od nás tu trošku míň andílkovskou stránku a jeden z nich myslím dostal depresi z toho, jak si myslel, že jsme "vzorné" a "hodné" a "čisté duše" a vyklubaly se z nás jedny z nejretardovanějších prasat, co kdy poznali.
Ehrm. A pak nám jednou starosta nachystal jakoby "opičí dráhu nafukovacích hradů" u sběrného dvora. Tož si říkám proč né, može byt sranda. OMYL!
Stahli mě dycky za nohu důle a pak mě házali na všechny kluky opodál, no... Radši se k tomu nebudu dál vyjadřovat, hej. Když už jsme u toho, že si připadám trošku víc na hlavu kadžým dnem, jeden víkend jsme se ségrou a její kamoškou měly vřískací a hororový den. To vřískání ála karaoke byla celkem sranda, hej. A pak přišly horory. Říkám: "Však su úplná sračka, já zdrhám ještě dřív, než se tam něco objeví." Ale to jsem poslední horor viděla před rokem, kdy jsem ještě nečetla úplně "fucked up" fanfikce (to se fakt nedá přeložit) nebo staré dobré Killing Stalking. Už mi nepřišlo nechutný absolutně nic. NIC. (Jediné typy hororů, které mě ještě můžou děsit jsou tak ty vyskakovací obludy, ale jinak mě nic nepřekvapí.)
Květen je asi měsíc klavíru, nebo co. Se možu roztrhat, ale proč ne. Nejen, že dělám věci do školy (uhrm, v pondělí ráno deset minut před odchodem se začínám učit skladby, lol), taky si hraju vlastní věcišky (aka OST, znělky a bůhvíco ještě) no a pak ještě doprovázám děcka na jejich besídce (Myslím třeťáci sú to? No prostě družina.) a je to celkem sranda. Aspoň mám výmluvu, kdyby mě učitel donutil dojít do hudebky o pár dní dřív. A pak je tu ještě talent, který je na Den dětí, a pokud se ze třídy nepřihlásí určitý počet lidí, tak se normálně učí. Takže mě dokopali hrát aj tam. Ovšem na odporné nezatížené klávesy bez dynamického ladění a pedálu jen s pěti oktávama. Doteď z toho mám husinu. Ale dovolili mě vyzkoušet všecko co mě napadlo a věci, které na tom zní celkem obstojně je Vogel im Käfig a Rains of Castamere. Nic jiného prostě ne-e. Proč nemůže mít škola pojízdné křídlo? Bože ta představa. Kdybych měla jen tak půl milionu navíc a prázdnou obří místnost, jdu si koupit křídlo. A hrát minimálně sedm hodin denně, muhehe.
Dneska su strašně happy, protože jsem konečně kápla na systém not u Call your name! Yaaay! Ten krásný pocit, když to pak jakštakš zní dobře po pěti minutách jenom kvůli prťavýmu detailu! Ale to opět nikoho nezajímá, protože to není trapná historka, heh.

Výsledek obrázku pro attack on titan album

Dostali jsme se k trapným historkám a to znamená moje plakáty v pokoji. Nedávno jsem si koupila dva plakáty Hry o Trůny a že jich vyměním za ty plakáty co tam byly před tím. Jednu paspartu jsem rozbila kolenem, když jsem řekla mámě dobré ráno a nekoncentrovala jsem se a ten druhý po dvou týdnech PROSTĚ JEN TAK sklouzne. Takže se objednává nové sklo + to asi budem lepit oboustranou páskou nebo něčím. Štěstí jak prase, no hej. NAŠTĚSTÍ se ještě nic s těma dvěma novýma Snk krytama na mobil nic nestalo. Phew. *zběsile zaklepává do stolu, který ani není dřevěný*
A další pozitivní zpráva! Aj tento rok jsem znova na Jámě. Celkem se mi ulevilo. A lidi na facebooku už si začali znovu zuřivě chatovat.
Nicméně blížíme se ke konci článku, opět. Poslední věc, o které můžu psát je náš rodinný výlet! A že to byla sakra sranda. Jeli jsme se mrknou na zříceninu Cimburku, se ségrou nafotily hodně retardovaných fotek a urážely jsme figurínu co měla krk vytažený jak z afrických kruhů a třikrát přelámané prsty. Potom jsme se všichni schovali v mini bufetu před maxi kroupama, které byly docela (né docela, ale sakra hodně) velké. Největší, co jsem viděla, mohla mět průměr tak 2,5 centimetru. Lidi z té hospody to pak sbírali a házeli si to do pití. Skupina podnapilých to v tomto nepříjemném čase příjemně zabíjela, stejně jako ta ženská s *cituji* úchylnýma puntíkovýma gumákama.
Cestou zpět k autu jsme se bavili o mých "výbuších smíchu" doma u komplu, avšak co je na tom? Seriálové cracky, trapné vtipy a cringe content prostě bez stěžování si nebo neovladatelného smíchu nejde. Stejně jako bez třicetiminutového nadávání, když uvidíte tohle:

Výsledek obrázku pro attack on titan to be continued

Vidíte toho černého hajzla? (No racist) Zpět k tomu, co jsem vlastně chtěla vzkázat. No prostě šli jsme po té cestě, ze které jel vodopád blata, tak jsme to obcházeli po úzké celkem suché cestičce a spekulovali o tom, proč se furt chlámu jak debil.
"Protože jsem předtím byla velmi deprimované dítě," vzkážu dramaticky.
"Tys byla snad nějaký emoušek?" řekne ségrouš teplouš.
"Hledá se emo." NAILED IT

No a pak jsme se ještě vydali na jakýsi mlýn u Kyjova, bylo tam pěkně, bečely na mě ovce a já na ně zpátky, zežrali jsme celý plát chleba a slaniny a pak si to spokojeně jeli domů. Pršelo asi čtyřikrát, ale ani jednou jsme nezmokli. A žili jsme šťastně až do pondělka.

Have a nice day,
from ur beloved retarded one.